Zaměstnanci má sloužit jako záruka slušné odměny za práci i jako ochrana před konkurencí na trhu práce. Zaměstnavatele má zase obrnit proti konkurenci vzniklé vyplácením neúměrně nízkých mezd. Z pohledu státu má zajistit zaměstnanci takové životní podmínky, aby ho motivovala k hledání práce místo k přežívání na sociálních dávkách. Ale je to tak ve skutečnosti?

Předně to závisí na její výši. Je-li dostatečně vysoká a těm, kdož za ni pracují, zajišťuje alespoň trochu snesitelné přežívání, svoji roli plní. V opačném případě se mění v nástroj zatěžující stát vyššími částkami sociálních dávek a stává se mzdou fiktivní, za niž beztak v podstatě nikdo nepracuje.

Proto řada zemí stanovuje výši minimální mzdy relativně, ve vztahu k průměrné mzdě či jako násobek životního minima. V Česku je minimální mzda 8500 korun měsíčně (50,60 Kč/hod.). To je pouhá třetina mzdy průměrné.

Taková částka nevede k sociálně akceptovatelnému a důstojnému způsobu života a tlačí na státní rozpočet. Řada lidí než by pracovala za těchto podmínek, raději práci ani nehledá a rovnou natahuje ruku směrem k sociálním dávkám. Důvod existence minimální mzdy se tak při její nízké úrovni vlastně vytrácí.

Dle Eurostatu zaujímá Česko s minimální mzdou na úrovni 34,4 procenta průměrné mzdy poslední místo v rámci EU. Nám se blíží už jen jen Rumunsko s poměrem ve výši 34,6 procenta. Minimální mzdu přesahující 50 procent průměrné mzdy mají nejen vyspělé země s tradičně vysokými mzdami (Francie, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko), ale i ekonomicky nám blízká Litva či Slovinsko.

Hledat inspiraci v zahraničí ale není snadné. Vždyť některé vyspělé země EU s tradičně silnou sociální politikou, jako jsou Finsko, Dánsko, Švédsko, Německo a další, žádnou minimální mzdu nemají. A naopak guruové liberální ekonomiky USA, Japonsko, Kanada či Austrálie minimální mzdu využívají.

Jisté je, že za mzdu blízkou minimu budou zřejmě pracovat jen nekvalifikovaní a mladí zaměstnanci. Takže trocha zajímavé statistiky z této oblasti: platy blížící se minimální mzdě najdeme hlavně v takzvané platové sféře, v níž v Česku pracuje celkem 620,4 tisíce osob. Z toho pomocných a nekvalifikovaných pracovníků v nejnižší platové kategorii je 14,2 tisíce. Deset procent z nich vydělává nanejvýše 8550 korun, tedy prakticky úroveň minimální mzdy. V celém Česku tedy za úroveň minimální mzdy pracuje v této sféře celkem 1420 lidí.

Ve mzdové sféře, kde pracuje celkem 2,816 milionu osob, se úrovni minima blíží desetina pracovníků v kategorii uklízečů a pomocníků, dohromady asi 4200 lidí.

A jak jsou na tom druzí zmínění - mladí zaměstnanci do 20 let? Těch je v platové sféře jen 300 a jejich měsíční průměr činí 11 497 korun. Výdělek odpovídající přibližně minimální mzdě má jen 10 procent z nich, tedy 30 osob!

Ve mzdové sféře jsou na tom mladí lépe: jejich průměrná mzda je 15 692 korun a 10 procent z nich vydělává 1,2násobek minima. Jistě, i v jiných třídách zaměstnání a v jiných věkových kategoriích lze najít zaměstnance pracující za minimální mzdu, ale podle dat Eurostatu takových lidí není více než dvě procenta.

Často se mluví o tom, že Česko je na tom z pohledu podílu osob žijících pod hranicí příjmové chudoby nejlépe v EU. Je jich opravdu méně než 10 procent, zatímco v takových vyspělých zemích jako Francie či Belgie to je asi 15 procent.

Jaký je však poměr minimální mzdy a prahu chudoby? V České republice představuje minimální mzda jen necelých 90 procent prahu chudoby, ve Francii a Belgii je minimální mzda ale o polovinu vyšší než práh chudoby. To dokazuje, že minimální mzda u nás neplní funkci "zajistit sociálně akceptovatelnou odměnu za práci". Tak k čemu tedy je? Pokud nechrání zaměstnance od příjmové chudoby, hájí zaměstnavatele? Zřejmě též ne.

Nízká a sociálně neakceptovatelná úroveň minimální mzdy vede k tomu, že zaměstnavatel jen obtížně hledá pro málo kvalifikované práce zaměstnance ochotné pracovat za 8500 korun. Pro některé nezaměstnané může být výhodnější být nezaměstnaným na účet státu než být zaměstnancem za příliš nízkou minimální mzdu.

Následkem toho stát musí zvyšovat částky na sociální dávky. Když zaměstnavatelé tedy stejně platí i nekvalifikovaným lidem více, proč minimální mzdu nezvýšit tak, aby se vyplatilo za ni pracovat a nezatěžoval státní rozpočet? Spornou teoretickou poučku, že zvyšování minimální mzdy vede k růstu nezaměstnanosti, ponechme po zkušenostech z vývoje těchto fenoménů za posledních 20 let raději spát.

 

Richard Hindls a Stanislava Hronová
Fakulta informatiky a statistiky VŠE

Související