Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), které je v současné době předmětem intenzivních jednání mezi Evropskou unií a Spojenými státy, vyvolává velký rozruch. Vzhledem k velikosti obou ekonomik, které dohromady představují více než 50 procent světového HDP a jednu třetinu globálních obchodních toků, jde skutečně o mnoho.

Aby se zajistilo, že z TTIP mají prospěch spotřebitelé na obou stranách Atlantiku, musejí si vyjednávači uvědomit několik klíčových pastí - z nichž některé jsou očividnější než jiné - a vyhnout se jim.

Bilaterální obchodní dohody získávají poslední dobou na oblibě. Například EU a Kanada nedávno uzavřely Všeobecnou ekonomickou a obchodní dohodu, která se pravděpodobně stane základem pro TTIP. Vzhledem k opakovanému krachu snah o dosažení globální dohody prostřednictvím Světové obchodní organizace to není nijak překvapivé.

V debatě o TTIP v současné době převládá strach z nedostatečné ochrany spotřebitele pokřivené partikulárními zájmy. Vezměme si například neshody ohledně rozdílných podmínek chovu kuřat. V USA se kuřecí maso myje v chlorované vodě; v Evropě se kuřatům za života podávají antibiotika. Evropští producenti vyvíjejí snahu, kterou nelze označit jinak než jako absurdní, přesvědčit zákazníky, že prvně jmenovaná metoda je pro spotřebitele horší.

Ve skutečnosti je ochrana spotřebitele v USA podstatně lepší a přísnější než v EU, kde po judikátu Evropského soudního dvora v případu Cassis de Dijon určuje minimální standard platný pro všechny státy ta země, která má v daném případě nejníže položenou laťku. Naproti tomu americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv vymáhá nejvyšší výrobní standardy, což znamená, že po schválení TTIP by evropští spotřebitelé získali přístup k produktům vyšší kvality za nižší ceny.

Hlavním přínosem usnadnění obchodu je skutečnost, že umožňuje, aby se státy specializovaly v oblastech, v nichž jsou nejschopnější. Jak ukázal Ralph Ossa v pracovní studii pro americký Národní úřad pro ekonomický výzkum, kdyby Německo nemělo přístup na mezinárodní trhy, jeho životní úroveň by byla poloviční. TTIP by podle Gabriela Felbermayra z Ifo institutu mohlo zvýšit životní úroveň Němců o dalších 3 až 5 procent.

Tyto přínosy však zdaleka nejsou zaručené. Jedním z hlavních rizik usnadnění obchodu je jeho odklon - to znamená, že snížení cel mezi dvěma zeměmi vede spotřebitele k tomu, aby se vyhýbali produktům ze třetích zemí, které jsou levnější, ale zatížené vyšším clem. Pokud spotřebitelské úspory nepřeváží nad poklesem celních výnosů v daných zemích, je konečným výsledkem snížení blahobytu.

Vyhnout se takovému výsledku znamená přijmout ustanovení, která umožní širší paletě zemí, zejména Číně a Rusku, participovat na procesu usnadnění obchodu za rovných podmínek. Vybudování jakéhosi "hospodářského NATO" s vyloučením mocností typu Ruska a Číny by bylo ekonomicky i politicky neuvážené. Místo toho by měly být zmíněné země zapojeny do vyjednávacího procesu.

Další potenciální riziko se týká ochrany investic. Za současného stavu je přijatelné, aby EU přijala zodpovědnost, pokud její vlastní opatření na ochranu zdraví a životního prostředí fungují jako faktické obchodní bariéry. Například směrnice EU, které stanovují strop na emise CO2 u automobilů, jsou ve skutečnosti formou průmyslové politiky, jejímž cílem je chránit malé francouzské a italské automobilky.

Ochrana investic by tento typ zneužívání omezila. Není však přijatelné, aby EU nabízela zahraničním investorům ochranu před neschopností některé evropské země splnit své závazky, zejména před neschopností obsloužit svůj dluh. Takový krok, jak nedávno poukázal Norbert Häring z deníku Handelsblatt, by proměnil TTIP v mechanismus mutualizace závazků v rámci EU.

Investiční garance na úrovni celé EU by uměle snižovaly úrokovou sazbu, za niž by si jednotlivé země EU mohly půjčovat, a tím by je podněcovaly k většímu zadlužování. Taková situace by v podstatě negovala sebekorekční mechanismus kapitálových trhů, což by vedlo k dalšímu dějství evropské dluhové katastrofy, jejíž důsledky by byly mnohem rozsáhlejší než přínosy TTIP.

 

Hans-Werner Sinn
profesor ekonomie a veřejných financí na Mnichovské univerzitě

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org

Související