V průběhu hospodářské krize se opakovaně diskutovalo o tom, že Evropskou centrální banku svazují tradice německé Bundesbanky. Je to tak?

Dnes už je politika Bundesbanky versus politika ECB dávno za zenitem. Ten základní problém se týká něčeho jiného. To, na co jsme narazili v průběhu a po finanční krizi, je tvorba peněz bankovním systémem, nikoli explicitně centrálními bankami. Ten problém je tak na straně bankovních systémů, regulace a dalších s tím souvisejících věcí.

Zaměřme se tedy na to, co ECB dělá. Jsou její protikrizová opatření úspěšná?

ECB je prezentována jako cílovač inflace. Primární cíl v podobě inflace zde přitom sice máme, od roku 2005 či 2006 ale platí, že když není tento cíl naplněn, banku to až tak moc netrápí. Za posledních 20 let se totiž inflace neodchýlila od tří, čtyř procent.

Dá se to popsat tak, že i když ECB využívá maximum nástrojů, existuje jakési úzké hrdlo, kvůli kterému nemají snahy banky na reálnou ekonomiku dopad?

Přesně tak. Tím úzkým hrdlem je transmisní mechanismus, který je nabourán nedostatečnou poptávkou po likvidních prostředcích. I když ECB poskytovala (a poskytne) bankovnímu sektoru likviditu, tato likvidita nedoputovala až k firmám a ke spotřebitelům, což znamená, že to na ekonomiku jako takovou nemělo téměř žádný vliv.

Kde je tedy ve vztahu centrální banka - komerční banky - soukromý sektor problém?

Eurozóna je heterogenní skupina nejen států, ale svým způsobem i bank. Například v Německu je zhruba 2600 bankovních domů. Z toho nějakých 20 bank reaguje na monetární politiku, regulaci a administrativní nástroje, řekněme, standardním způsobem; to znamená, že dodržují standardy likvidity, kapitálové přiměřenosti a tak dále. Pak je tu zbytek, odhadem 2580 bank, a ty mají zcela jiné, odlišné podmínky likvidity, jiný kapitál a podobně. Tyto banky tak reagují na administrativní, jednoznačné zásahy ECB zcela odlišně. A to se projeví na úvěrech, které poskytují jak spotřebitelům, tak i firmám.

Čemu by se ECB měla věnovat, aby se k podnikům peníze dostaly? I proto, že zatímco v Americe se firmy financují přes kapitálové trhy, tady jsou primárním nástrojem banky.

Je to tak. Bankovní systém pak zůstává základním nástrojem i pro dosažení rozumného ekonomického růstu a úrovně zaměstnanosti. Základním problémem přitom je, že se už léta hovoří o heterogenitě v eurozóně, o tom, že by hospodářské cykly měly být synchronní, o tom, že existují asymetrické šoky. Tento přístup je ale od základu špatný. Není třeba se zabývat tím, jak eurozónu zhomogenizovat, ale naučit se pracovat s heterogenní eurozónou.

Když se bavíme o snížení heterogenity v bankovním sektoru, dostáváme se k jedinému nástroji, k regulaci. Část ekonomů přitom už teď tvrdí, že je jí přespříliš.

Obecně řečeno, pokud bankovní trh nebudeme regulovat, zhorší se během recese úvěrové portfolio bank. A pokud nebude existovat nějaký standard na výši likvidity a na výši kapitálového polštáře, tak v danou chvíli začnou banky krachovat a nebudou poskytovat úvěry právě v té fázi recese, kdy je potřeba dosáhnout jisté míry úvěrové expanze.

Poslechněte si celý rozhovor:

AlterEko: Lacina a Kapounek
AlterEko.mp4.jpg

Studio ZetProjekt Alter eko byl připraven ve spolupráci se Studiem Zet rádia BBC.