Existuje kniha, nad níž vás vždycky napadne: škoda že jsem ji sám nenapsal?

Edgar Dutka "Slečno, ras přichází". Ta kniha je prostě geniální, doslova kanonická v rámci české literatury. Edgar za ni dostal Státní cenu za literaturu. Kdybych měl vyjmenovat deset nejdůležitějších knih české literatury, určitě by tam "Slečna" nechyběla. A rozhodně by se vyjímala na předních příčkách! Někteří literární odborníci se po jejím vydání ušklíbli, co že to může být za literaturu, když příběh vypráví nějaký pes…? Tedy přesněji fena. A v rámci této otázky mám k zmíněné knize hned dvojí vztah: ano, takovou knihu bych chtěl někdy napsat, ale zároveň moc dobře vím, že ji nikdy nenapíšu. Ale měl jsem to štěstí, že jsem ji Edgarovi mohl v roce 2004 aspoň vydat!

Existuje kniha, o níž lze říct, že vás v dětství oslovila a třeba i nasměrovala k profesi?

Miloval jsem Medvídka Pú, jak by také ne, když jsem dostal i jemu podobného plyšáka. A pak Foglarovy Rychlé šípy. Narodil jsem se v Praze na Žižkově, kde se to v 50. a 60. letech podobnými partami, jako byly Rychlé šípy, ale i Bratrstvo kočičí pracky, jen hemžilo. Ale žádná z knih mě neovlivnila natolik, abych došel k rozhodnutí stát se nakladatelem. Toto vyplynulo až ze samizdatové praxe a zkušenosti.

A nepotkal jste tehdy ani hrdinu, který by vás vyprovokoval k psaní?

Lovím v paměti a vybavuji si dvě takové postavy. Jednak Dannyho Smiřického ze Škvoreckého Zbabělců a pak na mě asi nejsilněji zapůsobil Martin Eden Jacka Londona. Po přečtení téhle knihy jsem se doslova vrhl na psaní. Bylo mi tenkrát zhruba šestnáct. Každý den jsem zplodil aspoň stránku dost často nesouvislého a chaotického textu. Tahle exaltovaná spisovatelská nálada mladému literátovi vydržela skoro až do svatby! Tedy téměř do mých čtyřiadvaceti let!

Co čtete právě teď?

Rukopis románu Jana Vávry. Pojednává o postoloprtském masakru, který se odehrál při divokém odsunu sudetských Němců. A knihu ruského spisovatele Michaila Osorgina Sivcev Vražok. Oba texty chceme vydat. A rozečetl jsem první díl tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně. Ten právě vyšel.

Kterou knihu si v tomhle životě ještě musíte přečíst?

Asi Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Přesně nevím, kolikrát jsem jeho stěžejní dílo začal číst, ale nikdy jsem se nedostal dál než ke druhému dílu. Dodnes nevím, proč jsem se nedokázal prokousat textem někam dál. Jedno však vím zcela jistě: dnes sám hledám svůj ztracený čas a z konfrontace vlastních snů a představ s realitou mi často bývá ouzko.

A kterou spisovatelku byste rád pozval na skleničku dobrého vína?

Karen Blixenovou. Víno, které bychom si spolu dali, by zajisté chutnalo jako rty ženy, a až bychom jej dopili, taktně bych se jí zeptal, jestli by v sobě našla odvahu a nevzala mě s sebou na svou farmu v Africe.

jarvis_585bc84c498ebcc1e461720a.jpeg