Václav Dostál je muž, který si s financemi tyká. Na začátku devadesátých let na Ostravsku vybudoval a roky vedl pobočku Komerční banky, více než dvanáct let byl finančním ředitelem ve skupině Vítkovice Holding a v roce 2010 získal i prestižní ocenění odborné veřejnosti Finanční ředitel roku 2009. Z Vítkovic poté odešel a nyní přichází s novinkou, která by podle něho měla oslovit jak firmy, tak banky a investory – s ideou soukromé konsolidační agentury.

„Nechci kšeftovat s pohledávkami. Chci vytvořit systém, který zabrání často zbytečným insolvencím firem či je podpoří v dalším růstu. V systému soukromé konsolidační agentury vyhrávají všichni, kteří to myslí poctivě – banky, firmy i investoři. Myslím, že pro to nastala příhodná doba,“ vykresluje svou vizi Václav Dostál. Argumentuje mimo jiné tím, že v Česku je nebývalé a zbytečně vysoké množství firem v insolvenci.

To potvrzuje i pohled do insolvenčního rejstříku. V něm se loni ocitlo přesně 6753 firem a jen za devět měsíců letošního roku bezmála šest tisíc firem. „Je ale nutné odlišovat ty skutečné a ty šikanózní, kdy jde často o banální dluhy a soud později insolvenci neuzná,“ upozorňuje na úskalí statistiky Karel Havlíček z Asociace malých a středních podniků. Souhlasí však s tím, že insolvence mnohdy přichází zbytečně. „Často by šlo problém vyřešit právě restrukturalizací, jednáním s bankou, nalezením investora. S řešením je třeba přicházet dříve než před reorganizací firmy, protože ta už probíhá pod soudní kuratelou,“ dodává Havlíček.

Kromě zmíněné reorganizace, kdy dochází k postupnému uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu, je druhým řešením úpadku firmy už jen konkurz, tedy obvykle konec firmy.

Navíc za první tři roky platnosti nového zákona o insolvencích soudy povolily jen zhruba sedm desítek reorganizací insolventních společností a zhruba čtvrtina z nich stejně nakonec skončila v likvidaci.
Podle Václava Dostála by ale ani do jedné z těchto fází řada podniků nemusela – a ani neměla – dojít. „Nedá se samozřejmě pracovat s úplně každou firmou, neuzdraví se všechny a dá se čekat, že číslo insolvencí zůstane i nadále velké. Ale bude-li k tomu vůle, odhaduji, že přinejmenším jednu firmu z dvaceti by se mělo podařit zachránit,“ říká Dostál.

Nutnou podmínkou jsou podle něho ale včasné informace o tom, že se firma dostává do potíží. Pokud se podnik ocitne v insolvenčním rejstříku, je už pozdě. „Chci nabízet komplexní činnost, která povede k restrukturalizaci firmy. Nejde o to být pouhými najatými poradci, ale po přechodnou dobu přímými účastníky procesu v jednání s bankami, firmou a potenciálními investory. Jde o aktivní konkrétní roli, která na trhu systémově chybí. Cílem je uchovat při životě firmy, které na to mají a které si to zaslouží,“ doplňuje.

Soukromý kapitál to uhlídá

Svou část viny na insolvencích či na tom, že zdravé firmy nemohou dále rozvíjet svůj byznys, mají podle Dostála i banky. „S firmami v problémech neumějí zacházet a často se na ně dívají jen optikou zástavy. Proto je na trhu místo pro ty, kteří to mohou dělat nezávisle a o to lépe,“ říká Dostál.

S tím souhlasí i Karel Havlíček. Problém je podle něho i v přístupu bank ve stylu lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. „Banky mohou podpořit projekt restrukturalizace a odejít s tím, že se jim vrátí 80 procent úvěru. Nebo se mohou spokojit se zástavou a dostat tak 30 až 40 procent. V době krize je bohužel pravidlem druhá varianta,“ říká Havlíček.

Tuzemské banky, které týdeník Ekonom požádal o názor na možné klady či zápory soukromé konsolidační agentury, se s ohledem na nedostatek informací k tématu odmítly vyjádřit. Jan Matoušek, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace, myšlenku na vznik soukromé obdoby někdejší konsolidační agentury prý zaznamenal již dříve. „Obecně platí, že jak pro banky, tak pro ostatní věřitele a ekonomiku vůbec je lepší, pokud se co nejvíce firem podaří v procesu insolvence restrukturalizovat a ozdravit a ony neskončí likvidací v konkurzu,“ říká Matoušek.

Podle Dostála by bylo ideální, kdyby jeho projekt získal i požehnání  od státu, byť třeba jen v podobě slovní podpory.  „Stát rozhodně nebude bránit takovému typu soukromé iniciativy. Nicméně neplánuje ji finančně podporovat,“ reagoval stručně na ideu náměstek ministra financí pro finanční trhy Radek Urban. Peníze od státu prý ale Václav Dostál nečeká. „Projekt na tom není závislý. Myslím, že by to ale nemělo nechat stát úplně chladným, protože jde o způsob, jak vyburcovat  firmy, banky a investory s cílem zlepšit současný stav podnikatelského prostředí,“ dodává.

O něco více nápad zaujal ředitele sekce podnikání ministerstva průmyslu a obchodu Vladimíra Bártla. „V obecné rovině mi myšlenka soukromé konsolidační agentury – coby ryze soukromé firmy bez nějaké exkluzivity a s vlastním podnikatelským rizikem – připadá jako životaschopná a smysluplná,“ reagoval Bártl, když mu týdeník Ekonom Dostálovu myšlenku předestřel. „Je samozřejmě otázkou, jak konkrétně bude projekt vypadat. V minulosti existovala Česká konsolidační agentura, která přebírala problémové pohledávky od komerčních bank a v době zániku po ní zůstal účet ve výši 244 miliard korun,“ připomíná Bártl.

I když označení soukromá konsolidační agentura záměrně evokuje vzpomínky na někdejší „konsolidačku“, srovnání s Českou konsolidační agenturou (která vznikla primárně kvůli řešení problematických úvěrů bank, pojišťoven a podniků z doby centrálně plánované ekonomiky a transformace) se Dostál brání: „Konsolidační agentura už tu jednou byla, ale státní. A stát to neuměl, jen udržoval stav, a byla s ní spojena i řada skandálů. Tady jde ale o soukromý kapitál, o obchodní vztah a o investora, který si své peníze pohlídá,“ říká.

Rozdíl uznává i Vladimír Bártl. „U privátní agendy lze využít všech obvyklých nástrojů poradenských firem jako nákupu a prodeje aktiv, restrukturalizace, řízení finančních rizik, zvyšování podnikatelské výkonnosti či  právních služeb. V případě realizace podnikatelského záměru pana Dostála na privátní bázi lze tedy očekávat kladný výsledek,“ říká Bártl.

Specifika menších firem 

Cílovou skupinou soukromé konsolidační agentury by měly být především malé a střední podniky. Podle Karla Havlíčka je soukromá konsolidační agentura „kreativní myšlenka hodná rozpracování“, která však v praxi i kvůli tomu narazí na řadu problémů. V Česku podle něho totiž není mnoho lidí, kteří by se specifikou restrukturalizace malých a středních firem měli zkušenosti. „V době krize si samy banky uvědomily, že nedokážou odhadnout, která firma přežije a která ne, a najímaly si na to velké poradenské společnosti. A musím říci, že šlo často o podprůměrnou práci. Ne, že by ti lidé nebyli schopní, ale měli zkušenosti s hodnocením velkých firem, ale malé a střední firmy či rodinné podniky jsou specifické. Třeba tím, že je mnohem těžší dostat se v nich k přesným informacím o stavu firmy,“ podotýká Havlíček, který by pro zjednodušení startu doporučoval například orientaci na jeden či dva obory, třeba na oblast strojírenství.

Když se ale podle něho vše podaří skloubit tak, že skutečně bude spolupracovat firma i banka, najde se investor a restrukturalizace firmy přijde včas, mohou i podle něho opravdu vyhrát všechny zúčastněné strany. Zda to tak bude alespoň u části firem z několika tisíc, kterým každý rok hrozí pád do insolvence, ukáže čas. A především to, zda se nápad na vznik soukromé konsolidační agentury změní v realitu.

Související