Ten začala Rada projednávat letos v březnu, kdy navrhla dva ze tří cílů: snížení emisí skleníkových plynů o 40 procent oproti roku 1990 a zvýšení podílu obnovitelné energie na 27 procent. Třetí cíl, energetickou efektivitu, Rada odložila, ale kvůli ukrajinské krizi a znovuodhalené energetické závislosti celé EU alespoň deklarovala, že právě efektivita má být prvním krokem ke snižování spotřeby plynu, a tím i větší závislosti.

Země střední a východní Evropy se zařadily mezi odpůrce cíle pro energetickou efektivitu. Poněkud paradoxně, protože právě ony patří mezi nejzávislejší na dovozech plynu z Ruska a zároveň za něj platí nejvyšší ceny.

Česká pozice je o to podivnější, že sami politici o energetické efektivitě dlouhodobě mluví jako o prioritě a vláda se jí také řadou reálných kroků snaží podporovat. Naopak v ochraně klimatu Česká republika nikdy nepatřila k průkopníkům. Najednou tu ale máme pozici zcela obrácenou: Česko podporuje závazný cíl na snižování skleníkových plynů, ale odmítá cíl pro energetickou efektivitu. Proč?

Hlavním důvodem je chiméra takzvané "vzájemné kanibalizace" cílů. Jedná se o geniální koncept vyvinutý spin doktory české energetické lobby. Stojí na líbivých předpokladech, že energetiku je třeba co nejvíce liberalizovat a že nejlépe fungují tržní nástroje typu obchodování s povolenkami (ETS). Cílem je maximálně zamaskoval fakt, že energetika je ze své podstaty odvětví vysoce netržní, s velkými externalitami a prvky přirozeného monopolu. Proto byla také vždy silně regulována. Byznys s povolenkami je sice teoreticky zajímavý kvazitržní mechanismus, ale praxe jednoznačně ukázala, že funkční nástroj klimatické politiky z něj rozhodně nebude. I proto se čím dál častěji objevují názory, že ETS je třeba buďto urychleně spravit, anebo prostě zrušit. To se ovšem s ohledem na obrovské množství již investovaného politického kapitálu zdá ještě nemožnější.

Rozhodně ale nedává smysl bránit se energetické efektivitě s argumentem, že by to působilo proti trhu s povolenkami. Nedává totiž smysl obětovat cíl kvůli nástroji (nadto nefunkčnímu). Naopak nástroje je třeba přizpůsobovat cílům. To je ale něco, co hráči v energetice neradi slyší. V minulosti se jim podařilo získat značné příděly povolenek zdarma takzvanými derogacemi, a ty jsou teď prakticky bezcenné. ETS proto chtějí zachránit za každou cenu.

Oproti kolabujícím povolenkám zde máme intervence na podporu energetické efektivity, jež jednoznačně fungují. Například energetické štítky pro spotřebiče, standardy pro nové budovy a programy motivující k úsporným renovacím prokazatelně snižují spotřebu energie. K tomu navíc přinášejí řadu dnes již všeobecně přijímaných vedlejších benefitů jako nastartování ekonomické aktivity v odvětví s vysokým multiplikátorem, snížení emisí nejen CO2 ale i lokálních polutantů, sociální přínosy pro nízkopříjmové skupiny a mnohé další. Obavy, že by cíl energetické efektivity vedl k příliš drahým opatřením, která se nezaplatí, jsou liché. Cíl "30 procent" navrhovaný Komisí je hluboko pod nákladově efektivním potenciálem Evropy.

V létě se zformovala skupina firem, které energetickou efektivitu vnímají jako příležitost (měl jsem čest být její součástí). Kromě jejího tlaku byl zásadní také postoj Německa, které cíl pro energetickou efektivitu prosazuje nejvíce. Objevily se také další zajímavé studie. Prestižní Cambridge Econometrics třeba pro Česko modeluje příznivý dopad na HDP plus 440 miliard korun v případě, že EU přistoupí ne na 30procentní, ale 40procentní cíl energetických úspor.

Česká vláda sice mírně upravila svoji pozici a připustila možnost tří cílů, ale pouze při splnění řady podmínek, jež znamenají, že v podstatě stále akceptuje jen cíl pro skleníkové plyny. To, jak trvá na tom, že by zbylé cíle měly být nezávazné, mezi byznysmeny vyvolává úsměvy: Jak by asi moje firma dopadla, kdybych zaměstnancům zadával "nezávazné cíle"?

Premiér Sobotka je v nezáviděníhodné situaci. Musí vyvažovat zájmy různých stran: na jedné straně zájmy velké mocné energetické lobby, na druhé straně zájmy menší, fragmentované, ale postupně sílící skupiny průmyslu v energetické efektivitě. Toto rozhodování ale nemusí být tak složité. Stačí se zeptat: "Co je v dlouhém horizontu lepší pro běžného občana, jehož reprezentuji především?"

 

Ondřej Šrámek
manažer pro veřejné záležitosti společnosti Knauf Insulation

Související