Václav Klaus rozjel předvolební kampaň. České hospodářství nevzkvétá a pomoci může jen zásadní systémová změna a to nejen ekonomiky, ale i politiky a vlastně myšlení všech lidí. „Je třeba vyvolat vlnu rozsáhlé celospolečenské transformace, v něčem jiné, v něčem ale podobné té před dvaceti lety,“ oznámil exprezident poněkud překvapeným manažerským špičkám na přednášce o současné krizi české ekonomiky v Klubu finančních ředitelů.


Smyslem má být návrat k ekonomickému prostředí z devadesátých let, které bylo k byznysu podstatně vstřícnější než dnešek. Ten je totiž charakterizovaný extrémně pečovatelským státem podkopávajícím motivaci. Dále státními zásahy, regulací, zásahy lobbistů, bojem o subvence a dotace, byrokracií a v neposlední řadě růstem daní a poplatků. To vše podle něj činí domácí ekonomiku méně efektivní a ta pak ztrácí krok nejen se státy označovanými zkratkou BRIC, ale i v porovnání s okolím, které na rozdíl od České republiky v poslední době rostlo. Což je i vizitka současného kabinetu Petra Nečase.


Vládní NERV podle Klause stále předkládá různé nesmyslné seznamy, ty ale nemají žádný význam, stejně jako debaty o změnách, například u daní, v řádu jednoho procenta. „Žádné jednoduché a jednorozměrné řešení ale neexistuje, nezbytná je změna paradigmatu,“ míní. Jedním dechem dodal, že nezbytností je více pracovat a za vážný problém označil všeobecné odmítání autorit, zpupné chování společenského průměru a podprůměru a veřejného nedocenění plného výkonu.

 

Není akademik jako akademik

Žádné konkrétní návrhy nicméně nepředstavil. Za nutné pokládá nejprve znovu jasně definovat politické strany a jejich ideje a pak se ucházet o přízeň voličů. Připustil rozsáhlou nespokojenost vyvolanou nepopíratelnou stagnací, odmítá ale zůstat u pouhého konstatování blbé nálady. Postrádá i použitelné závěry společenských věd, které proto budou muset zastoupit analýzy nedávno otevřeného Institutu Václava Klause. Na milost vzal vlastně jen některé ekonomy, zejména z ČNB, jejíž vedení jako prezident ještě sám jmenoval. Výstupy dalších společenských věd, zejména nafoukaných sociologů a historiků ale podle něj mají nulový přínos. Dokonce zmínil pojem „lumpeninteligence“.


Opřel se i do Evropské unie a eura, které v obou případech v současné podobě nemohou dál existovat. „Stále se díváme na Východ skrz prsty a řídíme se eurofanatismem. Východ nám přitom utíká kupředu a my nemáme žádnou šanci ho změnit. Jediná naše šance přitom je, že se změní Západ,“ uvedl Klaus. O změnu se musí postarat jednotlivé členské státy, nikoliv Brusel. Nebude to hned, protože i komunismus, jak uvedl, vydržel podstatně déle, než si mnozí mysleli. A o co se hraje právě teď? O to, zda Evropa nejdříve dopadne na samotné dno, nebo se jí alespoň tomu podaří vyhnout. Euro v této souvislosti označil za výmysl jehož parametry si Německo za kancléře Helmutha Kohla určilo tak, aby podporoval jeho export bez ohledu na ostatní.

 


Z případných opatření na zlepšení stavu české ekonomiky zmínil nutnost obnovit dvouciferný meziroční růst exportu. Daleko skeptičtější je k představám, že obrat přinesou vyšší investice vlády. Je sice možné uvažovat o vyčlenění více peněz na infrastrukturu, větší efekt to ale mít nebude. "Hloupost keynesiánských ekonomů v čele s prezidentem Zemanem je v tom, že věří v možnost rozhýbat ekonomiku vládními výdaji. To je na pětku u zkoušky a tu by u mě ani Miloš Zeman ani Jan Mládek (jde o šéfekonoma ČSSD, pozn. red.) neudělali," uzavřel Václav Klaus.

 

Chvála sociálních demokratů

Exprezidentovo vystoupení v setmělém sále Grand Hotelu Bohemia za matného svitu svící mělo nepopiratelnou atmosféru a nebylo jen opakováním měsíc staré přednášky na pražské Vysoké škole ekonomické. Zašlo dál, nicméně s ohledem na proklamovanou analytičnost a ideologickou jasnost nebylo až tak konsistentní, jak se dalo čekat.


Klaus například volal po návratu do devadesátých let. Rozdávala se dokonce publikace jeho institutu bránící tehdejší privatizaci a zazněla úvaha, že žádný transformační pokles ekonomiky ani nenastal. Nicméně vláda, v jejímž čele stál, se v závěru roku 1997 zhroutila a hlavním důvodem bylo nečekané a o to bolestnější zbrzdění hospodářství, přitom převážně z domácích důvodů. Transformační ztráty, zejména v bankách, byly později vyčísleny na nejméně půl bilionu korun.


Když rozdělil ekonomický vývoj Česka za úspěšný v letech 2003 až 2008 a katastrofální v následujících letech, pochválil tak mimoděk – ač je pravicový konzervativec – především sociální demokracii, která po většinu onoho prvního období přece jen vládla.


V souvislosti s Evropskou unií Václav Klaus vyslovil pochybnosti o „soudruzích v Bruselu“ neschopných pozitivní změny. Jiní soudruzi v Pekingu evidentně nevadí, stejně jako mu nevadili ti v Praze, kteří mu roce 2003 otevřeli cestu na Pražský hrad.


Inspirativní nepochybně byla zmínka o neúctě k autoritám. Kde je však hledat, zvláště při pohledu směrem k vrcholným politikům. Ti až příliš okatě pěstují prastarou tradici: veřejně uspět, zbohatnout a vzápětí vyměnit manželku za mladší. Alternativou je alkohol či milenky. Odpovídá to vše stále zdůrazňovaným křesťanským základům západní civilizace? Starořímští aristokraté z románu Quo vadis Henryka Sienkiewicze o úpadku impéria to nedělali jinak.


Bez ohledu na to je zřejmé, že by se Václav Klaus nijak zvlášť nebránil, pokud by v čele nové transformační vlny měl stanout právě on. Popravdě tu nikdo jiný ani není. Proto nebude od věci zvykat si na možnost, že po příštích volbách budeme mít zvláštní dvojici patriarchů. Prezidenta Miloše Zemana a nově i premiéra Václava Klause. Při vzpomínce na opoziční smlouvu platí, že do stejné řeky se vstoupit nedá, do podobné ale ano.

Hloupost keynesiánských ekonomů v čele s prezidentem Zemanem je v tom, že věří v možnost rozhýbat ekonomiku vládními výdaji. To je na pětku u zkoušky a tu by u mě ani Miloš Zeman ani Jan Mládek (jde o šéfekonoma ČSSD, pozn red.) neudělali,“ uzavřel Václav Klaus.

Související