Ze Slušovic až do Indie, tak by se dalo shrnout posledních pětadvacet let Petra Zelíka. Rodák z Přerova kdysi začínal v bortícím se agrokombinátu Slušovice, ale brzy se chytil příležitosti a s kolegy se dal na podnikání. Postupně se osamostatnil a vybudoval vlastní společnost Oxalis, která obchoduje s čajem.

Do českých supermarketů zásadně nedodává. Provozuje síť obchůdků převážně v nákupních centrech, kde ve velkých skleněných dózách prodává různé čaje, kávu, bylinné směsi a čajové příslušenství. Ze 62 prodejen provozuje zhruba polovinu prostřednictvím franšízy, v roce 2015 dosáhl obratu 230 milionů korun a pomalu začíná řešit, jestli rodinnou firmu jednou dokáže předat svým potomkům.

Čajová kultura je v Česku velmi vyspělá. Na začátku 90. let lidé těžko rozlišovali mezi jednotlivými druhy čaje, dnes o nich mají načteno, jsou zcestovalí a taky hodně znalí.

Právě jste se vrátil z Británie. Dodáváte čaje i do této země?

Ano, máme tam importéra, který sídlí v Bath, městě mezi Londýnem a Bristolem, a který z drobné čajovny rozjel distribuci. V současnosti vyvážíme do 27 zemí a Británie je na čtvrtém místě, takže si tam vedeme velice slušně.

Překvapuje mě, když česká firma vyváží čaj do Británie, která má silnou čajovou kulturu. Předpokládal bych, že tamní trh bude nasycený.

To je chiméra, že v Británii už vše ohledně čaje je. Británie má sice bezesporu jednu z největších spotřeb čaje na světě, a to tři kilogramy na hlavu ročně, ale co se týče množství druhů, tak tam je stále prostor. V devadesátých letech Britové podobně jako my teprve nacházeli spoustu čajových druhů nebo kulturu pití zeleného čaje. Máme vlastní receptury a vyvíjíme si vlastní čajové směsi, takže máme v tomto exportní potenciál.

jarvis_58596109498ebcc1e45543d9.jpeg
Degustace čaje je nejnáročnější v době sklizně prvního Darjeelingu. Dostanete leteckou poštou vzorek a musíte se okamžitě vyjádřit, popisuje nákup kvalitního čaje Petr Zelík.
Foto: Pepa Dvořáček

Vyvážíte i do Indie. Není to tak trochu nošení dříví do lesa?

Tam je to podobné jako v Británii. Indie je jedním z největších producentů čaje na světě, spotřeba levného černého čaje je tam značná, ale druhově je velmi omezený. Jak ale Indie bohatne, i tam vznikají specializované obchody. V Londýně jsme se seznámili s Indem, který v Británii dlouhodobě žil. Pozvali jsme ho na degustaci, dohodli se s ním na spolupráci a on v Bombaji nejprve založil e-shop a teď má ambici otevřít obchodní síť.

Do kterých zemí vyvážíte nejvíc?

Polsko je bezkonkurenčně první, druhé je Slovensko a třetí je Rumunsko, kde šla čajová kultura velmi nahoru. Vedeme si ale dobře i v zemích západní a severní Evropy. Naši partneři se většinou soustřeďují na specializované prodejny, do supermarketů dodávají výjimečně.

Nezpůsobují vám při takovémto teritoriálním záběru problémy kulturní rozdíly?

V našem exportním prostoru dominuje Evropa, kde s tím absolutně není problém. Měli jsme ale v minulosti ambice vyvážet do Číny, kde je velký hlad po všem, co je západní. Hodně se tam rozběhla káva a my bychom se tam rádi prosadili s aromatizovanými čaji. Ale bariéra při vstupu je obří, množství potřebných povolení je značné, takže do Číny jsme se zatím nedostali. Také v Indii je bariéra obrovská a pro nás to byl velký boj. Vyvážíme ale i do Singapuru a Malajsie a tam jsme na žádný problém víceméně nenarazili.

Franšízing se nám velmi osvědčil. Některé vlastní prodejny budeme dokonce převádět na franšízy.

Dá se obchod s kvalitním čajem přirovnat k obchodu s vínem?

U čaje hraje důležitou roli čerstvost, což může být v porovnání s vínem rozdíl. Prodáváme čaje z poslední sklizně a nakupujeme jich tolik, abychom je z většiny vyprodali. Existuje ovšem oblast, kde platí, že čím je čaj starší, tím je lepší. A to jižní Jün-nan v Číně, kde vzniká čaj jménem Pu-erh. V lisované podobě, často ve tvaru cihly, je za­konzervován i na desítky let. Bohatí Číňané do starých Pu-erhů běžně ukládají rodinné jmění. Podobně jako je tomu u nás se zlatem nebo akciemi.

Dovážíte čaje přímo, nebo spolupracujete s nějakým exportním velkododavatelem?

Obojí. V zemích, kde se čaj pěstuje, máme buďto kontakty přímo na plantážích, nebo tam máme brokery, kteří pro nás čaj nakupují. To je třeba příklad Číny. Pěstitelských oblastí je tam obří množství a nakupovat čaj jednotlivě na plantážích je velmi složité.

Jak nákup čajů probíhá?

Nejčastěji je to tak, že vám dodavatel nebo pěstitel zašle vzorek z úrody a vy řeknete, jestli se vám líbí, či nelíbí a případně rovnou nakupujete. Nejsložitější je to v době sklizně prvního Darjeelingu v březnu a dubnu. Jedná se o první čaj sezony, něco jako je ve víně Beaujolais nebo Svatomartinské víno. Dostanete leteckou poštou vzorek a musíte se okamžitě vyjádřit, takže to v podstatě vypijete a hned voláte do Indie. Stane se i to, že čaj už není k dispozici, i když k vám teprve dorazil.

Podle čeho čaje vybíráte?

Degustujeme takových 10 až 20 čajů najednou s tím, že čaj je připraven do šálku 1,5 deci. A zároveň je tam nádobka, do které se vysypává vylouhovaný čajový lístek. Sledujete, jak lístek vypadá před degustací, jak vypadá po zalití, jakou má vůni a jak se rozvinul po vyluhování a jakou barvu má nálev. Rozhodující je ale samozřejmě to, jak intenzivní a dlouhodobá je chuť daného čaje.

Intervence proti koruně jsou pro nás obří negativum. Nájem v obchodních centrech platíme v eurech a kvůli intervencím ztrácíme ročně miliony korun. Osobně bych velmi uvítal zavedení eura.

Kolik vás čaje ochutnává?

Do jara letošního roku jsme byli tři, takže platilo demokratické pravidlo, že dva vždy přebíjí jednoho. To je ideální stav. Teď jsme čtyři degustátoři, ale převažují případy, kdy se všichni shodneme. Spolu s kolegy jsme si také nechali udělat senzorické zkoušky ve vinařské škole ve Valticích.

Jak při degustačním sezení zvládáte nápor kofeinu a teinu, který se vám dostane těla?

Je to podobné, jako když degustujete víno. Máme plivátka, nejde to dělat jinak, než že tu tekutinu následně plivete. Jen v případě, že vás čaj osloví, máte tendenci se napít. Zjistit ale, kolik teinu v sobě za daný den máte, je složité. Rekordu jsme dosáhli zhruba před třemi roky, když jsme měnili naši nabídku kávy. Za jedno páteční odpoledne někdy v červnu, když bylo třicet stupňů, jsme degustovali 80 druhů káv. Nikdo z nás se ani jednou nenapil, ale když už degustujete v takovém množství, tak vám na jazyku vždycky ulpí nějaké množství kofeinu. Končili jsme asi v sedm nebo osm hodin večer a oči jsme tehdy měli všichni velmi, velmi otevřené.

Petr Zelík (50)
jarvis_58596109498ebcc1e45543dd.png

Vystudoval ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické. Krátce po revoluci nastoupil do Agrokombinátu Slušovice. Brzy však s kolegy založili vlastní společnost, která dovážela mimo jiné i čaje Teekanne. Petr Zelík se v roce 1993 osamostatnil a založil společnost Oxalis, která dodnes sídlí ve Slušovicích a zaměřuje se především na dovoz a vývoz čaje, kávy a čajového příslušenství. Provozuje i stejnojmennou maloobchodní síť. Zejména čaj i vyváží, a to do 27 zemí světa.

Z čeho se skládá obrat vaší společnosti?

Celkový obrat obchodu s čajem v České republice je 1,3 miliardy a jenom 10 až 15 procent z těch čajů jsou sypané čaje. Náš obrat obnáší 230 milionů a z toho vývoz do zahraničí tvoří 22 procent. Přes 20 procent činí velkoobchod v Česku, kde máme 700 zákazníků, zejména různé specializované obchody na čaj a kávu či zdravou výživu. Naše vlastní prodejny a franšíza dělají dohromady 54 procent obratu. Zhruba 60 procent obratu společnosti Oxalis připadá na čaje, pětina pak na kávu a zbytek na čajové příslušenství.

V Česku se vypije nejvíce ovocného čaje. Tedy nápoje, který paradoxně nemá s čajovníkem nic společného. Dominuje i mezi vaším zbožím?

Ano, náš nejprodávanější čaj je čaj ovocný, Babiččina zahrádka. V druhé řadě je to pak skupina zelených čajů, ty už na čajovníku založené jsou. To mě velmi těší a je to úžasné plus pro čajovou kulturu v Česku. K mému velkému překvapení si zákazníci našli cestu i k těm nejkvalitnějším zeleným čajům z Japonska a Koreje. Jde ale zejména o trend posledních pěti let. Na začátku 90. let lidé těžko rozlišovali mezi jednotlivými druhy. Tato znalost přišla až s postupem času. Češi o tom mají dost načteno, jsou velmi zcestovalí a taky hodně znalí. Čajová kultura je v Česku velmi vyspělá.

Jaký je váš oblíbený čaj?

Co se týče zelených čajů, tam dávám přednost jednoznačně Japonsku, Koreji a některým druhům z Číny. Na bílé čaje je to jednoznačně Čína. A za šampaňské mezi klasickými černými čaji se pak považuje Darjeeling, čaj z předhůří Himálaje, kde je 86 čajových zahrad. Tam můžete nakoupit čaj za dva až tři dolary za kilo, ale třeba i za 150 dolarů za kilo. Já osobně preferuji z černých čajů právě Darjeeling nebo indický Assam.

Osvědčil se vám systém podnikání prostřednictvím franšízy?

Ano, velmi. Díky franšíze šetříte kapitálové zdroje, a pokud franšízová síť funguje dobře a je v ní dostatečný maržový prostor, tak tuto kombinaci s vlastními prodejnami vnímám jako ideální stav. V tuhle chvíli máme 62 prodejen, 32 z nich jsou vlastní, 30 jsou franšízy. Navíc ně­které vlastní prodejny budeme převádět na franšízy, abychom se mohli zaměřit spíše na servis. Máme také spočítáno, že prosperita dané prodejny je vázána na spádovost zhruba 30 tisíc obyvatel. Naším cílem je mít v České republice 75 obchodů. Poté se zaměříme na export tohoto systému prostřednictvím master franšízy do některých dalších zemí.

Původně nás bylo pět a měli jsme podíl po pětinách, ale každý z nás chtěl něco jiného. Postupně jsem dospěl k názoru, že budu raději mít menší firmu, kde se budu moct rozhodnout podle sebe, než se dostávat do různých sporů.

Vaše čaje mají různé nápadité názvy jako třeba Alpský punč, Malý Buddha nebo Hříšný tanec, jakým způsobem vznikají?

Napříč firmou vždy vyhlásíme nějakou soutěž či hru o vymýšlení názvu. Vysvětlíme, jaké chuťové nuance a ingredience ten daný čaj obsahuje, a zaměstnanci nám dodávají různé tipy. Je to také marketingový nástroj, zvlášť když se název podaří navázat na to, co čaj obsahuje. To je třeba příklad čaje Maté IQ, v němž jsou ingredience podporující soustředění a které patří mezi nejprodávanější hlavně mezi studenty.

Dá se říct, že ty největší producenti jsou těmi největšími a nejnáročnějšími konzumenty? Největším pěstitelem na světě je Čína, ale očekával bych, že ty nejdražší čaje se možná budou konzumovat jinde.

Ty nejkvalitnější čaje paradoxně zrovna v Číně zůstávají. To je rozdíl oproti Indii, Srí Lance nebo Keni, kde je tomu naopak. Je to způsobené i tím, že v Číně už zhruba 300 milionů obyvatel žije na průměru EU a je tam nemálo bohatých lidí, kteří si ty drahé čaje mohou dovolit. A to hovořím o cenové úrovni v přepočtu čtyři až pět tisíc korun za kilogram, což je v České republice prakticky neprodejné. (Neochucené černé čaje v síti Oxalis stojí běžně 500 až 2000 korun za kilogram, pozn. red.).

Česku vládnou čaje bez čaje

Co se vlastně skrývá pod názvem čaj? Pravý čaj je nápoj, který vzniká louhováním sušených listů čajovníku a obsahuje tein, díky němuž má povzbudivé účinky. Čajovník se pěstuje zejména na plantážích na indickém poloostrově a v jihovýchodní Asii, velkým producentem je také africká Keňa.

Jednotlivé druhy čaje se liší tím, jak jsou listy zpracované. Od toho se odvíjí chuť, vůně, barva nálevu i účinky. Zřejmě nejznámějším typem je černý čaj. Při jeho zpracování se listy lámou a mezi sklizní a sušením jsou záměrně vystaveny přirozené oxidaci během skladování. Tím naberou hnědou, až černou barvu a po vyluhování dodávají nápoji zpravidla tmavě červené zabarvení.

Mezi další základní typy čaje patří bílý a zelený. U bílého čaje nastává jen lehká spontánní oxidace po sklizení. Zelený čaj se pak tepelně upravuje, aby se oxidaci úplně zabránilo, například napařováním. Výsledný nápoj má v obou případech žlutou, až zelenou barvu.

Na pulty obchodů se pak čaj dostává buďto jako sypaný, nebo porcovaný. Zatímco ten porcovaný se zpravidla prodává v sáčku a obsahuje drcenou směs, čaj sypaný obsahuje usušené kousky listů čaje, které se při výluhu rozvinou. Obecně je také považován za kvalitnější. V Česku se čaje všech typů často prodávají i aromatizované. Jedním z nich je i populární čaj Earl Grey s příchutí bergamotu.

Pod názvem čaj se však prodávají i nápoje, které navzdory svému názvu nemají s čajovníkem nic společného a připravují se jako nálev ze sušených bylin, květů či ovoce. Je to příklad i takzvaného ovocného čaje, který je v Česku velmi populární. Zpravidla jde o směs ibišku, šípku, jablka a pomerančové kůry, případně dalších plodin. Jeho oblíbenost částečně spočívá i v tom, že na rozdíl od klasického čaje nemá povzbudivé účinky, a hodí se tak na večerní pití, neboť člověku nekazí spánek.

V Česku jsou vedle ovocných čajů populární čaje bylinné, například mátový či heřmánkový. Mezi "nečajové čaje" ale patří třeba latinskoamerický nápoj maté se silnými povzbudivými účinky, který se připravuje z listů cesmíny paraguayské. Naopak bez kofeinu je jihoafrický rooibos z čajovce kapského.

V Česku se za rok spotřebuje čaj za zhruba 1,3 miliar­dy korun, největší poptávka je stále po čaji ovocném.

Jsou pro vás problémem změny ve třetím světě, například zdražování pracovní síly v Číně a v Indii?

Teď jste uhodil hřebíček na hlavičku. Míchají se tu tři věci. Zaprvé zdražování pracovní síly v zemích původu. Zadruhé pak roste i tamní kupní síla, což s sebou nese tlak na stahování čaje přímo do těch zemí, kde se pěstuje. A za třetí, což je možná nejpodstatnější, jsou změny v klimatu. Často se setkáváme se záplavami jako před dvěma lety v Jün-nanu. Letos bylo zase extrémní sucho v Jižní Africe, což ovlivňuje rooibos. Takže každý rok se vyskytne nějaká skupina zboží, jehož cena extrémně vyskočí a pak zase třeba klesne. Tlak na cenu čaje bezesporu je a člověk může mít obavu z toho, že ve vzdálenější době nemusí daný produkt být pro širokou masu obyvatelstva přijatelný.

Ovlivňují vás jako vývozce a dovozce intervence vůči koruně?

Je to pro nás obří negativum. Jednak z hlediska dovozu, ale možná ještě mnohem víc nás to ovlivňuje v tom smyslu, že provozujeme 32 vlastních prodejen v nákupních centrech, kde všude platíme nájem v eurech. A tím, že nakupujeme euro v tom kurzu, který vytvořila uměle Česká národní banka, ztrácíme ročně až šest milionů korun. A těšíme se tak velmi na to, až ten zásah skončí.

Nemáte ale obavu, že kdyby k těm intervencím nedošlo, skutečně by nastala obávaná deflace a ohrozilo by to kupní sílu vašich zákazníků?

Toť otázka. Já vnímám intervence především jako proexportní krok. My jsme také exportní firma, ale v celkovém součtu na nich ztrácíme. Já osobně bych upřímně velmi přivítal euro. Vím, že je to hlavně politický projekt, ale na druhou stranu by definoval naše směřování k západní Evropě. Byl by to další dílek do mozaiky našeho fungování v rámci EU.

Podnikat jste začal s kolegy z bývalého JZD Slušovice, kam jste nastoupil krátce po revoluci. Kdy jste začali dovážet čaje?

V roce 1991 se u nás objevil člověk s plnou igelitovou taškou čajů Teekanne a prezentoval se jako obchodní zástupce firmy pro střední Evropu. Nám se líbily ty krabičky a chutnal nám ten čaj, i když jsme o něm tehdy nic nevěděli. Tady panovaly dřevní časy, nic podobného tu neexistovalo. Byl to úžasný začátek, my jsme byli kluci po škole a po vojně, půjčili jsme si nějaké peníze od babiček a za rok náš obrat obchodu s čaji činil 80 milionů korun. A k čaji se postupně přidávaly další potravinářské položky, dováželi jsme třeba i oříšky nebo ovocné šťávy.

Jak dlouho vám to vydrželo?

Původně nás bylo pět a měli jsme podíl po pětinách, ale každý z nás chtěl něco jiného. Jeden ze společníků chtěl třeba postavit potravinářský velkoobchod, zatímco já jsem někdy na konci roku 1992 po cestě na Srí Lanku usoudil, že bych rád dělal jenom čaj. Počet společníků se postupně redukoval, až jsme zůstali dva s podíly v poměru 50 na 50. A několikrát jsme se dostali do patových situací, kdy jsme se nedokázali dohodnout. Dospěl jsem k názoru, že budu raději mít menší firmu, kde se budu moct rozhodnout podle sebe, než se dostávat do různých sporů.

Kdy jste se definitivně osamostatnil?

V létě 1993, kdy jsem založil Oxalis. Za svůj podíl v předcházející firmě jsem získal necelých 5,5 milionu korun, ze kterého jsem novou firmu rozjížděl. Hlavní idea byla pracovat se sypaným čajem, ať už v podobě čisté, nebo aromatizované. Založil jsem čajový dům, kde byla čajovna a obchůdek, ale ekonomicky to skomíralo. Peníze, které jsem rychle na začátku devadesátých let vydělal, jsem pak za pár let stihl utratit. Po letech přešlapování na místě přišla hlavní změna až ve chvíli, kdy jsem otevřel první obchod v Praze, a to v roce 1997. Tehdy se ukázalo, že to může prosperovat.

Ve vaší firmě deset let pracovala vaše žena. V minulosti jste ale uvedl, že byste zaměstnávání rodinných příslušníků spíše nedoporučil. Proč?

Člověk má tendenci řešit problémy z práce i doma, protože o nich oba dva velmi dobře vědí. A to může vést k trvalejší únavě a přivést vás do krizových situací. Nehledě na to, že na ty problémy mohou mít oba partneři různý názor. A nedej bože, když ta společná práce rozklíží vztah. Takže já v tomto smyslu rád za problémy v práci zavřu dveře a nechám se naladit do rodinné atmosféry, která je úplně o něčem jiném než o té práci.

Neplánujete podnik někdy předat potomkům?

Problematiku rodinných firem a předávání intenzivně studuji. Mám dospělou dceru a devítiletého syna, a pokud se rozhodnou v rodinném podnikání pokračovat, tak mě to nesmírně potěší. Ale nikoho do toho nebudu tlačit. Pokud to nevyjde, nebudu to brát jako tragédii.