Karel Havlíček je známý jako velice aktivní šéf Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, především ale řídí a z větší části i vlastní firmu Sindat. Ta se v posledních letech orientuje stále více na nanotechnologie a biomedicínu. Studentům říká, že podnikat se nemá ani tak pro peníze, jako pro pocit, že člověk opravdu něco dokáže. Zajímá se o obchod jak s USA, tak Čínou a je asi jeden z mála českých byznysmenů, kteří se proto čínštinu učí. Teď, po brexitu, ale má trochu strach o Evropu.

Podnikatelé nejdříve chtějí úspěch, pak uznání, ještě později vliv a nakonec vše rozdají. V jakém stadiu jste?

Pořád na začátku, snad někde mezi stadiem jedna a dva. Snažím se, abychom měli, ať už ve firmě, ve škole i v Asociaci malých a středních podniků a živnostníků, úspěch. Pokud to někdo i uzná, tak budu jen rád.

A ten vliv?

Pětadvacet let se nevěnuji ničemu jinému než malým a středním podnikům, při vlastním podnikání, při jejich hájení, výchově studentů nebo o nich píšu knížky. Nepotřebuji, abych měl vliv já, ale malí podnikatelé. Že je jejich váha den ode dne větší, cítím na každém jednání se zástupci vlády a legislativci.

Karel Havlíček (46)

Vystudoval České vysoké učení technické i Vysokou školu ekonomickou v Praze a také PIBS při Manchester Metropolitan University.

V ro­ce 1990 začal podnikat a o deset let později svou firmu zapojil do holdingové společnosti Sindat, tu nyní řídí a má v ní majoritní podíl. Současně je předsedou představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostní­ků ČR a na Vysoké škole finanční a správní vede Fakultu ekonomických studií.

Hovoří anglicky, německy, rusky, španělsky, francouzsky a částečně čínsky. Je ženatý, má dvě děti. Ve volném čase se věnuje rodině, má rád turistiku a rockovou hudbu.

Jak všechno stíháte? Šéfujete Sindatu, jste děkanem na Vysoké škole finanční a správní, stojíte v čele Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR.

Vypadá to, že toho dělám skutečně hodně, stále se to ale točí kolem menších a středních firem. A všechno se navzájem doplňuje. Moje výhoda je, že v Sindatu jsem rovněž vlastníkem a můžu rozhodovat o svém čase. Moje úloha ve firmě je stále méně operativní, na to máme špičkový tým. Jako spoluvlastník se snažím řídit strategii firmy, strategický kontroling. Už třeba nejezdím obchodovat a už vůbec nerozhoduji o jednotlivých produktech. Se společníkem kontrolujeme ekonomickou výkonnost a disciplínu našich firem a v tom jsme skutečně nároční. Ráno brzo vstávám a ještě jsem, snad to nevyzní pejorativně, trochu fanatik. Když se ve čtyři budím, chci už něco dělat, hned si připravuji různé věci, učím se jazyky, brzy jedu do práce. Tam se snažím, aby jedno navazovalo na druhé, abych neseděl dlouho na jednáních, maximálně desítky minut. V Sindatu je to o financích, obratu a plnění měsíčních rozpočtů. Ve škole jde o přenos znalostí a strategické řízení fakulty, ale není tam zmíněný finanční tlak. V asociaci je to o vyjednávání a kompromisech. To, že přecházím od jednoho k druhému, mě neunavuje, ale spíš nabíjí. Jsou ale lidé, kteří toho zvládnou daleko víc.

Už jste to naťukl. Je Sindat váš?

Mám v něm 58procentní podíl. Vznikl postupně, spoluvlastníkem je Bořivoj Frýbert, s nímž dělám téměř 20 let. Byl jeho šéfem v prvních 16 letech, já v dalších deseti. Vyměnili jsme si vlastnické pozice poklidným způsobem a po dlouhých přípravách. Nikdy jsme se zásadně nepohádali, vždy jsme se shodli a nikdy o ničem nehlasovali. Když mi něco poradí, tak tomu dávám nejvyšší váhu. Ne proto, že musím, ale proto, že chci. Moje majorita není podstatná, to je jen kus papíru. Je o generaci starší a zkušenost je nepřenositelná.

Jste miliardář?

Když se podíváte do výsledků Sindatu, vidíte, že vlastníme menší a střední firmy. Obrat celé skupiny, když vše sečtu dohromady, je kolem 600 milionů korun ročně. Pokud jde o hospodářské výsledky před EBITDA, tak se pohybujeme mezi 20 a 30 miliony korun. Tuto sumu v drtivé výši ponecháváme ve skupině pro její rozvoj, nemáme například žádné investiční úvěry. Platíme si přiměřenou mzdu a rozvíjíme společnost. Vždy jsem tvrdil, že si člověk občas může mlasknout, ale nikdy by neměl chrochtat. Realizujeme se tím, co děláme, nic zásadního navíc nepotřebujeme. Nemáme se špatně, ale miliardáři rozhodně nejsme.