Ti totiž nově ručí státu za to, že jejich dodavatelé daň odvedou, pokud je takový dodavatel označen finančním úřadem za nespolehlivého plátce. Nebo v případě, kdy plátce DPH zaplatí dodavateli na účet vedený mimo Českou republiku či na jiný účet, než u dodavatele zveřejnil jeho finanční úřad.

 

Judikatura Soudního dvora EU takovou všeobecnou "mobilizaci" pro boj s daňovými úniky nedovoluje. Soudní dvůr EU umožňuje postihnout ručením jen plátce, kteří věděli (nebo měli důvod se domnívat), že jejich dodavatel daň neodvede. Toto ustanovení bylo vloženo také do českého zákona o DPH a je v souladu s evropským právem. To se ovšem nedá říci o dalších povinnostech, které uvalili čeští zákonodárci na plátce daně z přidané hodnoty. Jdou totiž nad rámec evropských pravidel. Nelze dodavatele, často zahraniční, diskriminovat pouze z důvodu, že pro přijímání plateb používají bankovní účty v zahraničí a nemají otevřený žádný účet v Česku.

 

Stejně tak není možné trestat firmy za jejich rozhodnutí nezveřejnit čísla svých účtů na stránkách České daňové správy. Ta má podle mého názoru dostatek pravomocí, jak získat informace o daňových účtech plátců, a také dost prostředků, jak bojovat proti daňovým únikům. Nemusí tedy zatěžovat firmy a podnikatele, kteří plní poctivě své povinnosti. Jich je totiž většina.

 

Neformální posunutí účinnosti těchto opatření informací Generálního finančního ředitelství na 1. říjen 2013 je sice praktickým, ale nikoli úplným řešením problémů. Ministerstvo financí se proto nemůže divit, pokud si firmy na jeho přístup stěžují u Evropské komise v Bruselu. Evropské právo a instituce EU mohou přispět k ochraně práv běžného podnikatele před dalšími administrativními povinnostmi.

 

Martin Hrodek
partner advokátní kanceláře Baker & McKenzie

Související