Traduje se, že když Adolf Hitler poprvé potkal Benita Mussoliniho, zvedl ruku k římskému pozdravu a zvolal "Ave imperator!" Italský diktátor prý suše odpověděl "Ave imitator!" Historka je to pravděpodobně smyšlená, ale v případě aut se nacisté skutečně pilně učili u italských fašistů. S požadavkem na výrobu lidového automobilu totiž přišel Mussolini již v roce 1930, tedy v době, kdy se Hitlerovi o jeho "volkswagenu" ještě ani nesnilo. Úkol uvést na trh mimořádně levný vůz dostal Giovanni Agnelli, zakladatel společnosti Fiat, jehož potomci mají v automobilce rozhodující slovo dodnes.

Giovanni Agnelli se narodil roku 1866 v obci Villar Perosa v Piemontu. Jeho rodiče byli majitelé zemědělské půdy. Vzdělání se mu nejprve dostalo v církevní škole. Pak absolvoval vojenskou akademii a stal se důstojníkem kavalerie.

Služba u jezdectva se mu však záhy začala zajídat. Uniforma a vojenské řády dusily jeho podnikavou mysl, kterou okouzlila "krásná epocha" a vzrušující svět techniky. Navíc se seznámil s Clarou Boselliovou, dcerou významného právníka, a v roce 1889 se s ní oženil. Chtěl tedy získat více času na rodinný život a po třech letech od svatby dal armádě sbohem.

Cenné kontakty pana starosty

Nejprve se pustil do strojírenského podnikání. První pokus byl úspěšný jen částečně, ale alespoň se seznámil s jinými podnikateli, šlechtici a mechaniky. Vrátil se do rodné obce, kde převzal rodinné zemědělské hospodaření. V roce 1895 byl zvolen starostou a tuto funkci zastával dalších 50 let. Jeho zájem se však stále více přesouval k vozidlům. Spolu s dalšími turínskými motoristickými nadšenci, které poznal během předchozího podnikání, založil v roce 1899 společnost, jež se jmenovala Fabbrica Italiana Automobili Torino (Italská automobilová továrna v Turíně). Giovanni Agnelli se stal ředitelem a firmu postupně ovládl. Jeho původní společníci postupně založili řadu dalších automobilek, z nichž nejznámější byla společnost Itala, kterou proslavilo vítězství v závodu Peking-Paříž v roce 1907. Nicméně nejlépe se stále dařilo Fiatu, který později Italu koupil.

Největší italská automobilka čerpala jednak z dobrých obchodních nápadů (například jako první nabídla vůz, který byl od začátku navržen tak, aby sloužil jako taxi) a solidní technické úrovně, ale také z přátelství svého šéfa s premiérem. Díky dobrým vztahům s politiky získal Fiat po vypuknutí první světové války obrovské množství zbrojních zakázek. Italské armádě dodával téměř všechna motorová vozidla.

Firmě se ovšem dařilo i v poválečném období. Postavila si nový velký závod Lingotto s montážní linkou ve Fordově stylu. Těžila přitom také z toho, že Itálie jako první evropský stát zavedla prvky moderní exportní politiky, což pomohlo k expanzi do ciziny. Agnelli se přitom nespokojil s budováním průmyslového impéria. Získal například podíl v deníku La Stampa a vybudoval jedno z prvních italských lyžařských středisek. Také se stal senátorem, a to záhy po Mussoliniho nástupu k moci.

Vztahy podnikatele s diktátorem byly až příliš přátelské. Firma dostávala státní zakázky a v reklamách využívala fašistické atributy. Přijala také již zmíněný úkol nabídnout lidový automobil, což ale zapadalo do její celkové koncepce. Už v roce 1932 tak s velkou pompou nabídla kompaktní vůz Fiat 508 Balila, a v roce 1936 představila skutečně lidový model Fiat 500 zvaný Topolino ("Myšáček" neboli Mickey Mouse).

Vůz, který navrhl konstruktér Dante Giacosa, stál jen zhruba pět průměrných platů. V Itálii i na zahraničních trzích slavil obrovský úspěch a položil základ tradici malých fiatů, která v podobě moderních aut Fiat 500 a Fiat Panda žije dodnes.

Čtrnáctiletý korunní princ

Podnikatelův osobní život však postihly dvě tragédie. Už v roce 1928 zemřela jeho dcera Aniceta. V roce 1935 se pak při leteckém neštěstí zabil jeho syn Edoardo, který měl řízení firmy převzít. Vnuků sice bylo mnoho, neboť Edoardo měl sedm dětí a Aniceta pět, ale všichni byli příliš mladí.

Korunním princem se stal čtrnáctiletý Giovanni Agnelli, syn Edoarda, který celý život používal místo křestního jména chlapeckou zdrobnělinu "Gianni". V roce 1939 ho společnost vyslala na obhlídku do USA. Přivezl si nejen poznatky o tom, jak v Detroitu montují automobily, ale také sklon k bohémskému způsobu života.

Na ten ovšem musel na nějakou dobu ještě zapomenout. Stal se důstojníkem tankistů a nějaký čas dokonce bojoval na ruské frontě. Po italské kapitulaci se však Gianni Agnelli dal do služeb Spojenců a účastnil se operací proti Němcům. Díky tomu pak mohl s Američany a s provizorní italskou vládou jednat jménem rodiny o budoucnosti firmy, čímž zabránil její konfiskaci.

Každodenní chod přitom řídil již řadu let viceprezident Vittorio Valletta. Někdejší profesor matematiky, který patřil k oblíbencům Mussoliniho. Když se ale vítězství začalo přiklánět na stranu protinacistické koalice, začal spolupracovat se západními výzvědnými službami. Například je informoval o německých zakázkách a snažil se udržovat výrobu jen v mezích, které byly pro Spojence ještě přijatelné.

Jak píše americký publicista Jonathan Mantle v knize Automobilové války, výkonný šéf Fiatu přitom dával bedlivý pozor, aby německé okupanty ničím nepopudil, a zaměstnancům, kteří projevovali protifašistické smýšlení, nikdy neposkytl nejmenší ochranu.

Na sklonku války se partyzáni vydali do Vallettovy vily, aby ho zatkli. Narazili tam však na britského důstojníka s dokladem, který řediteli zaručoval bezpečnost. Stáhnout do ústraní se tedy musel jen zakladatel, kterému již bylo 78 let. Než v roce 1945 zemřel, dal Giannimu radu, ať si pár let užívá.

Gianni si vzal tento pokyn k srdci. Řekl Vallettovi, nechť firmu nadále řídí, a stal se jedním z největších playboyů. Zatímco Fiat zažíval dobu takzvaného regentství, Gianni si užíval života v palácích, kasinech, na sjezdovkách a v rychlých člunech. Přátelil se s nejmocnějšími a nejbohatšími a účastnil se jejich bujarých večírků. V roce 1952 se řítil v pět hodin ráno do Monte Carla z jakéhosi mejdanu. Po smyku narazil do nákladního vozidla. Od havárie kulhal a zásadně se změnil. Vzal si neapolskou šlechtičnu, usadil se v Turínu a začal se chovat s příkladnou odpovědností.

Italský hospodářský zázrak

Byla to doba italského hospodářského zázraku, na němž měla gigantická automobilka lví podíl. Stala se státem ve státě. Generální ředitel Valletta prováděl jakousi vlastní zahraniční politiku. Šikovně manévroval rovněž ve vztahu k italským politickým stranám a odborům. Úspěch Fiatu by byl ovšem nemyslitelný, kdyby firma zároveň nevyráběla kvalitní a komerčně úspěšné osobní automobily.

Klíčovou roli sehrála malá auta. Platí to již o modelu Fiat 600 z roku 1955, ale zejména o vozítku Fiat 500 se vzduchem chlazeným dvouválcem z roku 1957. Jeho konstruktér Giacosa byl oslavován jako národní hrdina. Automobil, který se stal symbolem Itálie a postavil ji na kola, se vyráběl až do roku 1975 a pak ještě mnoho let v modernějším kabátě jako Fiat 126.

Základ pro žigulíky a lady

Díky úspěšným malým autům se Fiat stal v 60. letech nejdůležitější automobilkou Evropy, nabízel však i mnohem větší vozy. V roce 1967 zvítězil v anketě Evropské auto roku model Fiat 124, který se později licenčně vyráběl i v Rusku, a to pod označením Žiguli a Lada. Právě výstavba závodu v ruském Togliatti byla poslední velkou akcí, kterou částečně rozjednal Valletta. Ten chtěl i ve svých bezmála 80 letech stíhat všechno. Osobně kontroloval nejen vývoj jednotlivých modelů, ale i třeba kohoutky na dětském táboře. V široké rodině tak převládl názor, že nastal čas ke změně, a v roce 1965 padlo rozhodnutí, že řízení firmy převezme Gianni. Další titul Auto roku získal už v roce 1970 Fiat 128. Šlo o první fiat s pohonem předních kol. Automobilka sice tuto koncepci zkoušela již v meziválečném období, ale prototyp, v němž na místě spolujezdce jel zakladatel Giovanni Agnelli, postihla hrozivě vyhlížející havárie. Rozzuřený Agnelli tehdy konstruktéra okamžitě vyhodil a na pohon předních kol bylo ve Fiatu po tři desítky let zakázáno byť jen pomyslet. Než se turínská automobilka odvážila takový vůz nabídnout pod svým jménem, vyzkoušela si jeho koncepci pod milánskou značkou Autobianchi, kterou za tímto účelem ovládla.

Automobilka byla úspěšná i v zámoří; vybudovala a dodnes provozuje velké výrobní závody v Brazílii a Argentině. Licenční Fiaty se vyráběly například v Polsku (Fiat Polski), Srbsku (Zastava), Rusku (Lada), Rakousku (Steyr-Puch) a ve Španělsku (Seat). V samotné Itálii Fiat postupně skoupil téměř všechny domácí výrobce. Značky Alfa Romeo, Lancia, Ferrari a Maserati dosud zachoval, naopak značky Autobianchi a Innocenti poslal do historie. Nicméně Gianni Agnelli mohl mít dlouho pocit, že řídí neobyčejně zdatnou firmu, jež si dokázala poradit s otevřením domácího trhu, stávkami i ropnou krizí.

Zakladatelův vnuk však v roce 2003 zemřel a historie s hledáním nástupce jako by se opakovala. Gianni měl dceru Margheritu a syna Edoarda, ten byl však ve svém autě nalezen v roce 2000 mrtvý. Rodina se proto nakonec dohodla, že nástupcem Gianniho ve funkci prezidenta bude jeho vnuk John Elkann (nar. 1976), syn Margherity Agnelliové.

John Elkann, který základní školu vychodil v New Yorku, maturoval v Paříži a až polytechniku vystudoval v Turíně, ovšem není spjatý tak pevným poutem s Itálií, jako byli jeho předci. Jeho hlavním cílem se stalo připojit americký Chrysler, což se mu podařilo. V letošním říjnu tak vznikla skupina Fiat Chrysler Automobiles (FCA), která je sedmým největším výrobcem aut na světě. O ní se už těžko bude dát mluvit jako o italské společnosti, protože právní sídlo bude v Nizozemsku a daňové v Británii.

Nová skupina nabídne akcie na burzách v New Yorku a Miláně. Generální ředitel Sergio Marchionne chce použít peníze z prodeje akcií k financování pětiletého plánu, jehož cílem je zvýšit roční prodej až o 60 procent na sedm milionů vozů. Posílit chce přitom hlavně značky Alfa Romeo, Maserati a Jeep.

Petr Korbel

Fiat

- Největší italská automobilka.
- Vznikla v Turíně v roce 1899, a je tak čtvrtou nejstarší dosud existující automobilovou značkou.
- Tržby Fiatu loni vzrostly meziročně o tři procenta na 87 miliard eur, zisk se zdvojnásobil na téměř dvě miliardy eur.
- Společnost loni zvýšila prodej aut o tři procenta na 4,4 milionu kusů.
- Do skupiny patří i značky Alfa Romeo, Lancia, Ferrari a Maserati. V letošním říjnu se Fiat sloučil s americkým Chryslerem do koncernu FCA.

Vývoj loga

Přelomové modely značky Fiat

Auta roku

Značka Fiat získala ocenění Evropské auto roku celkem devětkrát (modely 124, 128, 127, Uno, Tipo, Punto, Bravo, Panda a Nuova 500).
Druhý nejúspěšnější Renault má 6 titulů a třetí Ford jich má 5.

4,9 procenta
Takový byl podíl značky Fiat na evropském trhu za osm měsíců letošního roku.

Giovanni Agnelli byl jedním z devíti zakladatelů společnosti fiat. Stal se však jejím hlavním šéfem a hlavním majitelem, takže se ostatní historie zapomněla.

Foto: Fiatpress, Wikipedia, Reuters

Související