V říjnu uplynou tři roky od chvíle, kdy definitivně skončila éra Martina Romana v ČEZ. Post šéfa dozorčí rady energetické skupiny opustil symbolicky v první den voleb do Poslanecké sněmovny, což se vzápětí ukázalo jako nanejvýš prozíravé rozhodnutí. Po úspěchu politického hnutí Andreje Babiše, který právě Romana často pranýřoval jako zosobnění polistopadového systému zkaženého korupcí, bylo jeho další působení ve společnosti nepředstavitelné.

Po Romanově odchodu z ČEZ nastalo nejdřív velké ticho. Sám o sobě dával na veřejnosti vědět jenom v souvislosti se školami PORG, které ovládá, nebo nadačním projektem Čtení pomáhá. Sem tam probleskla zpráva o jeho in­ves­tičních počinech v realitách. Kdo očekával nějaký zákrok ze strany Babiše, jehož mocenský záběr se za krátkou dobu rozrostl o média a ministerstva, se však nedočkal. Postupně se rýsoval nový obraz Martina Romana, studenta po čtyřicítce, který s batohem na zádech navštěvuje přednášky na pedagogické fakultě v Londýně.

Nedávno svoji dvouletou studijní etapu završil a úspěšně promoval. Nyní zdůrazňuje svoji roli filantropa a umírněného reformátora vzdělávacího systému. Chystá se vydávat překlady knih, jež mají otevřít učitelům oči a přivést je k efektivnějším metodám výuky. Bedlivě si ale střeží odstup od státu. Po otázce, zda by nechtěl být ministrem školství, se Roman sice na chvíli zamyslí, pak ale pevně prohlásí, že žádnou funkci od státu nevezme.

Nezbývá než Martinu Romanovi věřit, že to se svými novátorskými ambicemi ve školství myslí vážně. Přinejmenším do doby, než pro něj politické klima bude příznivější.

Může se bývalý šéf ČEZ stát novodobým Komenským? Martin Roman vedle filantropie nezapomíná na vlastní byznys.

Mezi slova, která používá nejčastěji, patří efektivita. Nezáleží na tom, zda zrovna mluví o školství, což je mimochodem jediné téma, o němž je ochotný poskytnout rozhovor. Zdůrazňování tohoto termínu prozrazuje jeho základní povahovou vlastnost − instinktivně hledá co nej­účinnější postupy, ať už to bylo dříve v řízení druhé největší české firmy, nebo nyní v pedagogice. Důrazem na efektivitu chce získat vavříny pro PORG i změnit podobu školství.

Proč Martina Romana tolik zaujalo vzdělávání a proč se rozhodl měnit české školství?

Je to obor, který mě zajímá 30 let. Asi to souvisí i s tím, že jsem z učitelské rodiny, vyrůstal jsem v tom prostředí. Učili maminka, děda, obě dvě babičky. Dvakrát do týdne k nám přicházeli žáci mojí maminky, která dělala hodně věcí nad rámec běžné výuky, vedla redakční radu školního časopisu a připravovala děti na dějepisné olympiády. Určitě to souvisí s tím, čím jsem si jako dítě ve škole v některých předmětech prošel. Uvědomoval jsem si, jak mnoho úsilí musí člověk vyvinout, aby se něco krátkodobě naučil. Látka se přitom často neučila tak, aby mohla člověku vydržet v hlavě po většinu života. Od nějakých šestnácti jsem se zamýšlel nad tím, jak by se to dalo změnit. Později, těsně po revoluci jsem získal dvakrát stipendium na studium v zahraničí − na rok do Německa a na rok do Švýcarska −, a dostal se tak do kontaktu s úplně jiným školstvím. A to ve mně umocnilo touhu jednou přispět ke změně českého školství.

Byl jste ve škole šprt, nebo vám šlo učení spíš samo?

Mně šlo učení většinou docela samo. Navíc jsem se vždy snažil být efektivní a nechal se dobrovolně vyvolat z většiny předmětů už kolem poloviny září. To jsme se stihli naučit tak dvě kapitoly. Pak jsem měl minimálně do poloviny prosince klid. Uspořený čas jsem věnoval přípravě na odborné olympiády v předmětech, které mě bavily. Kromě zpěvu a tělocviku mě samé jedničky nestály nějaké zvláštní úsilí.

Nudil jste se při vyučování?

Občas jsem se určitě nudil, hlavně kvůli frontálnímu stylu výuky s malým zapojením studentů, který z českých škol dodnes bohužel úplně nezmizel.

Je zajímavé, že vás bavila matematika a fyzika a současně dějepis. Většinou se lidé přiklánějí buď k přírodním, nebo humanitním vědám.

Obě disciplíny spojuje logika příčiny a následku. V matematice člověk prožívá pocit uspokojení, když mu vyjde výsledek a potom i zkouška. Fyzika je do jisté míry derivát matematiky. Dějepis je podle mě vůbec nejdůležitější předmět, který existuje, protože nás připravuje na to, co přijde. Kdo rozumí dějinám, dokáže predikovat budoucnost.

jarvis_57ea8f44498edbc6d226ec7c.jpeg

Na začátku září jste na londýnské University College promoval na pedagogické fakultě v oboru efektivita výuky a učení se. Co konkrétního se pod tím názvem skrývá?

Pro mě znamená efektivita výuky smysluplně využitý čas, který dítě stráví ve škole a domácí přípravou. Aby se co nejlépe připravilo na svůj budoucí život − ve smyslu znalostí, dovedností a sociálních kompetencí.

Disertaci jste psal na téma vzdělávání učitelů…

Psal jsem o tom, jak nastartovat kontinuální profesní vzdělávání učitelů v těch školách, kde ještě není. Nechtěl jsem psát do šuplíku, zabýval jsem se tím, co aktuálně řešíme na PORG. V České republice má každý učitel ze zákona dvanáct dní na studium ročně. Z praxe vím, že se nevyužijí. V Británii je každoročně vyhrazeno pro studium pět dní, ale učitelé se během nich opravdu vzdělávají od rána do večera a žáci jsou doma. Nejefektivnější je sdílení, když si učitelé navzájem vyměňují zkušenosti, co jim při hodinách funguje a nefunguje. Vzdělávání učitelů v Británii je vůbec hodně odlišné. Magisterský stupeň je pouze o didaktice. Britští učitelé musí také projít ročním kvalifikačním kurzem, při kterém se učí praktické dovednosti.

Netrápí české školství palčivější problémy než vzdělávání pedagogů?