Za studené války se tomu říkalo průval a jeho pachatelé končívali špatně. Naproti tomu digitální věk má pro zloděje dat hezky znějící označení whistle­blower, dělá z nich celebrity a alespoň někteří nekončí na dně řeky nebo v betonu. Internet zkrátka přináší pokrok: už žádné mrtvé schránky, drsní chlapi s bouchačkou a černými brýlemi ani schůzky v ponurých koutech. Neduživý hacker udělá pár hmatů na klávesnici pěkně v teple − a taky to jde.

Na whistleblowerství je zajímavé, že aureola hrdinství funguje jen jedno­směrně: celebrity se staly pouze z těch, kteří kradli informace v neprospěch západního světa. Od Assange a Snowdena až po manžele Rosenbergovy: všichni jsou slavní a u všech je publikum ochotné věřit, že pro masového vraha Stalina nebo autokrata Putina pracovali s nejvznešenějšími úmysly. Ale vzpomenete si na jméno alespoň jediného z těch, kteří posílali informace opačným směrem? Nebo dokonce na nějakou demonstraci v jejich prospěch? Sotva.

Takže ti, z jejichž činnosti profitovaly režimy nedemokratické, až krvavé, jsou oslavováni a davy podobně postižených idealistů jsou připravené se jich kdykoliv zastat. Naproti tomu ti, kteří v neskonale riskantnějších pod­mínkách nasazovali krky pro demo­kratický svět, mu jsou v lepším případě ukradení − pokud je nebere jako řemeslné špicly, nebo něco ještě horšího. Divné, že?