Velké mozky a budoucnost evropské ekonomiky

Anketa

Přežije eurozóna v současné podobě rok 2012?

ano

49%

ne

51%

Hlasovalo 1338 čtenářů

Shodnou se velké ekonomické mozky ve svém pohledu na finanční krizi, problémy eurozóny či budoucnost eura? Pestrost názorů i originálních pohledů na ekonomické potíže a na možnosti jejich řešení nabízejí komentáře předních světových ekonomů, které každý týden otiskuje týdeník Ekonom v rámci spolupráce s Project Syndicate.

Výsledný obrázek, který za rok 2011 z "puzzle" padesátky textů vznikl, je ve vztahu k Evropské unii poměrně nemilosrdný, ale zato profesionálně zdůvodněný a vyargumentovaný.

Nabízí však často protichůdné pohledy na to, jak se krize vyvíjí, různé návrhy, jakým způsobem by měli politici či investoři reagovat, i odhady, jak a proč dlouhodobě turbulentní situace na evropských, potažmo světových trzích může skončit.

Peníze z vrtulníku

Mezi největší kritiky toho, jak se s krizí snaží vypořádávat Evropská unie, patří nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 a profesor ekonomie na Kolumbijské univerzitě Joseph Stiglitz.

Ten setrvale kritizuje především smysl úsporných opatření v Evropě. "Řecko a další země čelí krizi a medicínou dne jsou jednoduše zastaralé úsporné balíčky a privatizace, jejichž jediným výsledkem bude, že země zavádějící tato opatření zchudnou a budou zranitelnější," píše Stiglitz o léčbě, která podle něho selhala ve východní Asii, Latinské Americe a dalších místech a selže i v Evropě.

"Ostatně v Irsku, Lotyšsku a Řecku už selhala. Alternativa existuje: strategie hospodářského růstu podpořená Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem," dodává Stiglitz s tím, že to vypadá, že Evropská unie se vydá opět cestou "dalšího nákladného experimentu opřeného o ideje, které opakovaně selhaly". Podle Stiglitze by měl ekonomiku stimulovat hlavně stát - zejména investicemi do infrastruktury a vzdělávání.

"Recept na to, co globální ekonomiku trápí, vyplývá přímo z diagnózy: jsou to masivní vládní výdaje zaměřené na usnadnění restrukturalizace, podporu energetických úspor a snížení nerovnosti a také reforma globálního finančního systému, která vytvoří alternativu k hromadění rezerv," myslí si Stiglitz.

S jeho keynesiánským pohledem na svět a ekonomiku souhlasí i další častý host na názorových stránkách Ekonomu, Robert Skidelsky, člen britské Sněmovny lordů, emeritní profesor politické ekonomie na univerzitě ve Warwicku a autor oceňovaného životopisu Johna Maynarda Keynese.

I podle Skidelského je třeba rozproudit vládní výdaje. "Vlády to mohou dělat i ve shodě se střednědobým plánem snižování deficitu, budou-li ve svých rozpočtech důsledně rozlišovat mezi běžným a kapitálovým účtem," podotýká Skidelsky. Takové investice by se podle něho mohly svěřit samostatné instituci. Ta by si půjčovala od soukromého sektoru a investovala do infrastruktury, bydlení a "ozelenění" ekonomiky. Tím by současně kompenzovala propad poptávky a zlepšovala dlouhodobé růstové vyhlídky.

"A pokud nic nezabere, přijde čas zaplavit zemi tím, čemu Milton Friedman říkal "peníze z vrtulníku" - tedy přesunout kupní sílu přímo do kapes lidí poskytnutím výdajového kuponu s omezenou platností každé domácnosti. Přinejmenším by to udrželo ekonomiku nad vodou, než vláda vypracuje dlouhodobější investiční program," nabízí alternativní řešení Skidelsky, podle něhož bychom si měli přiznat, že "eurozóna je nezdařený experiment" a měla by se proto ustavit znovu s mnohem menším počtem členů a přijímat pouze země, které nevykazují trvalé schodky běžného účtu. "Všechny ostatní návrhy na záchranu eurozóny v její současné podobě jsou jen politickým bláhovým snem," myslí si Skidelsky.

Recese, nebo kontrakce?

Skidelsky ani Stiglitz se v receptech na krizi rozhodně neshodnou s Kennethem Rogoffem, který vyučuje ekonomii a veřejnou správu na Harvardově univerzitě. Podle něho totiž problém tkví v tom, že globální ekonomika je zle předlužená a z této situace není rychlé cesty ven "bez programu přesunu bohatství od věřitelů k dlužníkům" - ať už skrze úpadky, finanční represi nebo inflaci.

"Mnozí komentátoři tvrdí, že fiskální stimulace neselhala proto, že byla založena na omylu, ale protože nebyla dostatečně rozsáhlá, aby přemohla ,velkou recesi'. Jenže za ,velké kontrakce' je problémem číslo jedna přílišný dluh. Mají-li vlády, které si zachovávají silná úvěrová hodnocení, utrácet vzácné zdroje efektivně, nejúčinnějším přístupem je katalyzovat restrukturalizace a redukce dluhu," je přesvědčen Rogoff.

Za jediný proveditelný způsob, jak zkrátit nadcházející období bolestného zkracování dluhů a pomalého růstu, označuje "vytrvalou dávku mírné inflace, řekněme čtyři až šest procent, po dobu několika let".

"Samozřejmě, inflace je nespravedlivým a svévolným převodem příjmu ze střadatelů na dlužníky. Jenže takový transfer je nejpřímočařejším přístupem k rychlému zotavení. Nakonec k ní beztak tím či oním způsobem dojde, jak právě bolestivě zjišťuje Evropa," podotýká Rogoff.

Ten mimochodem ukázal svůj poměrně přesný odhad, když už v lednu loňského roku napsal: "Evropští tvůrci politik prozatím raději stupňují výši překlenovacích úvěrů pro země na periferii a odmítají připustit, že soukromé trhy budou nakonec požadovat trvalejší a udržitelnější řešení. Pro měnu neexistuje rizikovější faktor než neochota politiků čelit fiskální realitě; dokud si to evropští činitelé nepřiznají, euro zůstane zranitelné."

A Kenneth Rogoff správně odhadl i rostoucí roli Mezinárodního měnového fondu. "Přehnaně měkký Mezinárodní měnový fond je to poslední, co teď Evropa potřebuje. Vzhledem k ústavní krizi jsme dospěli do okamžiku, kdy MMF musí eurozóně pomoci přijmout nesnadná rozhodnutí, jež sama učinit nedokáže. MMF musí zabránit tomu, aby Evropané dovolili sněhové kouli dluhu eurozóny přerůst kvůli jejich ústavní paralýze v celosvětovou lavinu."

Úpadek Západu

Jiné východisko vidí Michael Boskin, profesor ekonomie na Stanfordově univerzitě. Jediným permanentním řešením evropské krize je podle něho reforma dávek sociálního zabezpečení. "Nezbývá než doufat, že za pomoci národních vlád, Evropské centrální banky, MMF a Evropského mechanismu finanční stability se díry v hrázi financování suverénního dluhu podaří dočasně zalepit a že evropské banky budou rekapitalizovány. Zabere to však, jen pokud strukturální reformy zajistí mnohem silnější konkurenceschopnost těchto ekonomik," píše Boskin. "Musejí snížit daňové zatížení a také srazit přebujelé transferové platby. Až příliš mnoho lidí čerpá dávky v poměru k počtu těch, kteří pracují a platí daně," dodává.

Již citovaný Robert Skidelsky ve svých dalších textech varoval i před politickými důsledky finanční krize. Ty se už projevily změnami ve vládách v Irsku, Portugalsku či Itálii. Ale i tím, že, jak se ukázalo ve Finsku, na síle v roce 2011 získávaly nacionalistické strany.

"Žádný z těchto jevů zatím neotřásl demokracií, ale až se dostatečný počet občanů začne trápit několika věcmi současně, vznikne výbušná politická směs," varuje Skidelsky. "Pro politiky je důležité nevyhýbat se tvrdým rozhodnutím, ale dělat je z vlastní vůle a vlastním tempem. Je přirozené, že opoziční politici chtějí využít vládních těžkostí, aby získali moc. Fiskální krize však volá po politické zdrženlivosti," nabádá profesor politické ekonomie Robert Skidelsky.

Podobně jako řada dalších ekonomů (či filozofů) má za to, že kapitalismus se vyčerpal a že Evropa zažívá úpadek nejen ekonomický, ale i politický a kulturní. "Třebaže to většina Evropanů zaslepených vysokou životní úrovní a nabubřelostí svých impotentních státníků spokojeně vydává za pokrok," podotýká Skidelsky. Schéma je podle něho zřejmé: Západ ztrácí dynamiku, Asie ji nabírá, moc a bohatství se bude ze Západu přesouvat do zbytku světa. Podstatnou otázkou pak je, zda bude tento proces pokojný.

Robert Břešťan

"Kapitalismus se vyčerpal, Evropa zažívá úpadek nejen ekonomický, ale i politický a kulturní."