Uplynulo pak jen několik dní a z návštěvy, již Zeman tak urputně hájil, sešlo. S Karimovem a jeho delegací se totiž odmítli setkat ministři Sobotkovy vlády.

Podobně měl do Česka dorazit na jaře jiný autoritář, prezident Turkemnistánu Gurbanguli Berdymuhamedov. Návštěva se také odložila, i když Zeman jeho plánované přijetí (prý se jen odložilo na léto) také umí dobře vyargumentovat.

Ekonomickou diplomacií ale nelze vysvětlovat všechno, tím spíše že třeba český vývoz do kavkazských autoritářských republik je mizivý a lepší rozhodně nebude, ani když bychom tamní vládce zvali na gothaj a štamprli slivovice na Pražský hrad třeba obden. Slova, že Karimov měl v Praze podepsat kontrakty za 15 miliard, znějí spíš jako báchorka.

Ještě v lednu, když už v Kyjevě při nepokojích zemřelo několik lidí, Zeman a jeho tým také investovali dost energie do vysvětlování, proč by mělo i nadále platit pozvání ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče do Prahy. Až teď, když se situace vyhrotila, prý Zeman „zváží“ zrušení pozvání (jež odešlo ještě v klidných časech, než ukrajinská vláda odmítla asociační dohody s Evropskou unií).

Situace se ale od té doby opravdu dosti změnila. Zeman sice rád chodí proti proudu, ale jako prezident zastupuje zemi navenek, podle toho by měl vystupovat. Jinak by bylo na místě mu připomenout variaci na jeho známou větu o tunelářích: Kdo zve (a hájí) autoritáře, sám se objektivně stává autoritářem.

Související