Účet za záchranu "prasátek"? Kvůli Itálii až bilion eur

Nelichotivý akronym PI(I)GS (prasata) používaný pro skupinu problémových evropských zemí - Portugalska, Irska, Itálie, Řecka a Španělska - dráždil představitele postižených států už před krizí. Považovali ho za urážlivý, neodpovídající realitě. Zejména ze Španělska a Itálie se ozývalo, že do této společnosti nepatří. Poslední roky ale dokázaly, že tyto země jsou ve velmi špatné ekonomické kondici.

Evropa vyhradila na pomoc čtyřem z pěti zemí PIIGS už více než půl bilionu eur. Jediným státem, který dosud stojí na vlastních, nicméně značně vratkých nohách, je Itálie. V souvislosti s ní ale stále častěji zaznívají hlasy, že se stejně bez evropských stamiliard neobejde. Jedním z posledních byla v polovině června rakouská ministryně financí Maria Fekterová. "Vzhledem k vysokým úrokům, které musí Itálie platit za refinancování dluhů, je možné, že taky bude potřebovat podporu," prohlásila. Po dotčené reakci italského premiéra Maria Montiho, že nic takového nehrozí, své výroky zmírnila. Přesto vývoj této ekonomiky nedává příliš důvodů k optimismu.

Italský státní dluh už překročil gigantických 1,9 bilionu eur. Po Německu, které dluží dokonce přes dva biliony, je druhým největším závazkem na starém kontinentě. Na rozdíl od Berlína, zotavujícího se tahouna celé Evropy, hospodářství Itálie chřadne. Země se po krátkém nadechnutí v roce 2010 opět vrátila do recese: její hrubý domácí produkt (HDP) v posledních dvou čtvrtletích poklesl.

Zatímco u německých desetiletých vládních dluhopisů investoři letos v červnu požadují výnos necelých 1,5 procenta, Řím musí platit více než čtyřnásobek. A nynější výše požadovaných úroků okolo šesti procent nemusí být vrcholem. Už loni na podzim i na začátku letošního roku překonaly italské dluhopisy kritickou sedmiprocentní hranici. Snížit italské úroky na mírně nižší úroveň se tehdy povedlo jen díky zásahům Evropské centrální banky (ECB). Ta ve velkém nakupovala italské dluhopisy na trzích, aby jejich výnosy srazila.

Bezstarostné vršení dluhů

Stavět Itálii do jedné řady s Portugalskem, Irskem a Řeckem by vzhledem k velikosti ekonomiky i jejímu výkonu nebylo fér. Mnohem zajímavější je srovnání s podobně velkým Španělskem, které o pomoc bankám ve výši 100 miliard eur požádalo před dvěma týdny. Z něj Řím nevychází ve většině základních ekonomických ukazatelů špatně: má méně než poloviční nezaměstnanost, zvládá lépe boj s rozpočtovými deficity, také hospodářský pokles je nižší. "Itálie má druhý největší strojírenský průmysl v Evropě, velké bohatství a netrpí realitní bublinou," připomíná generální ředitel Italské bankovní asociace Giovanni Sabatini.

Sabatiniho argumenty ale nezmiňují hlavní rozdíl a zároveň největší příčinu italských problémů: vládní dluhy. Zatímco Madrid před krizovým rokem 2007 hospodařil většinou s přebytky, Řím vršil půjčky i v hojných časech. Celkový poměr vládního dluhu k HDP převyšuje v případě Itálie 120 procent.

Jen letos přitom vyprší splatnost italských dluhopisů za více než 300 miliard eur. Pokud požadované výnosy z nově vydaných cenných papírů dále porostou, může to představovat dodatečné rozpočtové výdaje v řádu desítek miliard eur a italský kolaps. Jinak řečeno: jestliže španělské problémy nejvíce připomínají irský scénář, kdy stát zkrachoval kvůli zachraňování soukromých bank bezhlavě investujících do realitní bubliny, italská časovaná bomba se více podobá Řecku. Atény doplatily na neúnosně vysoké úroky z vlastních dluhopisů, které jim znemožnily vlastními silami splácet staré závazky. Římu nyní hrozí totéž.

Více se dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 21. června, nebo pod odkazem níže: