Pětadvacet let po pádu komunismu Češi mají vyšší reálné mzdy, vlastní více majetku, žijí ve větších a lépe zařízených bytech a utrácejí za cestování. Přesto jim chybí důvěra v budoucnost, kterou většinou vidí v různých odstínech šedi nebo rovnou černě.

Podle studie společnosti KPMG míní 71 procent populace, že se společnost nevyvíjí dobrým směrem, a jiné průzkumy jsou s tímto zjištěním ve shodě. Například i prosincové šetření Centra pro výzkum veřejného mínění, podle něhož se situace v jednotlivých oblastech společenského života v loňském - tedy už pokrizovém - roce buď nezměnila, nebo ještě zhoršila. Chybějící optimismus je zvláště patrný ve srovnání s polistopadovou minulostí, protože s pesimismem do budoucnosti vyhlíží dvakrát více Čechů než v 90. letech.

To nevyvolá jen obavy sociologů a politologů, ale i pozornost ekonomů. "Ve zkratce se dá říci, že se máme lépe, ale cítíme se hůře," míní Jan Žůrek, řídící partner poradenské společnosti KPMG Česká republika.

Velkou pozornost by náladě populace a voličů měli přikládat politici. S pochmurným výhledem do příštích let je spojeno i další neradostné zjištění agentury STEM: Ve společnosti, která si verbálně zakládá na právech a svobodách, volají celé dvě třetiny populace po vládě pevné ruky, přičemž vzestup obliby autoritářského modelu je patrný rovněž u lidí ve věku mezi 30 a 45 lety.

Ofenziva apokalyptiků

Vysvětlení, odkud se vlastně bere "blbá nálada", se liší. Podle jednoho výkladu jsou statistiky zkreslené tím, že sociologové data pro své analýzy sbírali ještě v době nedávné ekonomické recese a nyní - s hospodářským oživením - přijde opět vlna optimismu.

Jiní za škarohlídstvím vidí média, která ráda staví na skandálech a katastrofách a konstruují z nich vlastní, často virtuální svět. A připomínají i vlnu katastrofických scénářů, které se valí jak z televize, tisku a internetových serverů, tak z literatury nebo filmů.

"Pocit ohrožení narůstá a v posledním roce je vydatně přiživován komunikační ofenzivou apokalyptiků," míní Jan Žůrek. Ta nicméně dopadá na stále úrodnější půdu. Podle Evy Králové ze společnosti TNS Aisa, která už 20 let mapuje proměny životního stylu české společnosti v projektu Lifestyle, jsou nespokojenost a obavy do značné míry výrazem tradiční národní povahy. "Když se Češi sejdou někde v hospodě, tak se navzájem nechlubí svými úspěchy a raději si stěžují," tvrdí. A špatné zprávy, kterými se utvrzují ve svém vidění světa, si sami vyhledávají. "Média se na této vlně vezou, pozitivních příkladů skutečně moc neuvádějí," dodává.

O tom, že se Češi bojí rádi, svědčí i fakt, že se obavy veřejnosti neustále mění, bez ohledu na to, zda se ty předchozí vyplnily. Zatímco před pěti lety se skoro všichni strachovali kvůli nezaměstnanosti, finančním těžkostem, poklesu životní úrovně a nemocem, nyní se hrozí - alespoň podle agentury CVVM - terorismu, migrace a války.

Na druhou stranu existuje názor, že veřejnost nijak snadno zmanipulovatelná není a vcelku racionálně reaguje na podmínky, v nichž se nachází. Někteří, například ekonom Pavel Kohout, to tvrdí už dlouho. "Lidé jsou ochotni snést dobrovolně ledacos, pokud mají naději, že se to nakonec zlepší. Ovšem toho, kdo se má relativně dobře, ale už nevidí prostor k další cestě nahoru, to přestává bavit. Hlavním důvodem štěstí je u většiny lidí právě tato naděje," řekl před časem Ekonomu.

Při čtení výsledků všemožných průzkumů je nutné mít na zřeteli, že Češi vše poměřují přes své bezprostřední okolí. Společnost TNS Aisa tvrdí, že si daleko více než společenských poměrů nebo i práce cení rodiny, což neodpovídá jinak rozšířenému názoru, že lidé jsou přednostně orientováni na výkon. V rodině, navzdory poměrně vysoké rozvodovosti, chtějí mít oázu klidu a jistoty. "Kompenzují tím události, které nemají ve svých rukou. Například když v USA zkrachuje nějaká banka a ve výsledku to ovlivní dění i v Česku," míní analytička TNS Aisa Eva Králová.

Rovněž z jiných průzkumů vychází, že rodina stojí vysoko. A s tím souvisí i to, čeho se lidé obávají. Hned za zmíněným terorismem a otázkou uprchlíků následuje obecná bezpečnost, tedy požadavek, aby bylo možné vyjít večer bez obav na ulici. A především sociální politika státu, kterou podle loňského výzkumu CVVM lidé hodnotili navýsost špatně: spokojena s ní byla jen necelá čtvrtina z nich. Školství, oblast vzdělávání a i zdravotní péče vcelku obstály. Zato podpora rodin s dětmi, pomoc státu s bydlením a při získání zaměstnání jsou předmětem kritiky. Spolu s tím, jak stárne populace, ale vyvolávají obavy i záležitosti spojené se zabezpečením na stáří, s úrovní penzí.

Většina si také myslí, že na sociální politiku by mělo jít více peněz. V prvé řadě na zmíněné starobní důchody, ale také na zdravotnictví. A to na úkor armády, kupodivu (protože prioritou je bezpečnost) i policie a soudnictví či dotací na podnikání. A rovněž na úkor kultury.

Požadavky na posílení sociálního paternalismu zní hlavně na levici a obecně mezi lidmi s nižší životní úrovní. Ti, kteří na tom jsou dobře, mají názor přesně opačný.

Za slabé místo veřejnost považuje politiky, s výsledky jejich snažení je podle CVVM spokojena jen pětina respondentů. Ještě nejlépe je na tom přes veškeré výhrady prezident republiky Miloš Zeman přibližně s padesátiprocentní důvěrou, vláda je na tom už hůře a tradičně neoblíbené zůstávají Poslanecká sněmovna a Senát.

Stydět se nemusí představitelé nepolitických institucí, jako například Nejvyššího kontrolního úřadu, nebo komunální politici včetně starostů. Zato povolání ministra má dnes přibližně stejnou prestiž jako práce uklízečky.

O peníze jde až v první řadě

Makroekonomická témata, alespoň podle průzkumů, v popředí zájmu nefigurují. Pokud se však ekonomika objeví zprostředkovaně, například přes výdaje na důchody či zdravotní péči, začnou se o ni lidé zajímat. Odrazem faktu, že domácí ekonomika dlouhá léta stagnovala, je i zjištění KPMG a STEM, že lepší ekonomickou situaci za dalších pět let očekává jen čtvrtina Čechů, zatímco její zhoršení hned třetina z nich. To má váhu také proto, že pro 37 ze 100 dotázaných je na polistopadovém režimu podstatná svoboda, ale pro ostatní je to životní úroveň.

Ta za uplynulé čtvrtstoletí výrazně narostla, lidem to nicméně nestačí, jejich očekávání byla větší. Navíc už nesrovnávají tolik s minulostí jako mezi sebou navzájem, a hlavně s tím, co vidí jinde. Srovnání dneška s dobou bezprostředně po pádu komunistického režimu, a zejména porovnání tehdejší a dnešní nálady je obtížné. "Začátek 90. let byla skvělá doba plná optimismu. Do země přicházel zahraniční kapitál, Praha i kanceláře firem byly plné lidí z anglosaského světa. Měli jsme pocit, že Západ doženeme za deset let," připomíná Jan Žůrek z KPMG. Tehdejší názory emigrantů, že to potrvá celou jednu generaci, nikdo nebral vážně, protože by to kazilo politiky předkládaný obraz rychlé transformace a cesty do Evropy.

Jenomže Česká republika nedohnala Západ ani za 25 let. Podle statistik Eurostatu se zastavila na 80 procentech průměru HDP v Evropské unii, přičemž odstup za zeměmi, jako je Německo či Rakousko, je stále velký. Statistiky operující s paritou kupní síly jsou vcelku milosrdné, Češi ale hodně cestují, a když se vrací ze západní Evropy, s ohledem na reálný kurz koruny často přijíždějí domů s pocitem chudých příbuzných.

Bohužel se rozplývá naděje, že se tato mezera zacelí. "Další dohánění vidím skepticky. Ekonomika si nestojí špatně, ale zřejmě se už nedokážeme vrátit k tak rychlému růstu, jaký tu byl po roce 2001," soudí bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma. Nejde jen o představy odborníků, to samé intuitivně cítí i veřejnost: celkem 45 procent dotázaných už nevěří, že úrovně západoevropských zemí někdy dosáhneme. Na bariéry růstu v minulosti ostatně narazily také země, které jádro Evropy začaly stíhat o něco dříve než Česká republika, například Španělsko a Portugalsko. I ty se "zastavily" ve chvíli, kdy se dotáhly přibližně na dvě třetiny německého výkonu. Je docela možné, že se okno pro takové dohánění bohužel zavřelo.

U konce s dechem?

Nedostatečný hospodářský výkon starého kontinentu a donedávna i České republiky připomíná exprezident Václav Klaus. "Evropě jsme znovu vytvořili vysoce regulovanou a státem ze všech stran sešněrovávanou ekonomiku, která se v mnohém blíží k tomu, co jsme tu kdysi prožívali," řekl v posledním rozhovoru pro Ekonom. Bruselská unifikace podle něj vedla k dlouhodobému zpomalování ekonomiky, přičemž je tento vývoj doprovázen i neustále se zvyšujícím veřejným zadlužením.

Ekonom Pavel Kohout zase poměry srovnává s dřívějším vývojem ve Francii, která si prožila "báječných třicet let" v letech 1945 až 1975 a pak už stagnovala. "Podstatná tam tehdy byla naděje, že se lidé budou mít každý rok o trochu lépe. To se později rozplynulo. Francouzská ekonomika a komfort tamních domácností i pak rostly. Ale pokud se podíváte na to, jak se to odráželo v literatuře a co říkala média, je patrné, že nálada se už nelepšila," připomíná.

Za velký problém považuje nezaměstnanost. Tu má sice Česko jednu z nejnižších v Evropě, podle Kohouta je však tíživá vždy, pokud překročí dvě tři procenta. "Když je tomu tak, odráží se to ve vnímání lidí. Ti prostě cítí, že věci nejsou takové, jaké by být měly," soudí ekonom.

Jeho slova pro českou realitu potvrzuje průzkum provedený v době obnoveného růstu. Ten ukazuje, že jen třetina domácí populace hodnotí současný vývoj domácí ekonomiky dobře, přičemž nejvýše je ceněna nabídka zboží a služeb. Zhruba stejná část populace vidí chod hospodářství v černých barvách a většina na tuto věc žádný jasný názor nemá. Optimističtější jsou lidé s vyššími příjmy, voliči ANO, pravého středu a studenti, kritičtí důchodci, nevoliči a ti, kdo se hlásí k levici, a zejména ke komunistům.

Evropa na cestě do neznáma

Co když se ale Evropa již dostala pod tlak rychleji rostoucích regionů, zasekne se po vzoru Japonska a ekonomický růst se do ní už nikdy nevrátí? To tvrdí česko-německý politolog a ekonom Petr Robejšek a vyzývá evropské politiky i voliče k zamyšlení, jak rozumně fungovat ve světě, který už dál neroste. A co může nastoupit po současné konzumní společnosti. "Pro elity bude velký problém s touto skutečností zacházet. To, že větší blahobyt už nebude, zasáhne méně mladou generaci, která už dnes například sdílí auta a byty. Horší to ale bude pro lidi ve středním a vyšším věku, pro něž bude ztráta hmotných statusových symbolů těžší," řekl Robejšek před týdnem na veřejné přednášce v Brně. Jediné štěstí v této nelehké fázi lidského vývoje podle něj bude v tom, že půjde o pomalý a dlouhodobý proces.

Náladu Čechů může srážet nejen studium statistik, ale i úvahy o dalším směřování Evropské unie. Tam se valí lidé z islámského světa a důsledkem toho je, že od Francie přes Skandinávii až po Maďarsko narůstá vliv ultrapravicových sil. K tomu se evropské elity ještě mezi sebou hádají.

To, co mnozí teprve jen cítí, jiní už jasně pojmenovali. Wall Street Journal v lednu zveřejnil varování amerického komentátora a geografa Roberta Kaplana, že se Evropa posouvá zpět k dřívějšímu hašteření mezi svými národy.

"Doba, kdy byla stabilní, předpověditelná a nudná, je pryč. Mapa kontinentu se vrací do středověku," soudí expert v souvislosti se zmíněnou uprchlickou krizí, rostoucím nacionalismem i tlakem Ruska. Navíc nevěří, že mohou uspět plány bruselských technokratů, kteří podle něj konflikty chtějí utlumit regulací, sociálním státem a společnou měnou, tedy vytvořením evropského superstátu. Pochybnosti má i egyptolog Miroslav Bárta, který se v posledních letech spolu s dalšími humanitními vědci zabývá společenskými krizemi od starověku po současnost.

"Dnešní doba a celá Evropa jsou charakteristické nikoliv duchem, ale excelovou tabulkou. Krize v dnešní Evropě spočívá v nesmyslné byrokracii řešící hygienické aspekty veřejných záchodků namísto rozsáhlé krize myšlení," tvrdí egyptolog Bárta. Naopak podstatné věci se neřeší, což podle něj vede k tomu, že se z uprchlické krize k překvapení všech stává nejvýnosnější oblast šedé ekonomiky.

Bárta přitom zdůrazňuje, že s našimi vědomostmi, zkušenostmi a technologiemi stále můžeme snít o skvělé budoucnosti. Nejdříve však bude nutné učinit - jak říká - dlouhou řadu velmi bolestných kroků.

Ještě ale zbývá naděje, že nebude, alespoň v hlavách občanů České republiky, tak zle. Podle Evy Králové ze společnosti TNS Aisa jsou v souvislosti se současným ekonomickým růstem první příznaky lepšící se nálady na posledních datech již patrné. "Nejhorší byl rok 2012. Ani teď se sice nedá říci, že by se Češi najednou stali optimisty, nicméně určitá změna nálady k lepšímu je z našich dílčích studií patrná," řekla Ekonomu.

Bohužel, Jaroslav Ungermann, jeden z ekonomických poradců ministra financí Andreje Babiše, už věští další hospodářskou krizi.

 

2/3 populace

Tolik lidí si podle průzkumů KPMG myslí, že se vývoj v České republice neubírá dobrým směrem.

 

37 procent

Pro tolik dotázaných Čechů je na polistopadovém režimu podstatná svoboda. Pro ostatní je důležitá hlavně životní úroveň.


Co nahání lidem hrůzu

Nejistota. Před tou by je podle dvou třetin dotázaných mohla ochránit vláda pevné ruky.


Uprchlíci. I když v zemi zatím nejsou. Spojují si s nimi teroristické útoky po Evropě.


Stáří. A požadují více peněz ze státního rozpočtu na penzijní zabezpečení a sociální politiku vůbec.

Foto: Filip Jandourek, Martin Svozílek, Reuters

Související