Milouš Červencl (60)

 

Vzdělání
- Absolvoval Průmyslovou školu hornickou v Duchcově, při zaměstnání vystudoval Právnickou fakultu
Univerzity Karlovy.

Kariéra
- Začínal jako zaměstnanec uhelných dolů na Mostecku.
- V letech 1974 až 1980 dělal ekonoma v různých severočeských podnicích.
- V letech 1980 až 1991 působil v Praze v podniku zahraničního obchodu Pragoinvest. Měl na starost ekonomiku práce, po listopadu 1989 se stal generálním ředitelem (firma šla roku 1991 zejména pod vlivem ČKD do likvidace).
- Roku 1991 uspěl v konkurzu na post generálního ředitele akciové společnosti Centrotex.
- Po krachu firmy v roce 2000 byl půl roku nezaměstnaný, později pracoval tři roky jako finanční poradce a v systémech řízení jakosti.
- V roce 2005 uspěl v soutěži na místo ředitele Památníku Lidice.
- V září 2011 obdržel cenu Zlaté srdce pro Evropu od Kruhu přátel česko-německého porozumění.

Rodina, koníčky
- Je podruhé ženatý, má dvě vlastní a tři vyženěné děti. Ve volném čase jezdí na koni a chalupaří.

Generální ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl má více důvodů k radosti. Nový celovečerní film Petra Nikolaeva připomínající lidickou tragédii přilákal na pietní místa nedaleko Kladna daleko více lidí než v minulých letech. On sám před dvěma týdny převzal na německé ambasádě v Praze cenu Zlaté srdce pro Evropu udílenou Kruhem přátel česko-německého porozumění.

Když sedí ve své pracovně, zasvěceně a s nadšením vykládá o své nynější práci. Málokoho by napadlo, že před ním nesedí historik, ale jeden z někdejších kapitánů českého průmyslu.

V devadesátých letech byl šéfem firmy Centrotex, která, než zkrachovala, zastřešovala několik významných domácích textilek, exportovala do celého světa a šatila i mnohé prominenty. Červencl měl tehdy blízko k řadě významných lidí, včetně tehdejšího premiéra a dnešního prezidenta Václava Klause a jeho manželky.

Dokonce tak blízko, že v době rozpadu československé federace v létě 1992 - jak v rozhovoru pro týdeník Ekonom přiznává - fungoval jako jakýsi tajný kurýr mezi Klausem a slovenským předákem Vladimírem Mečiarem.

Poslíček mezi Klausem a Mečiarem

Poznal jste se s Václavem Klausem až po vašem příchodu do Centrotexu v roce 1991?

Ano. V roce 1991 ho tam přivedla jeho manželka, která v Centrotexu pracovala, na výroční akci a potom jsme spolupracovali i na úrovni vlády. Zval nás do různých poradních sborů k proexportní politice a k různým balíčkům ekonomických opatření. Jak známo, měl tendence k vytváření české cesty privatizace, po níž se i Centrotex vydal.

Jistě jste tedy intenzivně prožíval dobu, kdy se dělila federace. Mohl jste být ideálním prostředník obou stran, když jste dobře znal na české straně Klause a na druhé současného slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče nebo Milana Číče, pozdějšího šéfa slovenského parlamentu.

Však jsem také dělal takového kurýra, ale já už si to nepamatuji (smích).

Zkuste si po dvaceti letech alespoň něco vybavit.

Tehdy byl šéfem Hlavní kanceláře ODS Jiří Kovář. A ten mi vždycky dal ústně nějakou informaci, tu jsem si měl zapamatovat, a vyrazil jsem na večer na Slovensko, většinou do Bratislavy, kde byl Vlado Mečiar. Tam jsem mu ten vzkaz nebo otázku vyřídil.

Pak jsem si zase musel pamatovat, co odpověděl, do rána jsem dojel zpět do Prahy, zprávu jsem předal a tak to fungovalo asi měsíc. Až do schůzky Klause s Mečiarem v brněnské vile Tugendhat. Potom už ne.

Takže jste takto jezdil v létě 1992 po volbách, než došlo k přímým rozhovorům mezi českou a slovenskou reprezentací?

Ano. V Centrotexu bylo hodně Slováků se spoustou kontaktů. Dost na tomhle spolupracoval i pan Velek.

To muselo být hodně zajímavé období.

Bylo. Dalo by se to i napsat, ale já si fakt nic nepamatuji (smích).

Byly tehdy mezi Klausem a Mečiarem nějaké krizové momenty, které ovlivnily historii?

Mezi nimi ne, ti dva se absolutně respektovali. Absolutně! Podle mého soudu jeden druhého obdivoval pro vlastnosti, které tomu druhému chyběly. Mezi nimi nepadlo křivé slovo.

Oba byli v podstatě do toho rozdělení dotlačeni. Když někdo říká, že oni zavinili rozpad federace, tak já říkám ne. Ti se to snažili pouze pragmaticky rozseknout. Což se jim povedlo, to asi nemůže dodnes nikdo zpochybnit.

Zajímavá byla Mečiarova sekretářka Anna Nagyová. Myslím, že svého šéfa sice milovala, ale na druhou stranu občas taky pouštěla některé informace. Někdy mě k Mečiarovi ani nechtěla pustit, takže já jsem se s ním potom sešel úplně jinde, mezi čtyřma očima, a ona byla vždycky vzteklá, nervózní.

Jak se vám dařilo tajit své poslání kurýra?

Byla jedna kuriózní situace. Odjel jsem na textilní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem a ten den vyšla v německých novinách zpráva o spekulacích o spojení mezi Mečiarem a Klausem. Přiletěl jsem do Prahy, nevěděl jsem o tom, a bylo mi vyčteno, že jsem prý někde mluvil.

Zavřeli mě do jakési vily na 24 hodin a pak se zjistilo, že tehdejší vicepremiér Jan Kalvoda pouze řekl novinářům domněnku, že musí existovat nějaké spojení mezi Mečiarem a Klausem, protože mají rychlé informace. A někdo si to spojil se mnou a mojí návštěvou v Německu.

Zavzpomínal jste po letech s Klausem či Mečiarem na ony události?

Já jsem o tom nikdy nikde nemluvil. S prezidentem Klausem jsem se v Lidicích potkal několikrát, ale jedinkrát o tom nepadlo slovo, nic.

A s Mečiarem jste se potkal?

Potkal. V Ambassadoru na Slovenském dni, zhruba před deseti lety. Byla tam i paní Nagyová a říkala: Pane doktore, vzpomínáte na tu dobu? Ta byla krásná, to bylo vzrušení. Já si jen pro sebe řekl: Ženská jedna proradná (smích).

Mečiar byl impulzivní, ale srdce určitě měl. Jednou jsem za ním přišel, když jeho manželka byla zrovna na operaci. Seděl, slzy v očích, a říkal mi, že má strach, jak to s ní dopadne.

Měl přesně to, co neměl Klaus - divokost. Mečiar zase obdivoval Klause, jak to má v té hlavě srovnané.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 29. září, nebo pod odkazem níže:

Klausův kurýr v Lidicích - rozhovor čtěte ZDE

Související