Před rokem touto dobou musel guvernér České národní banky (ČNB) Miroslav Singer téměř denně obhajovat rozhodnutí centrální banky oslabit českou měnu - stal se oblíbeným cílem politiků, ekonomů i novinářů. A to včetně těch bulvárních, kteří si nebrali servítky. Po roce hospodářství roste, vzdálilo se riziku deflace, ale Singerovi kritici prý přesto správnost rozhodnutí ČNB v naprosté většině neuznali.

Letošní rok by měl být pro šéfa "banky bank" o poznání klidnější, a to navzdory ruské krizi i pokračující hrozbě "dovozu" inflace z Evropské unie. Bude také posledním celým rokem pro Miroslava Singera v čele ČNB. Po odchodu prý chce zůstat v soukromém sektoru a do politiky se - na rozdíl od některých svých předchůdců - nechystá.

Rok 2014 pro vás - z osobního i profesního hlediska - nebyl zrovna klidný. Co očekáváte v osobním životě od letoška?

V osobním životě nijak zvlášť neplánuji. Děti porostou a dále zmoudří, žena omládne a dále zkrásní. Mně naopak zeslábne zrak i paměť a zešedne vlas.

Jak vidíte rok 2015 z profesního pohledu? Jaké hlavní výzvy leží před ČNB?

No, zůstanou nám na jeho počátku asi čtyři motivy. První je import deflačních tlaků z eurozóny. Druhý zvýšená míra pozornosti vůči menším úvěrovým institucím. Třetí bankovní unie a vytváření si naší pozice vůči ní, ale i spolupráce s ECB jako dohledovým orgánem. A konečně čtvrtý - vývoj cen ropy a dalších energetických komodit a s nimi spjaté ekonomické problémy Ruska. Uvidíme, jak se to vše v příštím roce vyvine.

Už dříve jste prohlásil, že režim slabé koruny hodláte zachovat až do roku 2016. Neobáváte se, že se vaše odhodlání toto předsevzetí dodržet pokusí otestovat někteří finanční spekulanti?

Zatím to vypadá, že konec nebude zřejmě tak blízko, aby se jim zdálo, že je načase pokusit se tlakem na posilování koruny vytvořit a realizovat nějaké zisky.

A konečně - jaký rok čeká českou ekonomiku? Především vnějších hrozeb se nabízí více: eurozóna či alespoň některé země jsou zralé na návrat do recese, ani silné Německo zrovna nezáří. Navíc se k tomu přidává eskalace ruské krize.

Ze svého uvažování vylučuji extrémní události, při kterých stejně na měnové politice a dohledu záleží jen minimálně. A pak je zjevné, že nejvíce nás může z vnějších faktorů ovlivnit náš hlavní obchodní partner - tedy eurozóna. Pozitivně i negativně.

Debata o problémech eurozóny na dlouho utichla, nejeden politik se chlubil, že nejhorší má Evropa za sebou. Při pohledu na makroekonomické ukazatele se to jeví spíše jako zbožné přání. Jaký vývoj v eurozóně očekáváte v roce 2015?

Silnější části eurozóny, která je, naštěstí pro nás, totožná s našimi hlavními obchodními partnery, hodně pomohou nižší ceny energie i slabší euro. Takže o Německo bych se tak nebál...

Kromě toho se opět vynořil problém Řecka - reálně hrozí, že ve volbách mohou zvítězit strany, které odmítnou současné záchranné programy. Zároveň německými médii proběhla zpráva, že Německo už nemusí trvat na udržení Atén v eurozóně za každou cenu. Ustály by jeho odchod evropské banky?

Evropský finanční systém je rozhodně mnohem schopnější zvládnout takový případný scénář než před několika lety. Nebyl by nijak příjemný, nicméně stejně závisí na tom, co bude dělat legitimně zvolená řecká vláda - trochu předbíháme.

Ano, předbíháme, ale šlo mi o to, že v minulosti mnoho politiků i ekonomů varovalo, že řecký odchod z eurozóny by mohl finanční systém těžce poškodit. To dnes nehrozí?

V Řecku došlo k takzvané restrukturalizaci dluhů, tedy ve skutečnosti k tomu, že mnoho dluhů bylo odepsáno a část jich byla soustředěna ze soukromých portfolií bank do portfolií mezinárodních institucí. Případné kanály nákazy do evropského systému jsou proto výrazně menší než dříve.

Ruská krize ublíží evropským bankám

Problémy Ruska se na konci roku stupňovaly, rubl prožil dramatický pád, odtéká kapitál. Už dříve jste řekl, že ruská krize na Evropu dopadne nejvíc přes finanční sektor. Kolik by to Evropu mohlo stát?

Evropský bankovní sektor má v Rusku hrubou expozici - tedy součet velikosti poboček nebo dcer evropských bank - ve výši asi 200 miliard eur. Z toho proti části stojí úspory ruských subjektů, občanů a firem. Ale Rusové nejsou takoví spořilové jako my, takže úsporami je krytá jen asi polovina této hrubé expozice. I 100 miliard, o které evropské banky mohou v případě další eskalace napětí a třeba zabavování majetku přijít, je ale stále dost.

Druhý kanál, kterým krize může poškodit evropský finanční systém, navíc s větší mírou jistoty, je přes tvorbu zisku. Rusko bylo "dojnou krávou", kde se generovaly mnohem větší zisky, než by odpovídalo velikosti tamních bankovních institucí. Tyto výjimečné zisky ale s velkou pravděpodobností skončí. Významněji se to přitom dotkne mateřských bank s dcerami působícími ve střední a východní Evropě, protože ty měly logicky tendence jít i do Ruska - na rozdíl od bank působících třeba ve Španělsku.

Plánuje ČNB nějaká speciální opatření v případě, kdyby na matky některých českých bank více exponované v Rusku začaly tamní potíže dopadat tak, že by se pokoušely zahojit na českých dcerách?

My jsme vždy byli připraveni využít naše pravomoce a zamezit přelévání problémů k nám. Kufřík nástrojů, které jsme využívali v období největší nervozity během "Lehmanovské krize", je stále k dispozici.

Jak velké byly v minulosti vůbec pokusy o vyvedení likvidity z Česka do zahraničí?

Malé. Právě díky našim nástrojům, ale i jasné komunikaci vůči bankám to nebyly pokusy o "podraz" ve významném rozměru, spíš sondáže, zda by "něco" nešlo. V některých případech, například když byla kapitalizace banky dostatečná a úrok u půjčky poskytnuté sestře v problémové ekonomice zohlednil rizika, jsme s takovou transakcí neměli problém.

Co vám přijde na mysl, když sledujete, jak dramatické problémy musejí řešit ruští centrální bankéři? Říkáte si například - já bych to řešil jinak -, nebo - to bych řešit nechtěl? Jinak řečeno, jak moc se vaše profese promítá do náhledu na dění ve světě?

Rusové a jejich šéfka centrální banky Elvira Nabiullinová řeší problémy, které jsme měli naposledy před více než 15 lety. To ale neznamená, že jde o lehce řešitelné problémy. Hlavní můj pocit je, že pokud je mají vyřešit, potřebují nejen pravomoce, ale i jasně komunikovanou podporu domácích autorit. A to i v okamžicích, kdy budou činit rozhodnutí, která budou krátkodobě všechny bolet.

Bulvár ignoruji

Při přípravě na rozhovor jsem procházel monitoring tisku za poslední roky a došel jsem k zajímavému číslu: zatímco od vašeho jmenování v červnu 2010 do začátku listopadu 2013 se vaše jméno ve třech největších českých bulvárních listech objevilo jen desetkrát, za poslední rok, od listopadu 2013 dodneška, vyšlo článků přes 60, tedy v průměru zhruba jeden týdně. Dalo se na nevybíravé útoky bulváru, většinou nepodložené příliš věcnými argumenty, nějak zvyknout? Jistě to byl velký zásah do soukromí.

Dalo.

Zdá se, že vám to téma není moc milé.

To ani ne, prostě o tom jen nepotřebuji příliš přemýšlet. Zase tak moc jsem to neprožíval. Věděli jsme, že se můžeme stát terčem pozornosti. Spíše jsme to čekali v souvislosti s nějakou krizí. Člověk ale musí být připravený, i když samozřejmě není možné se připravit na to, jak konkrétně útoky bulváru budou vypadat. Na druhou stranu, není to nic tak šokujícího. Když jsem viděl, jak probíhají debaty o americkém Fedu nebo Bank of England... K nám do Česka dojde jen obraz přes seriózní média, ale v bulváru je tam taky vůbec nešetří.

Přesto, ani když otiskli fotografie vašeho domu nebo výši vašeho platu, jste neuvažoval o obraně třeba soudní cestou?

Rozhodl jsem se to ignorovat, co taky jiného. Ostatně v katastru si může moje bydliště najít každý. A plat členů bankovní rady včetně guvernéra už léta zveřejňujeme.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že vaše žena pozornost bulváru snášela relativně dobře, ale horší to bylo s rodiči. Musel jste vysvětlovat, že jste neudělal nic špatného?

Rodiče si nemysleli, že jsem udělal něco špatně, nic jsem jim vysvětlovat nemusel. Jen je, myslím, překvapila ta míra negativních emocí, které se rozpoutaly.

Setkal jste se s negativními ohlasy na oslabení koruny i osobně, třeba od lidí na ulici? Poznávají vás od té doby, co na vás bulvár ukázal prstem jako na původce všeho zla?

Občas se mě někdo zeptal, ale ne-li od začátku slušně, tak po prvních dvou třech slovních výměnách, které jsem se snažil vést věcně, se uklidnil. Ono to zase na pochopení není tak těžké, Češi intuitivně tuší, že mzdy a jiné příjmy se neberou ze vzduchu, ale ze zisků nebo z odvodů ze ziskové činnosti.

Kritici intervencí chybu neuznali

Nedávno jste spočítal, že oslabení koruny přispělo k loňskému růstu HDP v Česku zhruba 1,5procentním bodem. Podle vašich kritiků ale nelze efekt takto přesně spočítat a ekonomika by si vedla dobře i bez zásahu ČNB. Co byste jim vzkázal?

Vzkázal bych jim, že se značně posunula naše relativní pozice v Evropě, co se týče růstu, směrem vzhůru. Byli jsme v poslední třetině a nyní jsme v první, nikdo nás netáhne, a už vůbec ne doteď zpomalující německá ekonomika. Už před naším rozhodnutím začal statistický úřad zveřejňovat ukazatele, ze kterých bylo zjevné, že slabé oživení z první půlky roku 2013 nebude mít dlouhé trvání, zvlášť pokud by kurz ještě dokonce posílil. Zpomaloval se obrat peněz, exporty klesaly či stagnovaly, čistý výsledek zahraničního obchodu byl způsobený propadem importů tak, jak klesaly investice i spotřeba.

Jestli měli kritici pocit, že je oživení jasné, nemuseli věstit, jak prohloubíme recesi a jak zpanikařený spotřebitel a investor upadne v hlubší zoufalství. Mohli před rokem napsat, že situace u nás bude - i navzdory našemu kroku - zhruba podobná tomu, co jsme tehdy předvídali, a že, ačkoli se našemu evropskému okolí bude dařit o poznání hůře, než se tehdy očekávalo, u nás bude vše vcelku v pohodě. Mohli napsat, že prodeje aut a jiného zboží dlouhodobé spotřeby dramaticky vzrostou a vlivem zvýšené spotřeby i investiční aktivity porostou nejen vývozy, ale i dovozy. Že nefinančním podnikům naroste v úhrnu hrubý provozní přebytek o více než desetinu, takže začnou najímat, budou moci o něco více platit a zvednou investice. Nic z toho jsem před rokem neslyšel.

Většina našich kritiků v tomto utrpěla šok už v okamžiku, kdy si museli uvědomit, že deflační tendence jsou velký problém pro většinu centrálních bank. No, na to by jim už tehdy stačilo sledovat, co se děje nejen u nás, ale i ve světě. Co jim teď zbývá než tvrdit to, co tvrdí...

V posledním rozhovoru pro týdeník Ekonom z loňského jara jste tvrdil, že znáte české prostředí a že u nás ani v odborných kruzích není zvykem, aby se někdo omluvil či uznal chybu. Přesto, našel se ve světle aktuálních ekonomických čísel někdo takový? Řekl někdo: omlouvám se, udělali jste to s oslabením koruny dobře?

Někteří z těch, kteří byli před rokem v tónu a způsobu kritiky opatrnější, teď zveřejnili texty, ve kterých připouštějí, že nám to vyšlo. Těm nejhlasitějším ale teď nezbývá už nic jiného než tvrdit, že reálná úroková míra nemá nic společného s poptávkou a že spotřebu i investice ovlivňují více než budoucí příjmy úspory. A že růst mezd a jím tažené zlepšení nálady spotřebitelů přicházejí tak nějak samy od sebe, prostě se dějí, zisky podniků s tím zřejmě nemají nic společného. Ekonomie není všemocná, ale toto má už nejméně přes půlstoletí vyřešeno. Legrační je, že většina z těch, kteří říkají, že s tím měnová politika nemá nic společného, před 15 lety zcela správně vytýkala centrální bance, že zvýšením reálných úrokových měr poptávku příliš přitáhla.

Evropě může hrozit japonská cesta

Centrální banky během poslední krize často suplovaly úlohu politiků kvůli jejich neschopnosti pružně reagovat na ekonomické problémy a "kupovaly" jim čas. Změnila se tím nějak jejich dosavadní úloha v ekonomice i do budoucnosti?

Trochu se bojím, že v té otázce se skrývá ne zcela správné chápání toho, od čeho je měnová politika. To není bič na politiky, aby konali reformy. Měnová politika je nástroj k vyrovnávání, uhlazování výkyvů hospodářství během cyklického vývoje, který je vlastní tržní ekonomice založené mimo jiné i na existenci finančních systémů, kde privátní instituce vytvářejí peníze. A to je zase jediný systém, který dosahuje skutečného a během života člověka zřetelného ekonomického růstu. Po staletí v jiných systémech ekonomiky v podstatě stagnovaly.

Myslel jsem to trochu jinak. Když například šéf ECB Mario Draghi pronášel svoji památnou větu o záchraně eura za každou cenu, zároveň upozorňoval, že sama měnová politika nestačí a musejí ji následovat reformy. Využili politici tuto příležitost?

Měnová politika může usnadnit politikům konání správných věcí. Ale oni je mohou nebo také nemusejí konat. Velmi uvolněná měnová politika, podíváme-li se do Spojených států, kde její opatření zabrala, umožnila mimo jiné zavřít několik stovek menších bank, restrukturalizovat závazky průmyslových firem, převážně automobilek, penzijní závazky vůči vlastním lidem a podobně. Jinak řečeno, byla prospěšně využita a znamenalo to, že věci v první fázi byly méně bolestivé. A hlavně byly udělány. Evropský problém dle mého spočívá v tom, že nejde o politický systém jedné země. Nechci jít dál do politiky... Ale to, že v Evropě reakce na uvolněnou měnovou politiku není efektivní, je mimo jiné tím, že systém pracuje složitěji a pomaleji. Navíc měnová politika nebyla uvolněná tolik jako ve Spojených státech nebo v Británii.

V Japonsku se ani s pomocí expanzivní měnové politiky nedaří řešit problém deflace. Existuje nějaká paralela s Evropou?

Japonsko je mnohem více u zdi než Evropa. Je to do velké míry způsobeno tím, že dvě desetiletí provádělo neadekvátní měnovou politiku. V Japonsku byla vláda utaženou měnovou politikou tlačena k fiskální expanzi na dluh. Tato expanze byla možná, protože Japonci byli ochotní půjčovat, ale míra zadlužení země je dnes už taková, že manévry jsou daleko těžší. Právě v souvislosti s tím mi připadají absurdní některé názory, že Evropa by se nyní měla vydat cestou fiskální expanze. Už teď jsme předlužený kontinent a cesta uvolněné rozpočtové politiky by byla nástupem do japonského scénáře. Čili paralelu bych viděl v případě, kdy bychom v Evropě pokračovali v zadlužování v době nízkých úroků a kombinovali to měnovou politikou umožňující, že se bude inflace dlouhodobě pohybovat pod cílem ECB.

Když jsme u vztahů centrálních bankéřů a politiků, jak si rozumíte se současným ministrem financí Andrejem Babišem? Zpočátku jeho působení ve funkci jste si museli některé věci vyjasňovat, například, že se na účtech ČNB "neválejí ladem desítky miliard korun". Nemá, nebo neměl Andrej Babiš tendenci řídit i ČNB "jako firmu"?

Nemá. Tam, kde je třeba spolupracovat, dohodnout se a svoji část dohody plnit, má tendenci spolupracovat.

Euro vyžaduje centralizaci v Bruselu

Když jste tázán na vstup Česka do eurozóny, obvykle odpovídáte, že do konce vašeho mandátu guvernéra ČNB to není otázka, která by byla na pořadu dne, protože eurospolek není ve formě. Někomu to může znít trochu alibisticky, zeptáme se tedy jinak - věříte tomu, že vůbec někdy bude eurozóna v takové formě, abyste si řekl ano, teď je ta správná doba, měli bychom euro přijmout?

Nevím. Myslím si, že jednotná měna vyžaduje posun pravomocí více do centra, těžko říci, zda je dostatečný posun pro země eurozóny politicky přijatelný v dost krátkém horizontu. Ale zase si myslím, že zůstane-li evropský hospodářský prostor založen na volném trhu zboží a kapitálu, je dlouhodobě těžko představitelné, že budeme mít jinou měnu než náš hlavní obchodní partner Německo. To je ale dlouhodobý pohled.

Jak velké je podle vás riziko deflace v Evropě a jak je mohou zvýšit klesající ceny komodit, především ropy? Podle všeho nahoru jen tak nepůjdou.

Komodity, a zvláště ropa a plyn, jsou pro nás méně problematické než pro eurozónu. To je konečně - na rozdíl od propadu cen elektřiny, kterou v EU nezpůsobil nějaký technický pokrok, ale nezvládnutá regulace energetického trhu - onen tolikrát zmiňovaný příjemný poptávkový šok spojený s poklesem cen. Pokud jeho sekundární efekty neoslabují poptávku a relevantní inflační očekávání neklesají, měnová politika ho do značné míry může ignorovat. V eurozóně mají samozřejmě problém klesajících inflačních očekávání a předluženosti, která se nám naštěstí vyhnula. Deflace je pro ně proto větším rizikem, není to lehké rozhodování.

Jeden z vašich kritiků, ekonom Pavel Kohout tvrdí, že v ČNB směšujete pojmy cenová a měnová deflace. Zatímco ta první prý není nebezpečná, protože je údajně mýtem, že lidé budou v očekávání klesajících cen odkládat spotřebu, ta druhá, tedy pokles objemu peněz v ekonomice, naopak nebezpečná je - ale ta Evropě prý nehrozí. Co si o tom myslíte?

Pavel také před pár lety tvrdil, že vyspělý svět zažije hyperinflaci. V této době deflačních tendencí lze v zemích vyspělého světa v podstatě u každé centrální banky, která uvolňováním měnové politiky stabilizuje nebo stabilizovala hospodářský systém, najít v médiích řadu podobných kritiků, kteří se systematicky mýlí, neboť je spojuje spíše laický, nesystémový přístup k ekonomii. Jejich problém je, že sice mají načteno, ale některé texty nejsou evidentně schopni interpretovat. O to víc píší a lidi je rádi čtou, neboť jim potvrzují představu, že k makroekonomickému uvažování stačí umět pracovat s rodinným rozpočtem a intuicí. Nestačí, mimo mnoha faktorů i proto, že záleží i na tom, jak rychle peníze obíhají. V podmínkách nominálních úroků blízkých nule se však jejich oběh může více než jindy začít zpomalovat, neboť investoři ani spotřebitelé v případě, že jsou přesvědčeni, že ceny budou stagnovat, nebo dokonce klesat, nic neztrácejí tím, že je nechávají ležet.

Český finanční systém je z celoevropského pohledu ve velmi dobré kondici. Čemu to přičítáte, tedy kromě dohledu ČNB?

Štěstí a také tomu, že konvergence tlačila na reálné posilování kurzu, jež se při nízké inflaci přelévalo do nominálního posilování. Posilování kurzu tak vedlo ke ztrátě centrální banky na držení nutných rezerv. No a takovou ztrátu musí centrální banka financovat emisí peněz. Takže jsme do krize vstoupili s finančním systémem s přebytkem likvidity, což byla v těchto otřesech dramatická výhoda.

ČNB si v posledních měsících vzala na paškál kampeličky. Jaké řešení pro zamezení morálního hazardu v kampeličkách byste viděl nejraději?

To, které bylo schváleno v Poslanecké sněmovně a platí.

Mají podle vás kampeličky v českém finančním systému místo?

Ano, ale musejí být opravdu kampeličkami. Musí tam být zájem jejich členů o jejich hospodaření.

Jedná aktuálně ČNB s některým ze spořitelních družstev o bankovní licenci? V minulosti záměr stát se bankou vyjádřilo mnoho z nich, ale zatím se odhodlala jen jedna.

Množství spořitelních družstev se o licenci zajímalo a zajímá, debata probíhá, vyjasňujeme si, co získání bankovní licence obnáší, máme i příklad z minulosti, že to jde... Avšak konkrétnější být nemůžu.

Do politiky se nechystám

Jak vlastně investuje své úspory guvernér centrální banky?

Jsem pasivní investor, nemohu přece určovat své investice, to bych byl v jasném konfliktu zájmů při tom, k jakým informacím mám přístup.

Váš mandát končí v polovině roku 2016. Uvažujete už nyní nad tím, co budete dělat potom? Chcete zůstat v oboru, v bankovnictví? Nebo snad přejdete k vinařství?

Chci zůstat v privátu, vinařství je koníček. Koníčky si s povoláním nepletu, to často nedopadá dobře.

Lákalo by vás politické angažmá, k němuž se nechali zlákat někteří vaši předchůdci?

Potřeby exhibice sice občas pociťuji, ale dovedu si je v míře potřebné pro zachování své základní emoční stability kompenzovat občasným přednášením. Dokonce i sklony ke grafomanii se mi, myslím, vyhýbají a mesiášským komplexem snad také netrpím. Takže jsem k možnosti svého výskytu v politice dosti skeptický.


Miroslav Singer (46)

- Vystudoval matematické metody v ekonomii na VŠE v Praze.

- V roce 1995 obhájil svoji dizertaci na University of Pittsburgh.

- V letech 1995 až 1999 působil ve společnosti Expandia, od roku 1998 byl jejím ředitelem.

- V roce 2001 nastoupil jako ředitel do skupiny služeb podnikům společnosti PwC Česká republika.

- V únoru 2005 byl jmenován do bankovní rady ČNB, zároveň zastával funkci viceguvernéra.

- V červnu 2010 ho tehdejší prezident Václav Klaus jmenoval guvernérem ČNB, jeho mandát trvá do roku 2016.

- Je ženatý a má dvě děti.


Rusko řeší problémy, které jsme u nás měli naposledy před 15 lety, tvrdí Miroslav Singer. Nejvíce prý na krizi v Evropě doplatí některé banky.

Guvernér a kritik Václav Klaus, který Singera jmenoval do čela ČNB, patřil k nejhlasitějším kritikům oslabení koruny.

Související