Konec civilizace se normálnímu člověku jeví jako nepříjemná záležitost, ať už má sejít ze světa asteroidem, pandemií, jadernou válkou, občanskou vzpourou nebo výbuchem supervulkánu. Přesto roste komunita, která se na něj připravuje s nasazením vzbuzujícím podezření, že se těší. Většinou se jim říká preppeři a jejich hnutí survivalismus.

Logika survivalismu je zvláštní − vždycky mě zajímalo, jak dotyčnému pomohou zásoby pitné vody, když na jeho kryt za domem spadne stotunový asteroid, nebo co zmůže samopal proti pandemickým virům. Ale nikdy jsem se neodvážil zeptat − bylo by to jako ptát se poustevníka, co by dělal, kdyby zjistil, že ho žádná posmrtná odměna za pozemské odříkání nečeká. Zařídit si smutný život v očekávání vysvobozující katastrofy je truchlivý úděl a posmívat se lidem jakkoliv postiženým není hezké.