První světová válka, jejíž stoleté výročí si letos připomínáme, byla konfliktem, v němž nerozhodly úspěchy na bitevním poli, ale ekonomické potenciály. Německé armády těsně před kapitulací v roce 1918 stále ještě stály na francouzském území a na východě ovládaly Ukrajinu a Gruzii. Pak se ale za nimi stojící mašinérie z důvodu totální hospodářské vyčerpanosti naráz zhroutila.

Němečtí a rakouští stratégové spoléhali na to, že válka bude, podobně jako v 19. století, krátká a že ji stačí vyhrát dříve, než se jejich vojska i země opotřebují. To se nestalo a do hry vstoupil fakt, že zatímco Berlín a Vídeň měly na celosvětové průmyslové výrobě jen 19 procentní podíl, jejich soupeři 30 procentní. A dalších 32 procent připadal na Spojené státy, které dohodové mocnosti podporovaly zprvu jen hospodářsky a dodávkami zbraní, ale později i na bojištích.

 

Chybu císařských generálů o dvacet let později zopakoval Adolf Hitler. Také šel do války na mnoha frontách a i když jeho vojska byla kvalitnější, tak opět podlehla. Ne snad proto, že nacistický režim byl nelidský, ale proto, že ačkoliv ovládal většinu Evropy a měl spojence, tak za jeho protivníky stála více než dvojnásobná hospodářská síla. A ta se opět promítla do množství a kvality zbraní a - alespoň za Atlantikem - do lépe fungujícího zázemí.

Podobně to bylo za studené války, kdy i podle nejpříznivějších odhadů vůči SSSR byly země Varšavské smlouvy ve výši hrubého národního produktu nejméně třikrát slabší než státy NATO. Jaderná parita v měření sil nesehrála větší roli, protože atomové zbraně jsou ve větší míře nepoužitelné, klíčový ale byl sortiment zboží v obchodech, protože největší zbraní se tentokrát stala úroveň konzumu.

Dnešním vyzyvatelem Západu proto není slabé a na export odkázané Rusko. Je to Čína, která v několika následujících letech předstihne jak USA, tak Evropu a stane se největší ekonomikou.

Související