Následky platební neschopnosti lidí i firem a s tím spojené insolvenční řízení patří dlouhodobě k nejvíce obávaným oblastem českého práva. I když někdy může, jako třeba v případě oddlužení, insolvence pomoci lidem s dočasnou finanční tísní, jindy zase slouží k cílenému ničení firem. Bezpečnostní informační služba (BIS) dokonce v minulosti poukazovala na klientelismus mezi soudci a insolvenčními správci, takzvanou insolvenční mafii.

Podle Jaroslava Bureše, který stál u zrodu českého insolvenčního zákona, je přesto systém nastaven správně.

Před několika lety upozornila BIS na klientelistické vazby některých insolvenčních soudců a průtahy v řízení. Bylo to opodstatněné?

Nemám a neměl jsem k dispozici jinou než veřejnou část této zprávy. V ní se bližší údaje, z nichž by bylo možné usuzovat na opodstatněnost takového hodnocení, neuvádějí. Nicméně jsem přesvědčen, že vnímání určitých vazeb mezi soudci a insolvenčními správci bylo výrazně ovlivněno tím, že právě soudce, který ve věci jednal a rozhodoval, mohl sám jmenovat správce konkurzní podstaty.

Insolvenční zákon svěřil jmenování insolvenčních správců do rukou předsedů krajských soudů a postupně stanovil pravidla pro jejich ustanovování v konkrétní insolvenční věci. Kromě toho platí, že předseda krajského soudu takto jmenuje osobu insolvenčního správce "nanečisto". Věřitelé mohou většinovým hlasováním ustanovit nového insolvenčního správce na první schůzi po přezkumném jednání.

Jaroslav Bureš (62)
jarvis_57e28629498e0b05f99a55b3.jpeg

Soudce a odborník na občanské právo stojí od roku 2013 v čele pražského vrchního soudu. Je jedním z tvůrců aktuálního insolvenčního zákona, dříve byl členem expertní skupiny ministerstva spravedlnosti S 22 pro insolvenční právo. V současnosti působí v komisi pro rekodifikaci civilního procesu. V letech 2001 až 2002 zastával post ministra spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana. V roce 2003 neúspěšně kandidoval za ČSSD na post prezidenta České republiky.

Dá se případnému úzkému napojení soudců na insolvenční správce zabránit?

Vztah soudce a insolvenčního správce je z povahy věci pracovně intenzivní. Platný insolvenční zákon svěřuje soudu výkon dohlédací činnosti ve vztahu ke všem jednotlivým subjektům řízení. Soud přitom vystupuje jako strážce společného zájmu věřitelů.

O co v dohlédací činnosti jde?

Dohlédací činnost vůči správci zahrnuje oprávnění insolvenčního soudu vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Přitom je soud oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru.

Je to vhodný model?

Těžko lze zvolit jiný koncept − svěřit dohlédací činnost vůči správci věřitelům. Věřitelé jsou v pojetí našeho insolvenčního práva ekonomickými vlastníky majetku dlužníka, a proto tu musí být nezávislý arbitr. Tím je právě soud v roli dohlížitele.

Jaká je aktuální situace na českobudějovickém krajském soudu, který byl v minulosti také kritizován a který spadá pod pražský Vrchní soud?

Nemám žádnou jinou možnost než hodnotit tento insolvenční soud z pozice odvolacího, popřípadě nadřízeného soudu, který rozhoduje o opravných prostředcích. Jako odvolací soud můžeme vycházet pouze z informací, které jsou součástí obsahu spisu. V tomto ohledu se rozhodovací činnost Krajského soudu v Českých Budějovicích nikterak nevymyká průměrným statistikám.