Daně a hry

Možná existují lidé – osobně takové neznám –, kteří rádi platí daně. Patrně je těší představa, že pomáhají méně šťastným. Což by ovšem šlo i bez daní, ale to nechme stranou. Většina z nás bere daně jako nutné zlo, splnění povinnosti. Někteří „experti“ je pak vnímají jako souboj se státem, kdy nedat nic je výhrou.

Ideálním stavem by podle mnohých bylo, kdyby stát peníze „dobře“ využil. Logika věci pak napovídá, že by na to stačilo i méně peněz než nyní. Drobnou vadou této představy je, že dobrým využitím míní každý z nás něco jiného. V Česku je totiž neobyčejně silně zakořeněná představa, že o vše se má postarat stát. Což samozřejmě stojí peníze, které se zákonitě musejí od nás vybrat.

Tady si spolu prostě trochu nerozumíme. V čem si rozumíme, je, že už máme plné zuby všelijakých tunelů a malých domů. To nás štve.

Pan Babiš hněv rozpoznal, postavil na něm kampaň a milion z nás přesvědčil, že on zjedná nápravu. Možná i něco zjedná, uvidíme. V každém případě si jako nový ministr financí po pár dnech uvědomil, že výdaje státu jen tak nezkrotí. A mantrou se – jako u jeho předchůdců – staly daňové úniky. Prostě – vybrat ještě více. Ideál se zase ztrácí v mlze.

Ale Babiš Nebabiš, s daněmi je třeba se vypořádat i letos. K čemuž vám, vážení čtenáři, dopomož rozsáhlý manuál, který přinášíme v aktuálním čísle Ekonomu.

Hezké čtení.

Dalibor Martínek, šéfredaktor

P. S.: Komu by se u daní dělalo nevolno, osvěžení může najít v hrách. Tedy těch olympijských, Čechům se zatím celkem daří. Neradno se však za soutěžní atmosférou vydávat do masivně propagovaného areálu na pražské Letné. Zjištění, na co mohou také padnout vaše daně, by mohlo přivodit opětovné zhoršení zdravotního stavu.