Děláme to pro Argentinu, proto budeme postupovat hodně tvrdě - hřímala minulý týden před zaměstnanci pobočky automobilky Mercedes-Benz argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner. Právě totiž obhajovala nová opatření, která mají ještě více znesnadnit dovozy ze zahraničí.

»Pokud chceme dosáhnout toho, aby bylo v Argentině více práce, máme povinnost to udělat. Chceme, aby se většina aut vyráběla z argentinských součástek,« prohlašuje žena, která před čtyřmi lety vystřídala v prezidentském křesle svého - dnes již zesnulého - manžela.

A zemi zřejmě povede i po říjnových volbách. V srpnových »primárkách« získala přes 50 procent všech hlasů a své protikandidáty nechala daleko za sebou.

Velká část Argentinců »svoji« Cristinu miluje. Vždyť od roku 2003, kdy se stal prezidentem její manžel Néstor Kirchner, argentinská ekonomika raketově roste.

Vláda se snaží, aby se tento vzestup projevil i v peněženkách lidí. A aby úspěchy byly vidět. Cristina slavnostně otevírá nové stavby financované z veřejných peněz: tu kanalizaci pro 25 tisíc rodin na předměstí Buenos Aires, tamhle nové byty pro nízkopříjmové rodiny či novou dálnici mezi městy Rosario a Córdoba.

Model K

Zanedlouho si ovšem Argentinci připomenou deset let od chvíle, kdy jejich země zbankrotovala. Na konci prosince 2001 vláda deklarovala, že nemá peníze na splacení dluhopisů a půjček od mezinárodních finančních institucí v hodnotě asi 144 miliard dolarů.

Od té doby se hodně změnilo. Cestu z mizérie, která uvrhla do chudoby přes polovinu Argentinců, rámují politiky souhrnně nazývané jako »model K« (podle Kirschner).

Koncepce je založena na obchodním a rozpočtovém přebytku. Vláda udržováním dlouhodobě slabého kurzu pesa usnadňovala situaci exportérům. Díky silným vývozům pak získala slušné devizové rezervy, které se nyní pohybují kolem 50 miliard dolarů.

K udržování přebytků státního rozpočtu kabinet přinutila neochota investorů cokoli Argentině půjčit.

Zpočátku se snažila ekonomiku rozhýbat investicemi hlavně vláda, postupně se ale chuť utrácet vrátila i Argentincům.

A kabinet spotřebu dále všemožně podporuje. V srpnu o čtvrtinu zvedl minimální mzdu na 2300 pesos (zhruba 9700 korun). Už na jaře vláda přidala důchodcům a zavedla poměrně štědré přídavky na děti.

Argentinci vděčí za svůj úspěch také rostoucím cenám - zejména zemědělských komodit na světových trzích. Zemědělství dnes tvoří zhruba 35 procent příjmů ze zahraničí, poptávka je hlavně po sójových bobech.

Lekce pro Řecko?

Může Argentina posloužit jako návod, jak vyřešit současné problémy zadlužených států eurozóny? Částečně určitě ano.

»Argentinský příklad svědčí o tom, že bankrot je dobrá myšlenka,« říká například nobelista Paul Krugman.

Argentincům trvalo docela dlouho, než si uvědomili, že pevné navázání jejich měny na americký dolar je vede do záhuby. Vždyť ze začátku je všichni chválili, jak se jim díky tomuto opatření podařilo zkrotit hyperinflaci.

Dokud se světové ekonomice dařilo, vše bylo v pořádku. Když se ale na konci desetiletí světová ekonomika trochu zadýchala, lpění na pevném měnovém svazku s dolarem najednou začalo představovat zátěž.

Investoři začali stahovat svoje peníze z rozvojových zemí, včetně Argentiny, a za dluhopisy rizikových států požadovali větší úroky. Obavy z dalšího vývoje vedly k posilování dolaru. A spolu s ním posilovalo i peso.

Krugman říká, že Argentinci byli v té době příliš »ortodoxní« a chtěli dělat »správné« věci. Dělali je však ve špatnou dobu. Vláda, aby udržela pevnou vazbu pesa na dolar, zpřísnila makroekonomickou politiku a dramaticky omezila výdaje.

Argentinské podniky ale začaly ztrácet dech - v zahraničí byly jejich výrobky kvůli silné měně příliš drahé, domácí poptávka zase ochabla kvůli škrtům. Vláda se situaci nejprve snažila zachránit půjčkami a posouváním splatnosti starších závazků.

Ještě na začátku roku 2001 připravily mezinárodní instituce pod vedením MMF záchranný balíček ve výši 40 miliard dolarů. Postupně ale začalo být jasné, že si donekonečna půjčovat nelze.

A tak raději na konci roku 2001 vyhlásili bankrot. Veřejný argentinský dluh přitom tehdy dosahoval »pouze« 62 procent HDP. Řecko dnes dluží kolem 150 procent HDP.

Argentinský příklad ukazuje, že záchranné balíčky i špatně načasované škrty vedou spíše ke zhoršení situace. Eurozóna a MMF už do Řecka napumpovala desítky miliard eur, jeho ekonomika se ale dále propadá.

»Rozvinuté země uplatňují špatný přístup. Skutečné ekonomice ukázaly záda a zaměřily se na finanční systém,« vidí příčiny současných problémů argentinský ministr financí Amado Boudou.

»Záchranné balíčky prostě selhaly. A čím déle bude trvat, než si to státy eurozóny uvědomí, tím větší škody to způsobí,« míní Roberto Lavagna, který zastával stejný post v letech 2002 až 2005.

Argentina za jeho působení na čas zastavila splátky dluhu (a později je po dohodě s většinou věřitelů drasticky snížila), lidem na přechodnou dobu zmrazila výběry z bankovních účtů a výrazně devalvovala.

Lavagna Řekům radí, aby nespoléhali na pomoc MMF: »Neznamená to, že Řekové by měli dělat stejné věci jako Argentina. Částečná restrukturalizace dluhů by nicméně mohla uvolnit prostředky na strukturální programy. Je třeba hledat cesty, jak oživit konkurenceschopnost, což je ten hlavní problém.«

To by v krajním případě znamenalo opuštění eurozóny a vzápětí prudkou devalvaci nové drachmy. Ačkoli takový krok by přinesl znehodnocení úspor, pomohl by řeckým podnikům a zároveň by mohl nalákat více zahraničních turistů.

Argentinské peso ztratilo v prvních měsících roku 2002 zhruba 70 procent hodnoty, Brazilci a Chilané pořádali v ulicích Buenos Aires nákupní hody.

Vláda však musí lidem vysvětlit, že hned po bankrotu nenastane ráj. Nějakou dobu to bude bolet, stejně jako to v roce 2002 bolelo Argentince. Tehdy HDP poklesl o 11 procent a pod hranicí chudoby se ocitla více než polovina obyvatel.

Příliš pevná ruka

Ani dnes však Argentina není bez problémů. Cristina stále ve větší míře sklouzává k autoritářsví. Když například dva velké nezávislé deníky - Clarín a La Nación - informovaly o údajných podvodech během »primárek«, svými výroky zaútočila na svobodu tisku.

Státní zásahy do ekonomiky, které jsou součástí modelu K, navíc značně poškodily některá odvětví. Kontrola cen v energetice například takřka zruinovala výrobce a Argentina, která dříve elektřinu vyvážela, jí má nyní nedostatek.

Expanze přináší navíc rychlý růst cen. Přesná hodnota inflace je ovšem nezjistitelná. Zatímco podle oficiálních údajů nepřekračuje deset procent, nezávislí ekonomové ji vidí někde kolem 25 procent. Nahlas to však raději příliš neříkají. Za »špatné« odhady jim totiž hrozí vysoké pokuty.

Přebytky rozpočtu se navíc povážlivě tenčí: zatímco výdaje stouply meziročně o 35 procent, příjmy do státní kasy vzrostly »jen« o 20 procent.

Vláda tak stojí před klíčovou otázkou: Jak udržet růst, ale zároveň utratit méně. Právě teď je totiž čas sešlápnout brzdu.

Argentinský příklad ukazuje, že i po bankrotu se lze poměrně rychle vrátit k dobrému životu. Mezi tím, co ekonomice prospívá, a tím, co už jí škodí, nicméně existuje hodně tenká hranice.

Martin Petříček
spolupracovník redakce v Jižní Americe


Velká část Argentinců »svoji« prezidentku Cristinu miluje. A to i přesto, že se stále častěji uchyluje k autoritářským praktikám. Foto: Bloomberg

Související