Penze patří k věcem, na nichž se nikdo nikdy neshodne. Jedni tvrdí, že je stát nechává umírat hladem, jiní se zlobí, že celý život dřou na lenochy.

Mezi těmito krajnostmi oscilují politici i experti a jejich názory - alespoň v Česku - připomínají ze všeho nejvíc houpačku. Představu, že peněz na důchody je dost a případné budoucí problémy odstraní vědecko-technická revoluce a s ní spojený růst produktivity práce vystřídala stejně přehnaná obava z vymírání, které průběžný systém úplně rozvalí.

Nevyšla ani sázka na soukromé penzijní společnosti. Idea o jejich samospasitelnosti se objevila v éře vysokých kapitálových výnosů před třiceti čtyřiceti lety a od té doby se mnoho změnilo.

Podle realistů je teď na místě zbytečně složitý a nepřehledný domácí systém nejdříve zjednodušit a přebudovat do nového "panevropského modelu". To znamená rozdělit na rovný solidární důchod a další pilíř, který by jako švédský NDS stoprocentně zohledňoval množství peněz, které pojištěnec za svůj život na penze odvedl.

Takový státní základ by doplňovalo libovolné soukromé připojištění. Přičemž k další diskusi zbývá, zda na ně má nějakým způsobem "socialisticky" přispívat stát, nebo místo toho "liberálně" uznat, že do toho vládám nic není.
V každém případě jde v celé záležitosti o přehazování stále stejných peněz z jedné hromady na druhou a jediné, co při tom má význam, je snaha omezit náklady na obsluhu celého systému.

Opakovaní německého zázraku rozhodně nehrozí. Tam skutečně po penzijní reformě za kancléře Konráda Adenauera koncem padesátých let minulého století narostly důchody v průměru o šedesát procent. Bylo to však v době bezprecedentního ekonomického růstu, jaký je dnes vyloučený.

A tak jediným způsobem, jak s českými důchody něco zásadního udělat, je mít více dětí.

 

obalka Ekonom 222014Podrobnosti o možné nové podobě důchodové reformy najdete v aktuálním čísle Ekonomu. Přečíst si ho můžete i na iPadu a iPhonu, tabletu Samsung a dalších zařízeních se systémem Android.

Související