Měnová reforma Antonína Zápotockého z roku 1953 navždy zůstane ukázkou, jak stát, v tomto případě komunistický, dokáže pod tlakem ekonomických neúspěchů oškubat své občany. Před šedesáti lety přišli lidé ve jménu stability a rychlého růstu plánovaného hospodářství o více než 160 miliard korun, tedy téměř šestinu tehdejšího státního rozpočtu. Nešlo přitom jen o prosté umazání nul na bankovkách, ale o státní bankrot spojený s rozsáhlou konfiskací majetku.

Ovšem o stabilitě a následném vzestupu se mluvilo i v době ekonomické transformace za prezidenta Václava Havla a jeho ministra financí Václava Klause. Přechod od socialismu ke kapitalismu byl bolestný a neobešel se bez devalvace a cenové exploze. Podle ekonoma Zdislava Šulce šlo v roce 1991 o měnovou reformu uskutečněnou netradičním způsobem: rychlým růstem cen při nízkých mzdách i sociálních výdajích. Nebyla jednorázová, ale rozložená v čase a z politických důvodů byla daleko přijatelnější. Přesto národ vyšla na 100 miliard korun.

"Na počátku roku 1991 dosahovaly vklady obyvatel ČSFR 270 miliard korun. Životní náklady vzrostly o 54 procent, ale průměrný úrok představoval jen devět procent," propočítal dopady Václav Průcha, hlavní autor Hospodářských a sociálních dějin Československa. Zmíněných sto miliard přitom představovalo skoro pětinu objemu státního rozpočtu. V relativním vyjádření tedy pozvolná cesta inflace občany vyšla dráže než jednorázový bankrot.

Bankrotem k budování komunismu

Ačkoli se měnová reforma z roku 1953 vymyká všemu svojí tvrdostí, ve své době se jednalo o běžný lék na řešení ekonomických problémů. V poválečné historii zažila "měnu" jako první Belgie, poté se vlna reforem a bankrotů prohnala ostatními státy, které vysála nacistická okupace. Ostatně už pár měsíců po osvobození dorazila i do Československa, zůstala však polovičatá, a musela se proto později zopakovat.

Vláda nechtěla přijít o popularitu, a proto lidem přiznala nárok na takzvané vázané vklady, z nichž se peníze mohly vybírat se svolením úřadů. Leželo na nich 84 miliard inflačních korun vydělaných za 2. světové války. Hospodářství muselo odepsat i desítky miliard za zboží, které nacistické Německo v předchozích letech koupilo a nezaplatilo. Oba tyto problémy se přelily až do roku 1953.

Ekonom Pavel Kohout ze společnosti Partners, jeden z poradců současné vlády Petra Nečase, připomíná, že ekonomiku v 50. letech navíc tížily i dluhy první republiky. Splácelo se nejen zbrojení z konce 30. let, ale rovněž Rašínovy deflační dluhopisy ze začátku 20. let denominované ve zlatě.

Obtížné dědictví však nebylo hlavním důvodem pro radikální řez. Na velké peníze přišly výdaje komunistů na sociální účely a zdravotnictví. A nejhorší se ukazovaly obtíže spojené přímo s existencí direktivně řízené ekonomiky. Ocelová koncepce, důraz na hutnictví, těžké strojírenství a hlavně zbrojní výrobu, přinesla ohromné národohospodářské deformace. O jejich rozsahu svědčí dobová statistika ministerstva národní obrany: v roce 1952 armáda spotřebovala 28 procent národního důchodu. Preferovaná odvětví s vysokými nároky na suroviny, energii i pracovní síly se přehřívala, naopak chybělo spotřební zboží a zejména potraviny. Lidé neměli své peníze za co utratit a ztráceli motivaci pracovat.

Normálním východiskem by - jako jinde ve světě - byla inflace, která by pohltila staré i nové dluhy. Ta za socialismu nebyla přípustná a narůstající problémy se řešily cenovou regulací a přísným přídělovým systémem, který se ovšem stával neudržitelný.

V utajení se rozběhla debata, co dělat. Měnová reforma nebyla jediným východiskem. Experti státní banky navrhovali "běžnější" metody. Vydat státní dluhopisy, vypsat nucenou půjčku nebo skokově zvýšit ceny. Komunističtí šéfové na radu sovětských expertů takové nápady zamítli a rozhodli se pro razantní krok, který by řešil vše najednou. To, že jde o státní bankrot, měla zastřít propaganda, která na jedné straně vyzdvihovala zrušení lístkového prodeje a na druhé vinila ze všech obtíží sabotéry a spekulanty.

Reformu na konci roku 1952 odsouhlasil Klement Gottwald. Po jeho smrti ji politicky zaštítil Antonín Zápotocký. Praktickou realizaci ale dostal na starost ekonom Václav Hůla. Podle svých šéfů obstál, a tak to později dotáhl na šéfa Státní plánovací komise.

 

reforma

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Experti se nebojí

S odstupem času se zdá, že komunisté, pokud nechtěli jít od válu, nic jiného udělat nemohli. "Osobně si nedovedu představit jinou možnost léčby hospodářství v této konkrétní situaci než toto drastické opatření," napsal Zdeněk Jirásek, jeden z autorů publikace "Velká peněžní loupež aneb 50:1" a zřejmě největší znalec tehdejších událostí.

Reforma dočasně odstranila nepoměr mezi přebytkem peněz a nedostatkem zboží, základní příčiny dané rychlejším růstem mezd než produktivity práce ale nezmizely. Už o tři roky později hospodářství opět mělo problémy. Peněžní reforma sice dovolila zvýšit objemy investic, avšak jejich efektivita zůstala ve srovnání se Západem nízká a navíc se znovu roztáčela inflace, tentokrát skrytá.

Národohospodář František Vencovský předložil i další vysvětlení. "Přebíral se sovětský ekonomický model a minulost musela být tabula rasa. Proto tak radikální a bezohledná reforma v roce 1953," napsal.

Při posuzování těchto kroků vůbec nejde jen o minulost, spíše jde o odhad, zda se něco takového může zopakovat. Čeští experti, které týdeník Ekonom oslovil, to většinou pokládají za nemožné.

"Něčeho takového bych se nebál. Větší obavu ve mně při nízkém ekonomickém růstu vyvolává deflace," řekl Ekonomu Pavel Mertlík, rektor Bankovního institutu vysoká škola.

Ani Ilona Švihlíková, ačkoliv jinak kritikou kapitalismu nešetří, paralelu mezi dnešním vývojem a událostmi před šedesáti lety nevidí. Připouští jen, že některé silné centrální banky jako například americký FED či Bank of England riskují, když do ekonomiky pumpují peníze. "Problémem není sice hyperinflace, mohou ale propuknout měnové války," upřesňuje.

Pohled na mapu a do historie ale nijak zvlášť optimistický není. Nejde jen o Kypr, kde už lidé přicházejí o část úspor. Něco podobného hrozí na celém jihu Evropy, od Řecka až po Francii. Už roce 2011 devalvovalo Bělorusko měnu o 56 procent a růst cen znehodnotil vklady na polovinu. V Ekvádoru dopadli ještě hůř, pohledávky se nakonec dražily za jednu třetinu původní hodnoty. Zhruba o třetinu zchudli Argentinci po pádu pesa v roce 2002. Ekonomové usoudili, že jde o jediné východisko z kolapsu způsobeného zadlužením. O čtyři roky dříve se zhroutila měna v Rusku. Tam šlo o souběh nízkého výběru daní, poklesu cen ropy a plynu a vysokých státních výdajů. Úspory zlikvidovala 40procentní inflace. Na Rusko zase měla vliv asijská měnová krize, a tak lze pokračovat dále do minulosti.

Britská alternativa

Podle ekonoma Pavla Kohouta celý vyspělý svět stojí před volbou mezi inflací a bankrotem. Nejde o žádné nové dilema. V podobné situaci jako Československo se v roce 1953 nacházela i Velká Británie. Deptal ji přídělový systém a tížily válečné dluhy. V konzervativní zemi však nesplácení dluhopisů nepřicházelo v úvahu, místo toho nastoupila inflační metoda.

"Britská vláda hradila dál všechny své závazky v nominálním vyjádření, avšak v měně, která postupem času ztrácela na hodnotě. Kdo si v roce 1953 koupil dluhopis splatný za třicet let, obdržel v roce 1983 v reálném vyjádření pouhou osminu jeho hodnoty," připomíná Kohout.

Kromě toho soudí, že finance většiny západoevropských zemí teď vinou vysokých sociálních výdajů vypadají podobně jako státní rozpočty po 2. světové válce. Likvidace dluhů se již vlastně rozběhla. Částečný bankrot si před rokem odzkoušeli v Řecku, silné státy mimo eurozónu - USA, Japonsko i Velká Británie - dávají přednost inflační alternativě.

Na rozdíl od jiných se ale Kohout nebojí rozpadu eura, které považuje dále za relativně stabilní. Co když se ale plete? Pokud ekonomicky neobstojí ani Francie, může snadno dojít na faktické rozdělení Evropy na chudší jižní a bohatší severní část a k soupeření obou bloků na Rýně, což je noční můra všech, kteří si připomínají obě světové války.

Nejistotu teď zvyšují poslední výroky z Berlína. O inflaci tam nechtějí slyšet - mezi elitami zůstává vzpomínka na hyperinflaci po pádu císařství v roce 1918, kdy se na nákupy muselo doslova s nůší plnou bankovek. Ta se ostatně podle historiků stala jedním z hrobníků tehdejší německé demokracie.

Rovněž z těchto důvodů dává Kai Konrad, poradce kancléřky Angely Merkelové, euru rozdíranému spory o společnou hospodářskou politiku pět let. Podobně uvažující akademici dokonce založili pravicovou Alternativu pro Německo, o konci eura a devalvaci v řadě zemí mluví i levicový Oscar Lafontaine.

Budoucnost společné měny se v Německu se stává volebním tématem a úvahy o "severním euru", oprášené marce, se přesouvají z roviny teorie do světa reálných úvah. A pokud by se euro opravdu zhroutilo, nelze vyloučit chaos, hospodářské obtíže a ohromné problémy jednotlivých národních měn.

Marné iluze politiků

Měnové reformy nebo státní bankroty jsou nekonečným příběhem, který v Evropě začal už s rozšířením peněžnictví ve 12. století. Na jedné straně američtí ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff po vyhodnocení osmisetletého vývoje připomínají, že tyto pohromy přicházejí stále znovu. A že se tak děje navzdory iluzím politiků a ekonomů a optimistickým tvrzením, že nyní se časy konečně změnily a varovné příklady z minulosti díky pokrokům ekonomické vědy pozbyly platnost.

Na druhou stranu je pravda, že nejčastějším spouštěcím mechanismem měnových a finančních kolapsů bývají války. Pro československé a české poměry to platí téměř dokonale. Měnová reforma tu byla v letech 1919 a 1945, rok 1953 lze spojit s přípravou na 3. světovou válku, a inflace roku 1991 byla, obrazně řečeno, důsledkem války studené. A tak se ještě stále můžeme opájet tím, že pokud se Praha nezamíchá do velkého konfliktu, koruna nám vydrží.

Josef Pravec

Měna vs. Transformace

Inflace byla za socialismu nepřípustná. Narůstající problémy se řešily cenovou regulací a přídělovým systémem.

54 procent
O tolik vzrostly během roku 1991 životní náklady v tehdejším Československu.

Nejčastějším spouštěcím mechanismem měnových a finančních kolapsů bývají války.

Výměna peněz v roce 1953 se neobešla bez protestů veřejnosti. V Plzni demonstrovalo zhruba 20 tisíc lidí, kteří na jeden den ovládli celé město, vyházeli z oken busty a obrazy Klementa Gottwalda a Josifa Stalina. Protestovali ale i horníci v Ostravě a v Handlové, stejně jako zaměstnanci Bohumínských železáren či dělníci ČKD Praha-Vysočany a AZNP Mladá Boleslav.

Foto: ČTK, Filip Jandourek

Související