První důvod je cena. Velké energetické koncerny jsou, jak známo, lakomé a požadují co nejvyšší míru ziskovosti se státní zárukou a z peněz spotřebitelů energie, viz příklad francouzské EDF Energy a jejího projektu ve Velké Británii. Také ČEZ by si představoval garantovanou cenu někde okolo 100 eur (2750 korun) za jednu megawatthodinu, tedy na trojnásobku dnešní velkoobchodní ceny elektřiny na burzách. Stát by se jistě spokojil s mnohem nižší cenou a zákazníci by ušetřili.

 

Lze očekávat, že jakákoli státní podpora pro soukromý nebo „polostátní“ podnik narazí v Bruselu na silný odpor. Opět je tu příklad britského kontraktu na stavbu jaderné elektrárny Hinkley Point C, který už si od Evropské komise vysloužil tvrdou kritiku. Podnik stoprocentně vlastněný státem by takový problém neměl.

 

Za třetí je tu otázka financování. Český stát je schopen prodat dlouhodobé dluhopisy splatné za patnáct i více let a investorům stačí roční výnos okolo tří procent. Na podobné hodnoty se soukromá ani polostátní společnost jen tak nedostane.

 

Dále je třeba se ptát: kdo tady chce nové jaderné bloky? ČEZ to není, jeho šéfové sice tvrdí opak, ale v posledních pěti letech si v hloubi duše přejí, aby nic tak šíleného nemuseli podstoupit. Je to stát, kdo s dalším rozvojem jaderné energetiky počítá ve své energetické koncepci.

 

Za páté je třeba uznat, že státní správa se postupně profesionalizuje a roste pravděpodobnost, že jednou zvládne i projekt typu dostavby Temelína. Vedení ČEZ v řadě investičních rozhodnutí, počínaje nákupem distribuční sítě v Albánii a konče nákupem solárních elektráren od kmotrovských struktur, mnoho profesionality neukázalo.

 

Mimochodem, tady se nabízí i klíč, jak by stát mohl stavbu nových jaderných bloků financovat - z dividend od společnosti ČEZ. Z pohledu akcionářů je rozumnější peníze stáhnout dřív, než šéfy energetické skupiny napadne nějaké další bláznivé dobrodružství na Balkáně.

 

Výhledově se pak nabízí možnost prodat část akcií „státní jaderné akciovky“ na burze. Mohl by o ně být zájem jak mezi obchodníky s elektřinou, tak mezi velkými spotřebiteli a finančními investory.

 

Aktuální příklad Maďarska ukazuje, že dohoda o stavbě nové jaderné elektrárny na mezivládní úrovni může být rychlá a praktická. Zvláště když ji srovnáme s protahujícím se procesem výběru dodavatele dvou nových reaktorů do Temelína, který se postupně mění v nedůstojnou frašku s negativním dopadem na pověst Česka v zahraničí.

Související
Zobrazit