Vážený tazateli,

zákoník práce neupravuje způsob, jak konkrétně by měla být doba trvání pracovního poměru, sjednávaného na dobu určitou, ve smlouvě upravena. Požadavkem ovšem je vymezení této doby způsobem nepřipouštějícím pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou uplynutím sjednané doby skončí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 21 Cdo 512/2001).

V případě, že doba trvání pracovního poměru nebyla dohodnutá (sjednána) přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let, dobou trvání určitých prací nebo jinou objektivně zjistitelnou skutečností, ale tak, že předpokládá a současně umožňuje, aby tato doba skončila (mohla skončit) na základě skutečnosti, jež nastane (může nastat) z vůle jen jednoho účastníka pracovního poměru, je ujednání o době trvání pracovního poměru neplatné a pracovní poměr mezi účastníky je třeba považovat za uzavřený na dobu neurčitou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 21 Cdo 2372/2002).

Formulace, kterou ve Vašem dotazu uvádíte podle mého názoru mohla vyhovovat výše uvedeným požadavkům, ovšem doporučoval bych co nejpřesnější vymezení okamžiku, ve který pracovní poměr skončí (pro vyloučení pochybností) a dále, aby tento okamžik nebyl vázán jen na projev vůle jedné ze stran (viz. výše).