Když pracovala specialistka na jadernou chemii Martina Benešová v české laboratoři, necítila se příliš dobře. Kolegové odešli brzo domů a ona tam zůstávala sama. Nyní si dělá doktorát v Německém centru pro výzkum rakoviny v Heidelbergu a je mnohem spojenější. Začíná v šest hodin ráno a v laboratoři často zůstává až do pozdního večera. Běžně odchází domů v deset nebo jedenáct večer, ale v práci tou dobou rozhodně není poslední.

I díky šílenému pracovnímu tempu se čerstvá absolventka Přírodovědecké fakulty UK, která vidí svůj vzor v Marii Curie Sklodowské, nyní v pouhých 25 letech dopracovala k evropské patentové přihlášce. Vytvořila látku, která usnadní diagnostiku zřejmě i zlepší léčbu rakoviny prostaty. Preparát nesoucí její iniciály (označuje se MB17) prošel laboratorními testy a nyní se s úspěchem zkouší na pacientech. Už se o něj dokonce zajímá farmaceutická firma.

Německé pracoviště má ostatně podle Martiny Benešové výhodu i v tom, že je úzce propojeno s univerzitní nemocnici. Vědci jsou tam mnohem blíže praxi. Navíc němečtí kolegové mají velkou chuť do práce, jsou přátelští a někteří z nich se prý dokonce nyní začali učit česky.

Na tvrdou práci je zvyklý i molekulární biolog Petr Svoboda. Během několikaletého pobytu ve Spojených státech se podle svých slov naučil pracovat úplně jiným stylem. Čas si musel zorganizovat tak, abych stihl udělat několik věcí najednou a všechno v dobré kvalitě. A na ostré pracovní tempo vsadil i nyní.

Loni vyšel Svobodovi působícímu na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd článek v prestižním časopise Cell, což se nepoštěstí každému vědci. Petr Svoboda s kolegy zmapoval prastarý imunitní mechanismus u myší. Měsíc před odevzdáním studie však biolog Svoboda trávil v laboratoři celé dny i noci. Spal vždy prý tak čtyři hodiny a další den se znovu vrhal do práce. O víkendu trochu nabral síly, a opět nasadil šílené tempo.

Když se vynálezce Otto Wichterle (1913 – 1998), který se proslavil především velkovýrobou kontaktních čoček, ponořil do práce, čas pro něj přestal existovat. Nezáleželo na tom, jestli je všední den, večer nebo víkend. Pracoval tak dlouho, dokud bylo potřeba. Synové mu pak často do laboratoře alespoň v kastrůlcích nosili večeři.

Stojí tedy za objevy především práce, nebo občas hraje roli i náhoda? „Náhoda může vědci pomoci, ale musí ji tvrdě odpracovat,“ říká Petr Svoboda. A zřejmě má pravdu.

Související