Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

hopjedna

1. "Když mi bylo dvanáct let, tak máma spáchala sebevraždu a táta zůstal sám se čtyřmi dětmi. Sestrám bylo třináct a osm, bráchovi dva roky. Táta odmítl, že by nás dal do ústavu, jak mu lidé okolo radili, ale hodně pracoval a nebýval moc doma a my jsme se v podstatě vychovávali sami. Starší sestra byla takový studijní typ, dělala uměleckou školu, na nic nehmátla, takže na mě padla starost o domácnost. Bylo to, jako bych v těch dvanácti letech byla najednou ze dne na den vdaná. Úplně jsem se tím oddělila od svých vrstevníků, nemohla s nimi nikam chodit. Musela jsem se naučit vařit, prát, uklízet. Bráchu jsem vodila do jeslí, do školky, do školy. Než mu bylo patnáct, kdy se trochu osamostatnil, tak mně bylo pětadvacet a přišla jsem o všechen ten čas, kdy lidé chodí na diskotéky a vodí se za ručičku. Cítila jsem se být mimo. A když jsem v těch pětadvaceti najednou začala mít víc volno, tak mi přišlo, že jsem tohle všechno už nějak překlenula. Sourozenci se později oženili, vdaly a táta si mě v podstatě nechal doma jako svoji hospodyni. On mi na jedné straně říkal, jak chce, abych se také vdala, ale běda, kdybych si někoho našla. A já se tomu tehdy podvolila. Sice mi nakonec sám naháněl ženichy, ale to byly tak zvláštní typy, že jsem je poznala, hned jak jsem vešla do místnosti. Byly z toho vždy jen takové trapné scénky, takže jsem mu nakonec řekla, ať se na to vykašle. A dál jsem žila spolu s ním, starala se o něj."

"Před třinácti lety ale táta náhle zemřel a já zůstala sama. Zpočátku to byl docela šok. Jednak jsem si víc uvědomila tu svoji samotu, jednak jsem se musela postavit na vlastní nohy. Do té doby to bylo tak, že když jsem třeba na konci měsíce neměla peníze, tak mě táta založil. Také jsem po jeho smrti zjistila, jak je to těžké, když má člověk najednou spoustu volného času a nic nemusí. Mohla jsem najednou teoreticky všechno, ale nic se mi nechtělo dělat, nikam se mi nechtělo jezdit. Hodně jsem zlenivěla. Bylo období asi dvaceti let, kdy jsem v podstatě vůbec necestovala. V posledních letech jsem se k tomu ale vrátila. Ale jsem takový samotář. I když někam cestuji, tak nejradši sama. Brácha dnes říká mým neteřím: Podívejte se na tetu – věnovala se tatínkovi a pak si ani nepořídila vlastní rodinu. Dává mě jako odstrašující příklad. Ale já jsem se svým životem spokojená. Jsem s tím vším natolik vyrovnaná, že o tom můžu takhle veřejně mluvit."

 

hoptL TM i

2. "Ve čtrnácti letech jsem začala mít chuť číst knížky v originále. Čeština se mi moc líbí, ale všimla jsem si, že když čtu přeložené knížky, tak tomu často něco chybí. V originále si připadám být blíž k autorovi. Dnes tedy mluvím a čtu anglicky, francouzsky, rusky a německy. Mám štěstí v tom, že mám v podstatě absolutní paměť, a tak si nový jazyk dokážu osvojit na konverzační úroveň relativně rychle. Většinu těch jazyků jsem se naučila a studuji sama, a nejlepší pocit mám proto vždy, když objevím novou, dobrou učebnici. Před čtrnácti dny jsem třeba objevila učebnici ruské gramatiky a v podstatě jsem o tom nebyla schopná od té doby zmlknout. A tak je to vždy. Všichni v mém okolí z toho šílí – někdy už si říkám, že o tom mluvit nebudu, ale pak se mě kamarádi zeptají, co dělám a já spustím. Nebo někdy přiběhnu doma do kuchyně a začnu vykřikovat, že jsem na internetu našla skvělá videa o ruských gramatických konceptech. Máma na mě nechápavě kouká: Dobře, dobře, hlavně, že máš radost. Já vůbec nevím, odkud to vychází a kde se to ve mně vzalo, ale je to opravdu radost, euforie – dlouho se nad něčím trápím, snažím se to pochopit, a pak najednou objevím, jak to funguje. Buď, že to někde vyčtu, anebo na to přijdu sama. To si pak připadám jak vynálezce. Naposled jsem takto pochopila ruské přechodníky. Dlouho jsem to nechápala, dodnes si myslím, že v tom ani žádný systém není, ale byla jsem najednou schopná vyplnit bez chyby čtyři stránky gramatických cvičení. To bylo ono, čisté štěstí. Celé odpoledne jsem se nepřestala smát."

hopdva

3. "Vraceli jsme kdysi s manželkou z Německa autem po šestiproudové dálnici. Byla už tma, paní vedle mě spala, já řídil. Jeli jsme až z Hannoveru, já byl po delší cestě už trochu unavený, ale zároveň jsem si říkal, že už budeme brzo doma. V tom se najednou manželka probudila, podívala se před sebe a vykřikla: ‚Pozor, auto!‛ Jeli jsme v druhém pruhu, na kterém stálo – uprostřed dálnice – neosvětlené auto. Musela mu kiksnout elektrika i motor. Ale kdo by něco takového předpokládal? Proti nám navíc svítila auta z protějšího směru a já ho prostě neviděl. Manželka se probudila a vykřikla v poslední moment, kdy byla možnost zareagovat. Stačilo, aby se probudila o dvě vteřiny později a už bych tady teď s vámi nemluvil. Nějaká síla si tehdy přála, abychom nezemřeli. A když se vám takové věci stanou stokrát, tak se naučíte té síle děkovat. Mně se později staly vyloženě tři zázračné příhody, o těch už vám povídat nebudu. Popisovat tenhle typ zážitků je zbytečné – pro vás to může být tak jasné, jako když si dáte ruku na rozpálenou plotnu, ale když o tom začnete vykládat, tak si lidé hned myslí, že si vymýšlíte, že jste cvok. To já nemám zapotřebí. Ale můžu vám říct, že když si uvědomíte existenci té síly – někdo jí říká Bůh, někdo Prozřetelnost nebo Osud –, tak nabudete určitý klid. Protože víte, že nad vámi někdo bdí. A víte, že vy sám nemůžete na svém životě nic změnit."