S Vandou Wolfovou se znám přes čtvrt století, takže si nemusíme hrát na vykání. Možná i proto se se mnou otevřeně bavila nejen o vrcholovém byznysu, ale i o smrti rodičů, maniodepresivitě partnera, odkládání těhotenství a dalších osobních tématech.

Co pro Google přesně děláš?

Vysvětlím to trochu zeširoka. Google už dávno není jen webový vyhledávač − informace navíc i třídíme a pomáháme lidem se v nich orientovat. Včera jsem třeba chtěla sestře k narozeninám koupit cheesecake. Google mapy mi hned tady za rohem našly cukrárnu, poradily, že ji zákazníci oceňují pěti hvězdičkami, a nabídly, ať si ho vyberu a objednám na webu. Za 30 vteřin jsem měla nakoupeno. Tohle je příklad, jak našim uživatelům zjednodušujeme životy. Základem je ale digitální gramotnost. I proto Google i v Česku zavedl velký vzdělávací projekt Digitální garáž. Informace ale i šíříme tam, kde ještě nejsou dostupné. Máme například projekt Loon, využívající k přenosu signálu do odlehlých oblastí balony ve stratosféře. Pak jsou tu i známé brýle Google Glass, které mohou použít třeba hasiči. Když vběhnou do budovy, hned vidí její plán…

… což se kromě hasičů může hodit i teroristům.

Taky. Cokoliv dobrého se dá zneužít, což kromě třeba jaderné energie platí i pro informace. Ale zpátky k mé práci. Díky čím dál širšímu spektru produktů už kromě vlastních prodejních týmů potřebujeme i partnery a mým posláním je s nimi navazovat a budovat partnerství. Mediálním a digitálním agenturám, tvůrcům obsahu a dalším potenciálním partnerům pomáhám pochopit, o čem je Google, aby dostali chuť s námi spolupracovat.

Vanda Wolfová (45)

Jako novinářka začínala v Brněnském večerníku a Mladém světě. Vystudovala žurnalistiku na FSV UK a po listopadu 1989 pracovala v redakci Studentských listů. Začátkem 90. let se jako mediální zástupkyně karlovarského filmového festivalu setkala se zástupci reklamní agentury Ogilvy. Spoluzakládala pak její českou pobočku a dvě desetiletí pracovala na nejvyšších manažerských pozicích včetně ředitelky regionální divize OgilvyOne v Paříži. Partnerka slovenského zpěváka Richarda Müllera je od ledna 2014 ředitelkou agenturního sektoru Googlu pro český a slovenský trh.

"Hodně jsme pracovali − pořád, přes den i v noci. Prací jsme žili," vzpomínala jsi v jednom rozhovoru na hektická 90. léta. Nepřišla jsi ale workoholismem v životě o něco? Mohla jsi číst knihy, cestovat, popíjet s kamarády, studovat…

Ale my jsme stíhali i chlastat a to tam klidně napiš. "Work hard, play hard," jak se říká. Dvě nejkrásnější období mého života byla listopadová revoluce a později hektická práce. Sálalo z toho budovatelské vzrušení a často to byla taková jízda, že bych do toho šla znovu. V práci jsme často i spali. Nebo jsme pracovali do půlnoci, pak jeli do tří někam pařit a v sedm ráno se zase sešli v kanceláři. Dneska už bych měla problém vstát, ale měli jsme energii, danou mládím. Navíc nás poháněla i obrovská šance učit se něco nového.

Ale máš pravdu, že jsem mohla víc studovat. I kvůli tomu si dodnes dost nevěřím. Kolegové z ciziny na srovnatelných pozicích jsou často absolventi Harvardu či dalších prestižních škol. Nejvíc mi ale v životě stejně dalo setkání se zajímavými lidmi, od kterých jsem toho spoustu pochytila.

Opravdu ses kvůli kariéře nevzdala ničeho podstatného?

Vždycky jsem chtěla spoustu dětí a to se mi už asi nepovede. Kromě vlastního Markuse (4) jsem naštěstí vyvdala i dvě Richardovy děti, dnes už dospělé. Našli jsme k sobě moc hezký vztah, takže někdy s nad­sázkou říkám, že mi život přihrál tři děti za cenu jednoho.

Markuse jsi měla až v jednačtyřiceti. Dřív nebylo s kým?

Ale asi bylo, ale netikaly mi biologické hodiny. Pořád jsem totiž kolem sebe měla spoustu lidí, o které jsem se aspoň částečně starala. Nejdřív různé děti z rodiny a pak mi umírali rodiče. Tatínek byl v sanatoriu v jižních Čechách a já za ním v pátek jezdila z Paříže autem. V sobotu jsem pokračovala do Brna za nemocnou maminkou a v neděli večer se vracela do Paříže… Bylo to náročné, ale starost o někoho je pro mne vnitřně přínosná.

V Ogilvy ses podílela na slavných reklamních kampaních, o kterých se mluví dodnes. Třeba pro Pepsi, Polaroid nebo Dove. Zároveň jsi ale lidem prodávala i věci, které nepotřebují…

O vytváření poptávky je celá reklama a platí to i pro umělou poptávku. Klasickým příkladem jsou krémy proti vráskám pro muže. Před pár lety by se jim všichni smáli, ale dneska je to docela dobře prodejné zboží. Kosmetické firmy už prostě ty krémy prodaly všem ženám, kterým mohly, takže bylo třeba rozšířit cílovou skupinu. Nemám s tím problém, protože to nikomu neškodí. Muži jsou dospělí a svéprávní. Vadilo by mi cpát něco dětem, které z toho ještě nemají rozum. Hranici má ale každý jinde − někteří kolegové se třeba odmítali podílet na reklamách na cigarety.