Hodinky Prim, tenisky Botas, kolo Favorit. A Kofola, samozřejmě. Nostalgie zařídila návrat spousty značek, které jsme milovali ve zlých časech anebo nenáviděli v krásných časech, jak se to vezme.

V Česku a okolních zemích, hlavně směrem na východ a na sever, má nostalgie či ostalgie navíc i politický rozměr. Takzvané staré časy jsou ostře ohraničené pádem komunismu, a čím víc se od nich vzdalujeme, tím víc připadají nám a našim potomkům zábavné, a nikoliv hnusné a úmorné, jakými ve skutečnosti byly.

Ale nostalgie funguje v byznysu univerzálně. Dokladem budiž plánovaný návrat značky Nokia. Připomeňme, že tenhle kdysi finský obr byl tahounem počátku éry mobilních komunikací. Zdál se neporazitelný a nezničitelný. Jak naivní! Místo příběhu veleúspěšného gigantu máme čerstvý příběh z jednadvacátého století o tom, že žádný strom neroste do nebe.

Firmu dle všeobecného povědomí "zavraždil" koncept dotykového telefonu, či slovy někdejšího finského premiéra Alexandera Stubba přímo sám Apple. Ale není to přesné.

Příběh Nokie je přímo učebnicový příklad toho, co se stane, když se lídr trhu ocitne v defenzivě a u kormidla jsou zrovna k smrti vystrašení, jakékoliv protiakce neschopní manažeři. Oklikou přes Microsoft zamířily telefony Nokia rovnou na pohřebiště legend, mezi ruličky kinofilmu či kazety VHS.

Konec příběhu? Ne tak docela. A tím jsme zpátky u nostalgie. V roce 2015 vznikla firma HMD Global, založená manažery původní finské společnosti. Během necelých dvou let se jí podařilo buď koupit, anebo dlouhodobě získat patenty a práva na použití značky Nokia jak pro tlačítkové, tak pro chytré telefony. Už v lednu uvedla na čínský trh svůj první model, smartphone Nokia 6 v přepočtu asi za šest a půl tisíce korun.

Ale marketingový a možná i obchodní majstrštyk si ušetřila až na teď, konkrétně na veletrh Mobile World Congress 2017 v Barceloně. Jde o každoroční nejvýznamnější událost v oboru a HMD Global by už tento týden měl představit "znovuzrozenou" Nokii 3310.

Pro mládež či pamětníky se špatnou pamětí, tomuto modelu se po právu přezdívá "ikonický". Tak jako symbolem dotykové éry je iPhone, byla tím předešlým "třicettřidesítka".

Nejen proto, že se jí prodalo 126 milionů kusů po celém světě. Byl to prostě TEN telefon.

Dodnes uslyšíte u piva bohatýrské historky o tom, jak vydržela nabitá celý týden, nebo minimálně do pátku dopoledne, a že když v koupelně spadla na podlahu, její majitelé okamžitě vystrašeně kontrolovali, zda nedošlo k poškození dlaždiček.

Neměla fotoaparát, takže nelákala k "debilitám" typu focení jídla či vlastního obličeje.

Číslo se po paměti dalo vyťukat i v kapse a její používání bylo tak bezpečné, že s tímto telefonem platila výjimka v silničním zákoně umožňující telefonování za jízdy.

Dobře, přiznávám, poslední věta předešlého odstavce je jen částečně pravdivá. Ale možná jste tomu na chvíli uvěřili, což dokládá to, jak impozantní telefon to byl. Ta podstatná otázka zní, zda je jeho "obnovená premiéra" pouze posledním zábleskem definitivně skončené éry, asi jako vzducholoď Hindenburg, anebo má nový vlastník značky šanci udělat velký byznys.

A třeba po vzoru vinylových desek nikoliv rovnou změnit "chod dějin", ale vytvořit nový zajímavý a lukrativní trh. Slavnému tlačítkovému telefonu bych to přál.

Byť počítám s tím, že pokud se mu to povede, už to stejně nebude ten starý dobrý "blbofon", jak ho pamatujeme z let 2000 až 2005. Bude z něj protivné a pozérské zboží. Podobně jako z koloběžek, bicyklů bez přehazovaček nebo farmářské zeleniny.

Starý dobrý blbofon.