Přijetí nedávno vydané knihy Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém století ve Spojených státech a dalších rozvinutých ekonomikách svědčí o rostoucím znepokojení z prohlubující se nerovnosti. Pikettyho kniha dává ještě větší váhu už tak přesvědčivým důkazům o raketově stoupajícím bohatství nejmajetnějších lidí a jejich podílu na celkových příjmech.

Pikettyho kniha navíc představuje odlišný pohled na zhruba třicetileté období, které následovalo po velké hospodářské krizi a druhé světové válce, a vnímá tuto periodu jako historickou anomálii, jejímž důvodem byla zřejmě nezvyklá sociální soudržnost, kterou mohou katastrofální události stimulovat.

V oné éře rychlého hospodářského růstu byla prosperita do značné míry sdílená - pokrok zaznamenávaly všechny skupiny, přičemž skupiny na dolním konci žebříčku vykazovaly vyšší procentní zisky. Piketty také vrhá nové světlo na "reformy", které Ronald Reagan a Margaret Thatcherová vykreslovali v 80. letech jako motory růstu, z nichž budou mít nakonec prospěch všichni. Po jejich reformách následovaly pomalejší růst a zvýšená globální nestabilita, a pokud se nějaký růst přece jen dostavil, těžili z něj především lidé stojící vysoko na příjmovém žebříčku.

Pikettyho práce však vyvolává zásadní otázky týkající se ekonomické teorie i budoucnosti kapitalismu. Autor dokládá velké zvýšení poměru bohatství k výkonu. Podle standardní teorie by takové zvýšení bylo spojeno s poklesem návratnosti kapitálu a růstem mezd. Dnes se však zdá, že se návratnost kapitálu nesnížila, zatímco mzdy ano. (V USA například průměrné mzdy klesly v posledních čtyřech desetiletích zhruba o 7 procent.)

Nejočividnějším vysvětlením je, že růst měřeného bohatství neodpovídá růstu produktivního kapitálu -, a zdá se, že data tuto interpretaci potvrzují. Velká část zvýšení bohatství pramenila z růstu hodnoty nemovitostí. Před finanční krizí v roce 2008 byla v mnoha zemích patrná realitní bublina; ani dnes možná nedošlo k plné "korekci". Vzestup hodnoty může také představovat soupeření bohatých o "poziční" zboží - o dům na pláži nebo o byt na newyorské Páté Avenue.

Zvýšení měřeného finančního bohatství někdy nekoresponduje prakticky s ničím jiným než s přesunem od "neměřeného" k měřenému bohatství - tyto přesuny přitom mohou ve skutečnosti odrážet zhoršení celkové ekonomické výkonnosti. Pokud se zvýší moc monopolů nebo pokud firmy (například banky) vyvinou lepší metody, jak vykořisťovat obyčejné zákazníky, pak se to projeví jako vyšší zisky a po kapitalizaci jako zvýšení finančního bohatství.

Když se to však stane, pak blahobyt společnosti a ekonomická účinnost samozřejmě klesnou, přestože se oficiálně měřené bohatství zvýší. Nebereme zkrátka v úvahu odpovídající zmenšení hodnoty lidského kapitálu - bohatství zaměstnanců.

Pokud navíc banky úspěšně využívají svého politického vlivu k socializaci ztrát a ponechávají si stále větší část pochybně nabytých zisků, pak se měřené bohatství ve finančním sektoru zvýší. Odpovídající zmenšení bohatství daňových poplatníků však neměříme. Podobně platí, že pokud korporace přesvědčí vládu, aby platila za jejich produkty přemrštěné ceny (jak se to daří velkým farmaceutickým společnostem), nebo získají přístup k veřejným zdrojům za nižší než tržní ceny (jak se to daří těžebním firmám), pak se vykázané finanční bohatství zvýší, avšak bohatství obyčejných občanů nikoli.

To, čeho jsme svědky - stagnace mezd a rostoucí nerovnost, přestože se bohatství zvyšuje -, neodpovídá chodu normální tržní ekonomiky, nýbrž něčemu, co nazývám "náhražkovým kapitalismem". Problém nemusí být v tom, jak by trhy měly fungovat nebo fungují, nýbrž v našem politickém systému, který nedokáže zajistit, aby trhy byly konkurenceschopné, a stanovit pravidla podporující pokřivené trhy, v nichž korporace a bohatí lidé mohou vykořisťovat všechny ostatní (a bohužel to dělají).

Trhy samozřejmě neexistují ve vakuu. Musejí existovat pravidla hry, a ta jsou zaváděna prostřednictvím politických procesů. Vysoká míra ekonomické nerovnosti v zemích, jako jsou USA, a stále častěji i ve státech, které následovaly jejich ekonomický model, vede k politické nerovnosti. V takovém systému se stávají nerovnými i příležitosti k hospodářskému rozvoji, což posiluje nízkou míru sociální mobility.

Pikettyho předpověď stále vyšší míry nerovnosti tak neodráží neúprosné zákony ekonomie. Jednoduché změny - včetně vyššího zdanění kapitálových zisků a dědických daní, vyšších výdajů na rozšíření přístupu ke vzdělání, přísného vymáhání antimonopolních zákonů, reforem podnikového řízení, které omezí mzdy manažerů, a finančních regulací, jež zkrotí schopnost bank kořistit na zbytku společnosti - by výrazně snížily nerovnost a zvýšily rovnost příležitostí.

Nastavíme-li správně pravidla hry, mohlo by se nám dokonce podařit obnovit rychlý a sdílený hospodářský růst, který charakterizoval středněpříjmové společnosti v polovině 20. století. Hlavní otázka, před kterou dnes stojíme, se ve skutečnosti netýká kapitálu ve 21. století. Týká se demokracie ve 21. století.

 

Joseph E. Stiglitz
profesor Kolumbijské univerzity

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org

Související