Co je největším současným problémem regionální politiky?

Celá záležitost se bohužel často zužuje na přerozdělování jak evropských, tak státních finančních prostředků. Vytváří se velké množství dokumentů a strategií. Utrácí se velké množství peněz, ale v tom konečném důsledku se to nedaří dotahovat. Velkým problémem je sdílení toho, co se podaří vymyslet, někdy chybí politická odvaha a často je to také otázka důslednosti a absence sdílené zodpovědnosti za dané území.



Teď se kvůli jakémusi bezvládí diskutuje, jestli Česká republika je schopná vyčerpat všechny peníze, které může mít dispozici z evropských fondů. Je to opravdu všechno o těch penězích?

Tak peníze jsou důležité, ale nejsou samozřejmě vším. Protože otázka zní, kdo je skutečným a přirozeným nositelem veřejného zájmu.



A kdo jím tedy je?

Mám pořád na paměti citát, že nejlépe a nejefektivněji ochráníme svůj osobní zájem ochranou zájmu veřejného. Tedy jednotlivec by měl být tím obhájcem zájmů. U jednotlivce to začíná a u společnosti to samozřejmě končí. Takže tady je nutné hovořit o sdílení zodpovědnosti za dané území. A to si velmi často neuvědomujeme.

 

Ekonomové se při srovnávání regionů uchylují k takovým těm jednoduchým ukazatelům, jako je hrubý domácí produkt na obyvatele, nebo analýze zdrojů budoucího růstu, konkurenceschopnosti či inovací. Vy však upozorňujete, že nejsou zohledňovány ty tradiční, ale nekvantifikovatelné charakteristiky, jako je sdílení vědomí společných hodnot, absence výrazných mluvčí, tvůrců veřejného mínění. Proč si myslíte, že právě toto lépe vypovídá o kvalitě života v regionech?

Neříkám, že lépe, ale zcela určitě lépe a účinněji pomáhají nahlížet na smysl věcí, o kterých přemýšlíme, kterými žijeme. Máme k dispozici obrovské množství analytických dat, složité a sofistikované agregáty, deskriptory, které popisují území či jevy. Ale v konečném důsledku si často s nimi nevíme rady. A na základě čeho se tedy potom rozhodujeme? Z čeho vycházejí naše hodnotové soudy? Tady ztrácíme schopnost vidět věci v bezprostředním kontextu našeho životního prostoru a zkušeností.

Na Balkáně, ale i v západní Evropě je patrná tendence, že se lidé začínají uzavírat vůči okolí. Například v Kosovu jsem navštívil pěknou restauraci s velmi upravenou zahradou. Když jsem ovšem překročil její hranice, ocitl jsem se v bahnu a prachu. Nehrozí, že i u nás převládne princip: "Problémy jsou jen za mým prahem domu?"

Přesně to vystihuje to, o čem jsem hovořil v úvodu. Často vedeme dělící čáru mezi prostorem soukromým a veřejným. Na této ostré hranici se pak vytrácí propustnost, tedy to, co dříve bylo běžné, jakýsi polosoukromý či poloveřejný prostor. To znamená místo, kde začíná společné užívání daného území. Budování těchto vysokých zdí přitom není o nedostatku peněz, je to příznak toho, že ve společnosti chybí důvěra. Toto je klíčové. Pokud ve společnosti roste informační asymetrie a pokud k tomu všemu ještě roste nedůvěra, tak z toho nemůže vzejít nic dobrého.

 

Poslechněte si celý rozhovor:

 

AlterEko - Lacina a Kubík
AlterEko.mp4.jpg

 Projekt Alter Eko byl připraven ve spolupráci se Studiem Zet rádia BBC.

Nové logo projektu ZET