A nás v redakci napadlo podívat se, kteří další zámožní Češi se pustili do restauračního byznysu. A také proč. S výsledky našeho „pátrání“ se můžete seznámit v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.

Takříkajíc vedlejším produktem bylo zjištění, že vypátrat skutečné majitele hospod může být někdy nesplnitelným úkolem. Když to tak majitel chce. Třeba Antonín Koláček, známý buddhista a podle soudu ve švýcarské Bellinzoně privatizační podvodník, sice zajistil finance pro restauraci Maitrea v Praze, oficiálně však vlastníkem není.

Nejbohatší Čech Petr Kellner zase přes jednu ze svých firem vlastní podnik v dejvickém „Gejtu“, ale nechce s ním být spojován. U mnohých restaurací vlastníka vůbec nedohledáte.

Být vidět, či být skryt je každého osobní volbou. I po zkušenosti s hledáním majitelů restaurací se však nelze zbavit dojmu, že v Česku je skrývání majetku skoro obsesí. Jako by vlastnictví čehokoli bylo chorobou. Copak se vážně máme za poctivě nabyté jmění stydět?

V tom je možná skryta část odpovědi. V poctivosti. Pětadvacet let od revoluce se celkem logicky nelze divit, že mnozí „boháči“ nechtějí být vidět. A ti poctiví se přidají v oprávněné obavě, že veřejné mínění neumí rozlišovat.

Není však normální se za své činy a majetky otevřeně postavit? Čímž nemá být velebena tak trochu bolševická myšlenka majetkových přiznání – v jakékoli podobě. Na majetek, své dílo, by přece majitel měl být přirozeně hrdý. Možná to zní naivně, ale vyspělou společností se budeme moci nazývat, až majetek nebude hanba.

 

Hezké čtení,

Dalibor Martínek, šéfredaktor

 

P. S.: Příští číslo týdeníku Ekonom vyjde 17. července. Redakce přeje všem svým čtenářům příjemné léto.

 

obalka Ekonom 272014

Související