Evropa se udivující rychlostí mění. A nikoliv k lepšímu. Poslední ukázkou jsou volby v Německu a na Slovensku, kde hlasy získala radikální pravice. Ta se už prosadila i v dalších evropských zemích a posílí i jinde, protože nové voliče jí zajistí narůstající obavy z islámského terorismu. Takového, jaký udeřil v centru Evropské unie, v Bruselu. Stratégové Islámského státu, kteří o jednotnou Evropu nestojí, mohou být spokojeni.

Liberální duch je na ústupu, jednotlivé země uzavírají hranice nebo opouštějí benevolentní přístup k migrantům a v zájmu větší bezpečnosti zpřísňují legislativu. Dokonce se ozývá volání po obnovení trestu smrti. A hlavně - jednotlivé vlády začínají mluvit rozdílnou řečí.

Ještě před několika lety evropskou jednotu narušovala především ekonomická krize, otázka, jak naložit s Aténami a dalšími zadluženými jihoevropskými státy. V Řecku a Španělsku vedl nesouhlas s elitami, které neuměly zabránit recesi a nezaměstnanosti, k vzestupu levicových hnutí, daleko radikálnějších, než bývají sociální demokraté. Avšak stále se jednalo o hnutí proevropská. Teď pod tlakem migrace z muslimských zemí a džihádistických atentátů nahlodává samu existenci Evropské unie vlna pravicového populismu a s ní spojeného nacionalismu.

Právě před ním varuje historik Petr Prokš z Akademie věd České republiky, který v řadě svých prací připomíná, že vypjatý nacionalismus kombinovaný s militarismem stál před 100 lety u kořenů první světové války. "Tak daleko naštěstí nejsme. Nebezpečné to ale už je, protože nacionalistické strany po celé Evropě hodně posílily. Jejich vzestup se institucionalizuje, v řadě zemí pronikají k moci. Migrační krize to umocňuje," řekl Prokš týdeníku Ekonom.

Bojí se také v sousedním Německu. Tamní ministryně obrany Ursula von der Leyenová dokonce uvedla, že kvůli uprchlické krizi hrozí, že se z Evropské unie vytratí solidarita a kontinent podlehne extremismu. Reaguje tak vlastně na slova neoficiální francouzské šéfky evropské krajní pravice Marine Le Penové. Ta od počátku roku prohlašuje, že nacionalisté nebudou na starém kontinentě věčně jen v opozici a že se evropské struktury zhroutí. Což povede "k návratu národů a jejich svobody".

Od dluhů k uprchlíkům

K deziluzi pohled na nedávnou minulost Evropy skutečně může vést. Ekonomika a osud eura ustoupily do pozadí a utichly i debaty o nezbytnosti rozloučit se se životem na dluh. Ani německá kancléřka Angela Merkelová neopakuje svá někdejší slova o tom, že Evropská unie sice produkuje čtvrtinu světového HDP, ale současně financuje celou polovinu globálních sociálních výdajů. Zachráncem jádra unie, eurozóny a vlastně i starého způsobu života se stala Evropská centrální banka, která nakoupila vládní dluhopisy problémových zemí a doplnila likviditu do ohroženého bankovního sektoru. Nejzadluženější země kontinentu unikly bankrotu, samotný problém ale nezmizel. Vládní dluh v Řecku se blíží 170 procentům HDP, v Itálii překročil 135 procent a ve zmiňované Belgii atakuje stoprocentní hranici.

Evropa učinila i řadu dalších sporných rozhodnutí. Experti Evropské komise, OECD a naposled poradci německé kancléřky Merkelové například spoléhali, že ekonomický růst ve stagnující evropské ekonomice zajistí příliv pracovní síly z jiných kontinentů. A podcenili přitom odpor běžných Evropanů, kterých více než 20 milionů zůstává bez práce. Ti se navíc obávají, že vinou přívalu běženců přijdou o dosavadní sociální výhody. Tato debata už štěpí i klasickou levici: ta je na jedné straně stále více závislá na voličích s mimoevropskými kořeny a současně ztrácí podporu dělnických vrstev.

Navíc "běžné", tedy ekonomické a snadněji zaměstnavatelné migranty z celého světa začali mediálně i fakticky vytlačovat uprchlíci proudící ze zemí jako Sýrie a Libye. Tedy ze států, které pomohly rozvrátit také kroky evropských velmocí.

Chaos na Blízkém východě navíc prohloubil problémy spojené se začleněním lidí z dřívějších muslimských migrací do evropské společnosti. Výsledek setkání ze "středověku" přicházejících muslimů a individualistické a na úspěchu založené evropské společnosti proto neodpovídá představám o koexistenci odlišných kultur. Pro oddělené cizinecké enklávy v západních velkoměstech je typická vysoká nezaměstnanost a kriminalita. Přirozeně se tak stávají oporou fundamentalismu, otevírají se verbířům takzvaného Islámského státu a jsou - jak ukazuje bruselská čtvrť Molenbeek - základnou terorismu.

V intelektuální sféře se zase otevírá prostor k úvahám, zda není, podobně jako v osmém či za tureckého vpádu v 15. století, ohrožena samotná křesťanská identita kontinentu a zda se podaří udržet jeho liberální charakter. Zda se například ženy budou moci koupat v bikinách. A zda na druhé straně, podobně jako před nástupem nacismu, neožívá xenofobie a nacionalismus. Tedy hnutí, která liberalismu a nejrůznějším projevům hédonismu a změkčilosti také nejsou nakloněna.

"Roste potenciál nespokojených jak se současnou mocenskou garniturou, tak s demokratickým systémem jako takovým. Zatím ještě ne jediným, ale jedním z možných důsledků této deziluze může být volání po silném vůdci," varuje česko-německý politolog Petr Robejšek pro Aktuálně.cz.

Za bílou Evropu

Před měsícem tak na Slovensku uspěl v parlamentních volbách s osmi procenty hlasů Marian Kotleba a jeho Lidová strana Naše Slovensko. V Dánsku, v zemi, v níž se podle žebříčku Kolumbijské univerzity sestaveného pro OSN žije na celém světě nejlépe, získala loni Dánská lidová strana podporu pětiny voličů. Stala se druhou největší politickou silou a donutila liberální vládu k výraznému přitvrzení migrační politiky.

V Nizozemsku ovládá volební průzkumy Strana pro svobodu Geerta Wilderse a v sousední Belgii ovlivňuje vnitřní politiku antiimigrační uskupení Vlámský zájem. A může argumentovat nejen hrozbou dalších atentátů, ale i tím, že právě z Belgie odešlo na 500 mužů do služeb takzvaného Islámského státu. Ve Francii, která podle demografů nevymírá jen díky vysoké porodnosti v rodinách s africkými kořeny, posiluje Národní fronta Marine Le Penové. Také ve Švédsku se nacionálně orientovaní Švédští demokraté proměnili ve vyrovnaného soupeře tradičních stran. A stejně i Svobodní v Rakousku, kteří - podle průzkumů - se stali nejsilnější politickou stranou. V bohatém Švýcarsku získala proti migrantům zaměřená Švýcarská lidová strana 29 procent hlasů.

Francouzský politolog Jean-Yves Camus za vykročením krajní pravice ze stínu vidí změnu chování jejích předáků i sympatizantů. "Na přelomu století se namísto úsilí o státní převrat upnula ke kritice liberální globalizace a podařilo se jí vrátit mezi významné politické hráče," míní. Teď podle něj sbírá protestní hlasy lidí, kteří chtějí stávajícím vládám vyslat významný signál, že nejsou s jejich prací spokojeni. Odolnější podle Camuse zůstává část jižní Evropy, kde ještě mezi voliči existuje zkušenost s pravicovými diktaturami. Naopak ve východní Evropě vznikají populistické strany, v jejichž myšlenkové výbavě už zakotvila pravicová témata, včetně uzavření hranic. Například v Polsku se radikální nacionalisté dostali na kandidátky Práva a spravedlnosti.

V Česku krajní pravice, jak říká sociolog Daniel Kunštát z CEVRO Institutu, zůstává roztříštěná. Navíc jí chybí charismatický lídr. Ani Tomio Okamura z tohoto hlediska příliš neuspěl. Navíc po krajní pravici neexistuje větší poptávka. Ta je podle Kunštáta přijatelná pro pět, maximálně deset procent voličů. "Situace u nás je odlišná od té, která panuje v některých částech Slovenska, východního Polska či agrárních oblastí Maďarska. Tam zůstal zakódován konzervativismus spojený s křesťanskými prvky a nedůvěrou k západnímu liberalismu," tvrdí sociolog. Historik Petr Prokš ale soudí, že pokud se nacionalistické skupiny začnou spojovat, například kolem Bloku proti islámu Martina Konvičky nebo Dělnické strany sociální spravedlnosti, mohou se poměry proměnit.

Recepty nové pravice

Tlak uprchlíků i odchod voličů k populistům vede k tomu, že některé recepty prosazované donedávna radikální pravicí začínají zavádět už dnešní vlády. A tento trend zesiluje.

Dánská lidová strana si už vynutila zákon, který úřadům umožňuje migrantům zabavovat cennosti a hotovost nad 10 tisíc dánských korun, tedy 36 tisíc korun. Švédští demokraté usilují o snížení počtu každoročně přijímaných migrantů na jednu desetinu. Vidí v nich cizorodý prvek a i Praví Finové tvrdí, že příslušníci některých kultur nejsou uzpůsobeni, aby mohli žít v moderní společnosti. Rakouská vláda přijímání uprchlíků prakticky zastavila.

Znovu ožívá dávná zásada oko za oko, zub za zub. Ultrapravicový maďarský Jobbik loni Evropě vnutil debatu o obnovení trestu smrti, který by byl i podle radikálů jinde v Evropě krokem k zajištění větší bezpečnosti a prevencí před teroristickými útoky. Maďarský premiér Viktor Orbán se podpory návrhu vzdal, souhlasil však s vybudováním více než stokilometrové zdi na hranici se Srbskem. Což vše dohromady naznačuje, že budoucí Evropa nemusí být multikulturní.

Znovu se objevují skutečné hranice. Donedávna pasové kontroly požadovala francouzská Národní fronta, nyní se o hermetickém uzavření hranic pro uprchlíky mluví i v zemích visegrádské skupiny. A kontrolami si pomáhá jak Německo - přes protesty podnikatelů -, tak Francie, Belgie, Dánsko či Švédsko. Postupně se tak bortí další z výdobytků nedávné doby, snadné cestování.

Ačkoliv radikální pravice ještě zůstává v opozici, rýsují se prvky budoucí protiislámské "pevnosti Evropa". Její komponenty se přitom rodí s dobrými úmysly. Vzniknout má společná pohraniční a pobřežní stráž a připravuje se zavedení kontrol občanů EU na hranicích Schengenu. Posilují rovněž policejní a zpravodajské složky a na ty půjde z národních rozpočtů více peněz (v Česku o šest miliard korun více než loni). Výsledkem bude shromažďování mnoha informací o chování občanů. Vedle toho rostou výdaje na armádu.

Ve vzdálenější budoucnosti proto vůbec není vyloučena ani daleko razantnější Evropa, která vůči chudším sousedům na jihu bude vystupovat - a to i bez podpory USA - hlavně z pozice síly. Současné politické špičky si přitom na cestě k bezpečnější, ale méně svobodné a méně liberální Evropě nemohou dovolit ztratit iniciativu. Ministři vnitra EU se před Velikonocemi dohodli na systematických kontrolách na vnější hranici Schengenu, evidenci cestujících a dalším propojení bezpečnostních databází i činnosti expertů bojujících proti terorismu.

Krátká paměť

Alternativou je návrat do minulosti. Marine Le Penová na konferenci nacionalistických stran v Miláně zdůraznila, že Evropa musí zavřít své hranice a jednotlivé země si musí samy určit, jak budou na příliv uprchlíků reagovat.

Nejde už jen o změnu fungování Evropské unie a omezení svobod ve jménu bezpečnosti, ale o její existenci jako jednotného celku.

Před 10 lety se takové úvahy zdály nemístné. Už proto, že v té době díky rozšiřování o postkomunistické země Evropa rostla a všeobecně se mělo za to, že hospodářsky předstihne USA. K tomu sice nedošlo, ale i tak rozšíření EU přineslo podle Pavla Mertlíka, sociálně demokratického ministra financí z doby, kdy se Česko na integraci připravovalo, mnoho dobrého. Především otevřený trh a bezprecedentní mezinárodní spolupráci od velké politiky po každodenní život. "Co by říkali univerzity a studenti, kdyby například zanikl program Erasmus," připomíná nynější rektor Škoda Auto Vysoké školy. Konec EU by podle Mertlíka znamenal i řadu obchodních omezení a možná i celních válek známých z 30. let minulého století. Analytik amerického Cato Institutu Dalibor Roháč připomíná, že demontáž pravidel EU by spíše než liberalizaci hospodářských poměrů mohla znamenat příležitost pro lobbisty a dobyvatele renty v jednotlivých zemích k prosazování zvláštních privilegií, cel a dotací. Mertlík přidává zahraničněpolitický aspekt. "Rozpad by vedle dalších ekonomických patálií znamenal návrat Brežněvovy doktríny," dodává. Unie podle něj chrání své členské země před obnovením imperiálních zón vlivu a tlakem Putinova Ruska.

Nicméně prognóz, které nad Evropou (a nejen nad ní) lámou hůl, přibývá. "Právě teď jsme jen dvoje či troje volby vzdáleni od konce NATO, konce EU a možná od konce liberálního řádu, jak jsme ho znali," napsala historička Anne Applebaumová v listu Washington Post. Na mysli má možné vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA, případnou výhru Marine Le Penové v prezidentských volbách ve Francii a hrozbu vystoupení Velké Británie z Evropské unie.

Podle ekonoma Philippa Legraina z Evropského institutu London School of Economics se unie už rozpadá. Evropské lídry pokládá za slabé, rozdělené a neschopné předložit přesvědčivý obraz o budoucích výhodách, které by pokračování evropské integrace mohlo přinést.

Kontinent na pět kusů

Větší důraz na národní zájmy a prosazování odlišných přístupů k ekonomice, sociálním záležitostem, zahraniční politice i uprchlíkům smývá z Evropy jednotný nátěr. Podle studie Marka Fleminga-Williamse ze soukromé prognostické agentury Stratfor lze vysledovat její štěpení do pěti či šesti oblastí.

Jádro, vlastně německo-francouzsko-nizozemský blok, který zřejmě zdědí euro, bude řízeno z Berlína a bude po jednu či dvě dekády dominovat nad ostatními zeměmi kontinentu.

Od počátku se mu budou vzdalovat zadlužené jihoevropské země v čele s Itálií a Španělskem, které budou muset devalvovat svoji měnu. Těsnější spolupráci si "německé" centrum uchová se skandinávským blokem, hlavně s Finskem, a také Velkou Británií.

Postkomunistické země dělí na dvě skupiny. Pro první je klíčový obchod s Německem a snaha vyjít s relativně vzdáleným Ruskem. To má být případ České republiky, ale i Slovenska a Maďarska. Pro Polsko a Pobaltí bude určující obava z tlaku Moskvy.

Autor, který zvětšování rozdílů mezi uvedenými regiony 10 let sledoval z Londýna jako finanční expert, podotýká, že pravděpodobnější než náhlý rozpad je přežívání Evropské unie jako "ducha dřívějšího stavu". Společné bruselské zákony se budou ignorovat a osekávat a výsledkem se stane jen velice volný svazek. Tedy něco podobného, po čem po léta volá exprezident Václav Klaus.

Integrace ale stále má mnoho přívrženců. Mezi podnikateli, odboráři, liberálními a levicovými intelektuály i politiky a voliči mainstreamových stran. "Unie krizi přežije, otázkou ale je, zda v dnešní podobě," míní i ekonom Pavel Mertlík.

Také lidé z think-tanku Komplexní společnosti kolem egyptologa Miroslava Bárty, kteří varují před úpadkem západní civilizace, připouštějí, že starý kontinent má mnohé výhody. Oproti jiným regionům má úrodnou půdu, mírné klima, vodu a intelektuální kapacity.

Zbývá to hlavní. Rozhodnout, zda se má o své výhody dělit, nebo je má bránit. Mnozí zatím spoléhají na sílu setrvačnosti tak ohromných institucí, jako je bruselská mašinerie. Nebo na všeobecné uznání faktu, že integrace vedla k viditelné přestávce po staletích vnitroevropského válčení. Unie si navíc za svoji téměř šedesátiletou existenci dokonale osvojila umění zametat problémy pod koberec. Snad i díky tomu dokázala přežít řadu krizí, které postupně odezněly nebo byly překryty jinými problémy.

Podle některých expertů už zájem veřejnosti o migraci dosáhl limitu a začne klesat. Podobně jako tomu bylo u dluhové krize. Kdo si dnes vzpomene na zamítnutí evropské ústavy nebo schválnosti, které snahám o těsnější integraci a začlenění Británie dělával francouzský prezident Charles de Gaulle?


null

10 procent

Takový je podle sociologů volební potenciál krajní pravice v České republice.


Radikálně pravicová Dánská lidová strana v čele s Kristianem Dahlem se loni stala druhou nejsilnější stranou v zemi. Menšinovou vládu donutila ke zpřísnění přistěhovalecké politiky.


Německá kancléřka Angela Merkelová nechce na fungování Evropské unie nic podstatného měnit. Žádá jediné: aby i ostatní země začaly přijímat uprchlíky.


Levicový řecký exministr financí Janis Varufakis prosazuje reformy, které zajistí ekonomickou solidaritu bohatého severu s chudým jihem.


Marine Le Penová a její Národní fronta slibují francouzským voličům vystoupení Francie z eurozóny a možná i ukončení jejího členství v Evropské unii.

 

Foto: EPA

Související