Historik a prorektor Univerzity Karlovy Martin Kovář varuje, že budoucnost může být horší než současnost a že i Evropě hrozí někdejší chaos, a dokonce války. "Můžeme si pomoci filmem. Pokud jde o budoucnost Evropy za několik desetiletí, umím si představit, že bude vypadat jako ve snímku Potomci lidí režiséra Alfonsa Cuaróna. Ukazuje starý kontinent v jednom ohni. Jen Velká Británie se ještě drží za Kanálem, ale čelí teroristickým útokům a na jejím pobřeží jsou obrovské tábory pro nelegální imigranty. A britská vláda se v něm blíží tomu, čemu se říká vláda tvrdé ruky. Je to jeden z černých scénářů, které mě pronásledují. Pusťte si to," říká Kovář.

Hodně se teď mluví o nacionalismu, o hrozbě obchodních válek, o třenicích mezi USA a Čínou, nebo dokonce mezi USA a Německem. Před 100 lety takové věci přerostly ve světový konflikt. Když se podíváte na internet, je tam válečných předpovědí víc než dost.

O tom se vždy rádo psalo a píše, a dokonce se o tom v bezpečí pracoven, našich pokojů i ložnic rádo čte. Asi i proto, že se máme dobře. O tom, že válka je nevyhnutelná, ale není sporu. To je skoro pro titulek. Pokud se někdo domnívá, že tento kontinent bude už navěky bez válek, tak je to bezelstné, naivní dítě. To je téměř absolutně vyloučeno.

Kdo by dnes chtěl válčit? Každý ví, že by s tím byly spojené ohromné ztráty na životech, materiální škody…

To je, jako kdybyste se v roce 1913 ptal, kdo chce válku. Celá tehdejší generace, elity, všichni byli přesvědčeni, že jsou dost moudří, vzdělaní, kultivovaní a poučení, než aby šli do boje. A pak stačila provázanost mezinárodních aliancí, jeden atentát, který ani nebyl příčinou, ale jen záminkou. Ne náhodou se říká, že to byla válka, kterou vlastně nikdo nechtěl. Bohužel si myslím, že ke konfliktu stačí strašně málo. Opět se nebavím o horizontu dvou či tří let, ale uplynulých 70 let bez války je už teď docela unikátních.

A myslíte skutečně Evropu? Nikoliv svět, tam se válčí běžně.

Myslím tento zvláštní kousek světa, západní či středo-západo-jiho-severní Evropu. Neumím si představit, že by dějiny toto teritorium odteď navěky ušetřily válek. Této iluzi propadá velká část politických elit i veřejnosti. Význam mají vzpomínky na druhou světovou válku, a tak se říká: Budeme se integrovat, otupíme národnostní spory, vše nasměrujeme k jednotné "západní" Evropě. To je jedna možnost. Vůbec to tak ale skončit nemusí.

Pokud by nám někdo před rokem sdělil, že Donald Trump bude americkým prezidentem, tak bychom si klepali na čelo.

Máte jiné scénáře?

Jasně. Respektive umím si je představit. Kdyby nám někdo před pěti lety řekl, že Velká Británie opustí Evropskou unii, nevím, kolik lidí by si na to vsadilo. Pokud by nám před rokem někdo sdělil, že Donald Trump bude americkým prezidentem, tak bychom si také klepali na čelo. Neměl mít nejmenší šanci. Takže představa, že paní Marine Le Penová vyhraje francouzské prezidentské volby, pro mě už není žádná science fiction. Zvlášť jestli před volbami dojde, nedejbůh, ve Francii k nějakému teroristickému útoku. Může se také stát, že při výběru mezi Le Penovou a Fillonem socialisté a komunisté Fillona volit nebudou, bude pro ně neskousnutelný. No a pokud by do druhého kola postoupil s ohledem na Fillonovy potíže se zaměstnáváním rodinných příslušníků socialista Emmanuel Macron, umím si pro změnu představit, že Fillonovi voliči budou nakonec volit paní Le Penovou a nikoliv kandidáta socialistů. Tu paní Le Penovou, která se, k mému děsu, vůbec nezdráhá mluvit o vystoupení z Evropské unie, odchodu z NATO, o pomocné ruce podané Rusku. Pak nelze vyloučit, že proces, který začal brexitem, nabere na dynamice. A dojde k dominovému efektu. Přitom víme, jak bizarní figura vede v preferencích v Itálii nebo že Španělsko má dlouhodobě ne­zaměstnanost lidí do třiceti let téměř padesát procent. Konec unie, jak ji známe dneska, může vést nejprve k obchodním a celním válkám, pak ke zvyšování politického napětí. Abychom si rozuměli, když se bavíme o válce, nemám na mysli taková střetnutí, jaká jsme znali. Už asi nikdy nezažijeme zákopové války − jedna bitva a 300 tisíc mrtvých − nebo ohromná tažení z let 1939 až 1945. Nově to mohou být výsadky, rychlé přesuny malých, efektivních jednotek…

I kdyby to bylo takto, kdo proti komu by stál? Snad země, které jsou dnes spojenci v EU? To je přece šokující.

Zní to fantasticky? Netvrdím, že je to otázka dohledné doby, ale v Evropě jsou rozmanité antipatie. Třeba na Balkáně. Tam se v 90. letech opakovaly hrůzy ze 40. let. Kdo jsme jako kluci viděli film Okupace ve 26 obrazech, tak víme, jak to tam za druhé světové války vypadalo. A před dvěma desetiletími se to opakovalo. Zdá se to neskutečné, dnes tam jezdíme na dovolenou. I dříve jsme tam jezdili, někteří z nás byli v roce 1984 na zimní olympiádě v Sarajevu. Ostatně ve slavné knize Flashpoints od amerického historika a politologa George Friedmana stojí: Evropané si nic neodpustili, na nic nezapomněli. To je Evropa.