Když se s vámi v noci zatřese postel třeba v Praze, nejspíš si řeknete, že kolem projel hodně těžký náklaďák, pokud si řeknete vůbec něco. Ale když jste někde v cizině na ostrově, tak si skoro určitě vzpomenete, že poslední velké zemětřesení tu nepřežilo pěkných pár stovek lidí, a nejspíš hned tak neusnete. Jenže než zírat na strop, který může každou chvíli přestat být stropem, je lepší vědět, co se děje, takže nastoupí podmíněný reflex: podívám se na internet. A teprve teď přijde panika, protože sítě nefungují…

Rázem si na trochu se třesoucí židli (je to ještě zemětřesení, nebo už strach?) uvědomíte, že jste se octli někdy v 90. le­t­­ech, kdy v počítači je jen to, co jste si do něj sami dali. Tedy skoro nic. A taky se vám možná vybaví všechna ta varování, podle nichž jsou komunikace a počítačové sítě Achillovou patou civilizace. Jak jinak to znělo doma u pracovního stolu, než teď, když v polici ještě drnčí skleničky.