Evropská unie je v krizi a potřebuje zahraniční kapitál a investice. Trochu absurdní je, že právní řády okolních zemí - Německa i Rakouska - se naopak investicím spíše brání. Důvodem je, že se obě země vlivu zahraničního kapitálu obávají. Česko zatím tento přístup nezaujalo, ale to spíše kvůli nekoncepční politice než strategickému uvažování.

V Německu od roku 2009 platí, že investoři, kteří mají více než 25 procent hlasovacích práv a jsou ze zemí mimo Evropské sdružení volného obchodu, musejí své podíly ve firmách prodat, pokud si to ministerstvo hospodářství vyžádá. Kritériem je, zda tyto firmy ohrožují veřejný pořádek či bezpečnost. Podobně i Rakousko se od loňského prosince přidalo s omezováním vlivu zahraničního kapitálu ve svých strategických společnostech, například v energetice či obraně. Týká se to i podniků obchodovatelných na burze.

Ochranářská politika není novinkou. Spojené státy ji mají již od poloviny 20. století. Jsou-li investoři ze zemí mimo EU či EFTA, měli by být obezřetní, neboť vedle povolení kartelových úřadů mohou potřebovat i další souhlasy. Ochranářská politika se může ještě rozšířit. U některých západních zemí nyní sílí obavy z asijských státních fondů.

Mají ale strategické části národního hospodářství podléhat kontrole? Německo mělo určité obavy, že cizí investoři koupí v krizi levně podíly ve firmách. Potom budou tuto moc zneužívat a ovlivňovat politické dění v zemi. To se ale ukázalo jako přehnané, například u Volkswagenu má má 17procentní podíl Katar a zkušenosti jsou bezproblémové.

Je dobře, že Česko podobným úvahám nepropadá a regulaci zatím zavádět neplánuje? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Bylo by to zbytečné, když zahraniční kapitál značnou část hospodářství už ovládá. Pravdou ale bohužel je, že v Česku neexistuje ani shoda, které oblasti mají mít strategický význam. Trh je tak otevřen všem investorům.

Arthur Braun
partner advokátní kanceláře bpv Braun Partners


V některých západních zemích sílí obavy z asijských státních fondů.