Exkluzivně v Ekonomu: iSteve očima nejbližších

Příběh Steva Jobse je úžasná legenda: začal v příslovečné garáži a vybudoval jednu z nejvýznamnějších společností světa. Mnoho věcí přímo nevynalezl, uměl však mistrovsky spojovat myšlenky, umění a technologie, a na tomto základě vznikaly věci, které měnily budoucnost. Někteří inovátoři dbají především na působivost celku, jiní se zaměřují na detaily. Jobs se neúnavně věnoval obojímu a díky tomu během třiceti let uvedl na trh produkty, které byly revolucí.

Byl chytrý? Ne. Byl to génius. Jeho představivost se pohybovala zcela nečekanými směry, mnohdy až magickými. V podstatě byl „géniem kouzelníkem", jak to nazval matematik Mark Kac – člověkem, jehož nápady přicházejí zčistajasna a vyžadují spíše výjimečnou intuici než pouhé mentální schopnosti. Byl jako stopař, jenž dovede vstřebat informace, zhodnotit směr větru a vytušit, co přijde dál.

Dichotomie „hrdina/sráč"

Nejvýraznějším rysem všech aspektů osobnosti Steva Jobse však byla intenzita. Mlčením dovedl zpražit stejně jako svými tirádami. Uměl propalovat pohledem bez mrknutí oka.

Tato intenzita s sebou nesla binární vnímání světa. Kolegové hovořili o dichotomii hrdina/sráč. Člověk byl buď jedno, nebo druhé, někdy i v tentýž den. Totéž platilo o produktech, o myšlenkách nebo o potravinách. Něco bylo buď „nejfantastičtější věc, jakou kdy viděl," anebo brak, kravina nebo hnůj. Následkem toho mohl jakýkoli domnělý nedostatek rozpoutat bouřku. Ať už šlo o povrch kovové součástky, zakřivení hlavičky šroubku, odstín modré na obale nebo ovládání navigační obrazovky, Jobs byl schopen v jednu chvíli prohlásit, že je to „absolutně příšerné," ale pak najednou přišel s tím, že je to „naprosto dokonalé". Považoval se za umělce, jímž skutečně byl, a také si hýčkal svůj umělecký temperament.

Jeho touha po dokonalosti vedla k tomu, že trval na tom, aby společnost Apple měla absolutní kontrolu nad celým výrobním procesem všech součástí každého produktu. Dostával osypky, nebo i hůř, když si představil, že by geniální applovský software běžel na mizerném hardwaru jiné společnosti, a podobně alergický byl i na myšlenku, že by nějaká neschválená aplikace nebo závadný obsah znesvětil dokonalost jeho produktu.

Díky této schopnosti integrovat hardware, software a obsah do jednotného systému mohl usilovat o jednoduchost. Astronom Jan Kepler kdysi řekl, že „příroda miluje jednoduchost a jednotu". A totéž miloval i Steve Jobs.

Když upřímnost, tak brutální

Svoji schopnost zaměřit se na něco a svoji lásku k jednoduchosti připisoval Jobs zenovým cvičením. Díky nim si uvědomil sílu intuice, naučil se odfiltrovat vše, co je zbytečně rozptylující a nikoli nezbytné, a vybrousil v sobě cit pro krásu minimalismu.

Tato zenová cvičení ho bohužel nenaučila zenovému klidu a vnitřní vyrovnanosti, a to je také součástí jeho odkazu. Byl netrpělivý a vznětlivý a nesnažil se to skrývat či ovládat. Většina lidí má mezi hlavou a jazykem jakýsi regulátor, který mírní ty nejjedovatější impulzy. Jobs nikoli. Potrpěl si na brutální upřímnost. „To je moje práce říkat na rovinu, když je něco na hovno, a ne to lakovat na růžovo," říkal. To bylo součástí jeho charismatu, avšak nutno říci, že někdy se, použiji-li jeho slovník, choval opravdu jako kretén.

Andy Hertzfeld, jenž počátkem 80. let spolupracoval s Jobsem na původním Macintoshi, mi jednou řekl: „Já bych byl strašně rád, kdyby mi Steve jednou odpověděl na otázku: ‚Proč jsi někdy tak sprostý?‘" I jeho rodina si často říkala, jestli mu skutečně chybí ten filtr, který brání lidem ventilovat nepříjemné myšlenky, nebo jestli ho má a úmyslně ho vypíná. Jobs tvrdil, že to druhé.

„Tohle jsem prostě já. Nemůžete ode mě chtít, abych byl někdo, kdo nejsem," odpověděl, když jsem mu tu otázku položil.

(Redakčně kráceno, mezititulky jsou redakční.)

Pokračování kapitoly se dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 20. října, nebo pod odkazem níže: