Vítězství populistů v mnoha volbách světa vyvolalo diskusi, jestli za to náhodou nemohou takové fenomény poslední doby, jako jsou sociální sítě. Na první pohled je to jasné: zatímco těch, kteří klikli na tlačítko "To se mi líbí" u profilu Donalda Trumpa, je přes 15 milionů, i nejprodávanější seriózní média nepokrytě propagující Hillary Clintonovou se mohou pochlubit počty čtenářů o jeden až dva řády nižšími. A ještě ke všemu nabízejí dlouhé a složité texty, zatímco Facebook pracuje s krátkými, údernými a snadno zapamatovatelnými hesly. Dokonce ani nemusí být pravdivá. Odtud už není daleko k úvahám o rozevírajících se nůžkách mezi menšinou lidí schopných absorbovat složité texty a rostoucí většinou, k jejímuž ovládání prostřednictvím sociálních sítí stačí hesla − a k úvahám o chmurných zítřcích, které z toho logicky povstanou.

Jenže populisté ve východní Evropě vyhráli i bez Facebooku a Twitteru, dokonce tu jejich poražení protivníci měli v tomto ohledu náskok. Takže je to nejspíš naopak: do hry masově vstupují lidé, kteří na dlouhé a složité články nejsou zvědaví − buď proto, že se cítí podvedeni dosavadními elitami, které tyto texty většinou reprezentují, nebo prostě jen proto, že na jejich čtení nejsou mentálně vybaveni. Proč jejich počty rostou, je problém, který nemá s internetem moc společného. Důležité je, že v éře sociálních sítí budou mít šanci jen politici, kteří s tím umí pracovat − bez ohledu na to, o jaké zítřky jim jde.