Jak neprodělat

 - Buďte obezřetní: Podíl falz na trhu starožitností se podle některých odhadů pohybuje mezi deseti až patnácti procenty. - Počítejte s přirážkou: Nakupujete-li na aukci, počítejte s tím, že cena, kterou nakonec zaplatíte, bude navýšena zhruba o 15 až 20 procent.
- Čtěte řád: Předtím, než se zúčastníte aukce, věnujte pozornost podmínkám uvedeným v dražebním řádu. Různé domy mají různá pravidla.
- Chlubte se: Vystavování díla v renomovaných galeriích napomáhá jeho finančnímu zhodnocení.
- Nespěchejte: Zájem o různé druhy starožitností či o konkrétní autory se pohybuje ve vlnách. - Chcete-li dílo výhodně prodat, počkejte si, až se znovu vrátí do »módy«.

Nebezpečí koupě falzifikátu nehrozí jen laikům. I profesionálové přiznávají, že někdy »naletěli«.

30 procent
Zhruba takový podíl z ceny vydraženého díla získá aukční dům.

Sázka na umění odpovídá starému židovskému investičnímu »pravidlu tří třetin«. První třetina majetku má zůstat ve formě volných finančních prostředků, druhou je vhodné vložit do nemovitostí a třetí právě do umění.

V době krize navíc získávají umělecká díla mezi investory stále větší popularitu. »Zájem o tento druh investic u našich klientů v posledních třech letech roste,« potvrzuje privátní bankéřka UniCredit Bank Marina Votrubová - specialistka na oblast art bankingu.

Jaký druh umění ale zvolit? Odborníci považují za nejjistější investice do starožitností. »Důvod je prostý, jde o umění, jehož hodnotu prověřil čas,« konstatuje spolumajitel aukčního domu Meissner-Neumann Jan Neumann.

»Svoji cenu starožitnosti neztrácejí ani v dobách krachů ekonomik a peněžních reforem,« dodává prezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková.

Nejen investice

Přitom staré umění není, třeba na rozdíl od zlata, dobré jen k uložení peněz.

»Ekonomické hledisko nepovažuji za rozhodující. Význam má pro mě především iracionální pocit rozkoše z díla, čas a emoce, které jsou v něm ukryté, jeho jedinečnost, vůně a lesk,« popisuje sběratel a ředitel architektonické kanceláře DaM Petr Malinský.

Obdobně ke svému koníčku přistupuje i generální ředitel společnosti Vítkovice Holding Jan Světlík. »Sbírání starožitností nevnímám jako byznys, naopak mi dává možnost myslet v jiných než ekonomických kategoriích. Považuji to za způsob, jak se odreagovat od řízení fabriky,« vysvětluje.

I když Světlík tvrdí, že pro něho akvizice v případě neúměrně vysoké ceny ztrácí smysl, mnoho sběratelů peníze řeší jen okrajově.

Jak oddělit zrno od plev

Velkou nevýhodou investování do starožitností je riziko nákupu braku či falza. Některé zdroje udávají, že podíl falzifikátů na trhu s uměním dosahuje deseti až patnácti procent.

Nebezpečí se netýká jen laiků. Snad každý z profesionálů někdy koupil něco bezcenného. Je to poučná zkušenost. Penězům, které za takovou věc zaplatíme, říkáme školné, svěřují se obchodníci se starožitnostmi.

Důvody chybných nákupů bývají různé. »Ze své zkušenosti vím, že vášeň a touha dílo vlastnit dokážou zcela zatemnit racionální úvahy o případných rizicích nákupu,« přiznává architekt Malinský.

Situace není složitá jen kvůli podvodníkům.

»Další komplikace přinášejí i některé případy nábytku či zbroje. Ve druhé půlce 19. století se vyráběly napodobeniny těchto předmětů z 16. a 17. století. Jsou to výborné řemeslné práce, které si objednávala tehdejší buržoazie. O jejich pravost se leckdy pohádají i znalci,« doplňuje Neumann.

S padělky má velké zkušenosti i šéf vítkovického holdingu Světlík. »To, co nám nabízejí, jsou z 99 procent falza nebo zcela předražené věci. Na trhu je neuvěřitelné množství falzifikátů a mnohé z nich jsou doplněny i falešnými posudky. Například nám chtěli prodat obraz Julia Mařáka s posudkem, který konstatoval, že jde o dílo z roku 1915, tedy z doby, kdy byl autor už 16 let po smrti,« líčí.

Člověk, který se v oboru nevyzná, proto musí být obezřetný. Novopečený sběratel umění by se měl, pokud možno, držet prodejců s dobrou pověstí.

Naopak odborníci varují před velmi populárními nákupy na serverech typu eBay.com či Aukro.cz . Podíl falz je na aukčních serverech podstatně vyšší než v kamenných prodejnách.

Na dražebních serverech často končí méně kvalitní věci, o něž neměly zájem aukční domy. »Z fotografií, které se objevují na internetu, přitom mnohdy ani odborník nepozná, zda jde o originál či napodobeninu,« doplňuje Simona Šustková.

Cesta mezi znalce

Jak tedy snížit riziko, že se při svých nákupech staneme obětí podvodníků, na minimum?

»Ideální je seznámit se se specialisty, kteří jsou ochotni poradit. Pro začátečníka je asi nejlepší soustředit se na vyhraněnou oblast, která ho přitahuje - třeba na sklo či malíře určitého období,« radí Simona Šustková.

Lidem, kteří chtějí do problematiky starého umění proniknout hlouběji, doporučuje absolvovat Rudolfinskou akademii. Jde o dvouleté rekvalifikační studium pro obor starožitník.

K orientaci v oboru ale pomohou i návštěvy starožitnictví, aukcí či nejrůznějších veletrhů. »Dobré je všímat si cen a jejich pohybů a příliš nevěřit tomu, že se může podařit obzvlášť výhodný nákup. Podobné šance totiž bývají podezřelé,« varuje Šustková.

Mezi sběrateli však přesto koluje řada historek o akvizicích, které svojí výhodností připomínají spíše výhru v loterii.

»Před několika lety se v jednom starožitnictví nedaleko Prahy prodal obraz Gustava Klimta za tři tisíce korun. Donesla ho tam stará paní, která potřebovala peníze na uhlí. Starožitník Klimta, za jehož díla se ve světě běžně platí desítky milionů dolarů, bohužel nepoznal,« vypráví jednu z nich sběratel Petr Beneš (jméno bylo na jeho přání změněno z důvodů bezpečnosti).

Celý příběh je o to smutnější, že žena donesla obraz i s Klimtovým věnováním. Šlo totiž o svatební dar, který od něho dostala jeho česká služebná - babička stařenky, jež neměla na uhlí.

Kde nakupovat

Možností, jak se dostat ke starému umění, je více. Situace, kdy se dědicové rozhodnou zbavit »starých krámů« po pratetě, patří z investičního hlediska k nejzajímavějším.

Nejvíce starožitností se ovšem prodá ve specializovaných kamenných obchodech a na aukcích.

Aukční nákupy mají tu výhodu, že do značné míry fungují jako adrenalinový sport. Boje mezi zájemci o koupi díla bývají leckdy velmi líté, i když netrvají dlouho.

»Za hodinu se v průměru stihne okolo šedesáti položek. Ty zajímavější se draží třeba pět minut,« odhaduje Beneš.

»Vyvolávací cena díla navíc obvykle bývá nižší než ta odhadní - standardně o jednu třetinu, což umožňuje velmi výhodné akvizice,« říká spolumajitel pražského aukčního domu Arcimboldo Tomáš Hejtmánek.

Ani ve starožitnictvích ovšem není třeba spokojit se s předem stanovenou cenou. »Často nebývá problém usmlouvat třeba desetiprocentní slevu,« podotýká prezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková.

Kdy a jak prodávat

Zatímco při nákupu jsou největší hrozbou falza, při jejich prodeji je největší nevýhodou relativně špatná likvidita. Vyřezávaný barokní nábytek či renesanční krbové hodiny za několik stovek tisíc se prostě hodí málokomu.

»Ve většině případů je investice do starožitností spíše dlouhodobá záležitost. Prodej takových předmětů musí být dobře načasován. Prodáváte-li je v nouzi, můžete i prodělat,« upřesňuje ředitelka české pobočky aukčního domu Dorotheum Mária Gálová.

Čekání na správný čas se vyplácí. »V rámci sběratelství starožitností se objevují módní vlny. Jednou je zájem o zbraně, jindy o hodiny, momentálně se velmi dobře prodává třeba stříbro,« popisuje Neumann.

Čekat na vhodný čas však není to jediné, co se dá pro výhodný prodej své starožitnosti udělat.

»Kdyby mi šlo o investici, vzal bych - jako všichni ostatní - nejcennější obrazy, umístil je do velkého sejfu, ten bych zavřel, nechal ho klimatizovat a jen bych v pohodě čekal, jak mi to roste. Ale já obrazy půjčuji,« řekl v rozhovoru pro týdeník Ekonom jeden z nejslavnějších českých sběratelů umění Vladimír Železný.

Co se na první pohled jeví jako ryze altruistický počin, však může být i chytrý obchodní tah. Publicita totiž zvyšuje cenu.

»To, že je určité dílo vystavováno v renomovaných galeriích, samozřejmě významně napomáhá i jeho finančnímu zhodnocení,« upozorňuje historička umění Terezie Nekvindová.

Sto tisíc poprvé...

K oblíbeným možnostem prodeje patří bezesporu aukce. Aukční dům by měl totiž zajistit, aby se o věci dozvědělo co nejvíce lidí, kteří si budou svými cenovými nabídkami konkurovat. Výhodné příležitosti však aukce nabízejí i kupujícím - vždy se totiž může stát, že zájemců dorazí málo.

Jak tento systém funguje? Zhruba měsíc před aukcí je distribuován aukční katalog, který obsahuje fotografie jednotlivých položek, informace o nich a jejich vyvolávací cenu. Totéž se dá najít i na internetu.

Specializované vyhledávače přitom shromažďují data z více aukčních domů a svým klientům pak za poplatek výrazně zjednodušují hledání.

Jediným českým portálem tohoto druhu je ART+ (www.artplus.cz), který nabízí rok svých služeb za 1990 korun.

Následuje předaukční výstava. Na ní mají zájemci možnost podrobně si prohlédnout dražená díla.

Tyto akce se na první pohled nijak zvlášť neliší od běžných výstav, občas na nich ovšem dochází k velmi zajímavým situacím.

»Několikrát jsem byl svědkem toho, že se návštěvník postavil třeba před obraz a každému, kdo šel, okolo říkal, jak je to dílo podivné a že to určitě bude falzum. Pak si ho ale sám koupil. Tohle zpochybňování děl je totiž součástí hry. Je to jeden ze způsobů, jak odradit konkurenci,« popisuje Jan Neumann.

Samotné aukce se lze zúčastnit osobně, po telefonu a stále častěji i přes internet.

Další možností je zadání maximální částky, kterou je zákazník ochoten za určitou položku zaplatit. Ten, kdo se rozhodne pro limit, tuto částku nahlásí aukčnímu domu.

Ve hře pak zůstává až do okamžiku, kdy je jeho limit překročen. Pokud se to nestane, položku získá - a to za cenu, jež je jen o jeden příhoz vyšší než ta, kterou nabídl konkurenční dražitel.

Výši příhozů stanoví aukční řád. Určuje ji obvykle v závislosti na výši částky, která je za draženou věc v daném momentě nabízena.

Kupříkladu pro rozmezí 100 až 500 tisíc korun je běžný příhoz 10 tisíc korun.

Je-li dražitel s limitem jediným člověkem, který má o položku zájem, získá ji za vyvolávací cenu.

Mlčeti zlato

Nabízí se otázka, do jaké míry se lze spolehnout na férovost dražebníka. Jediné, co mu brání, aby »nasadil svého člověka«, který bude přihazovat až k určenému limitu, je morálka, respektive strach o dobré jméno.

»Praxe umělého navyšování ceny se asi nedá obecně vyloučit. Nemohu dát ruku do ohně za všechny pořadatele aukcí. Pokud to ale někde dělají, je to velmi krátkozraká strategie,« zamýšlí se Mária Gálová.

Někteří dražitelé se proto limitům raději vyhýbají.

»Upřednostňuji přímou účast či dražbu po telefonu - jednak kvůli adrenalinu, ale i proto, že se pak nemusím trápit, zda se mé limity nestanou předmětem spekulací,« říká Petr Beneš.

Maximální částku, do které je ochoten dražit, si sice stanovuje vždy, ovšem až do posledního okamžiku ji drží v tajnosti.

Opak se nevyplácí. V roce 2005 koupila česká Národní knihovna u pařížského aukčního domu Drouot Richelieu zlomek latinského překladu Dalimilovy kroniky. Cena byla v aukčním katalogu odhadnuta na 120 tisíc až 150 tisíc eur.

Před aukcí došlo ke zveřejnění informace, že česká vláda uvolnila na nákup deset milionů korun, což se tehdy rovnalo zhruba částce 300 tisíc eur. A přesně za tuto cenu nakonec knihovna zlomek kroniky získala.

Tehdejší náměstek ministra kultury Zdeněk Novák uvedl, že zveřejnění limitu byla léčka. Česká vláda prý předpokládala, že se cena vyšplhá mnohem výše. Novákovu vysvětlení ale uvěřil málokdo.

Neznalost neomlouvá

»Může se stát, že aukční dům dílo podhodnodí. Takové položky jsou pak ideální investiční příležitosti, zvlášť když jste v aukční síni jediný, kdo si toho všimne,« konstatuje Beneš.

K podobnému případu došlo například při květnové aukci starého evropského umění Arcimbolda. Kresba uvedená v katalogu jako studie ženské hlavy francouzského mistra vzniklá okolo roku 1700 se zde objevila s vyvolávací cenou deset tisíc korun. Tentokrát však bylo zájemců více, a tak se cena vyšplhala až na konečných 850 tisíc korun.

Co se stalo? »Někdo patrně určil autora té kresby, což se znalcům, s nimiž jsme spolupracovali na přípravě aukce, nepovedlo,« vysvětluje Tomáš Hejtmánek.

Určování data vzniku díla či jeho autora se mnohdy neobejdou bez pochybností. V renomovaných aukčních domech však dražitelé nemusejí mít z nejasností velké obavy, jelikož jsou chráněni katalogem.

»To, co je v něm uvedeno, je závazné. V případě, že se objeví pochybnosti, dělá se posudek. Pokud je věc v pořádku, posudek zaplatí kupující, je-li negativní, zaplatí jej aukční síň a obchod se zruší,« vysvětluje Neumann. Zároveň ale upozorňuje, že takový postup není samozřejmostí pro všechny domy.

Výhodné nákupy s přirážkou

Po celém světě se konají desítky aukcí zaměřených na staré umění týdně. Příležitostí k nákupům je tedy dost. Dražitel nicméně musí počítat s tím, že práce aukčních domů není zadarmo - vedle ceny, za níž byla věc vydražena, se platí i aukční přirážka.

»U nás i ve světě se pohybuje v rozmezí zhruba 15-23 procent z "kladívkové" ceny,« přibližuje ředitelka této aukční síně Mária Gálová.

Aukčnímu domu ovšem platí i prodávající, jde o provizi z prodeje. Například při nadtržku a provizi ve výši 15 procent, je situace následující: Je-li věc vydražena za 100 tisíc korun, prodávající dostane 85 tisíc. Kupující za ni zaplatí 115 tisíc korun, 30 tisíc dostane aukční dům.

Navzdory přirážkám bývá nákup v aukci výnosný. Svědčí o tom i fakt, že na ní rádi nakupují zboží do svých kamenných obchodů starožitníci.

Kdo se vyzná, vydělá

Staré umění nabízí mnoho příležitostí. Laik je však rozpozná jen těžko. Nejvíce šancí má ten, kdo je ochoten starožitnostem věnovat nejen peníze, ale i pozornost. Hodiny strávené studiem historických pramenů jsou dobře investovaný čas.

»Na jedné burze se mi podařilo koupit renesanční pistoli gardy saského kurfiřta. Zaplatil jsem za ni 20 tisíc korun, vyplatilo se to. Obvyklá cena takového kusu je sice taky 20 tisíc, jenže eur,« chlubí se Beneš. Člověku, který tomuto oboru nerozumí, se ale může stát, že na cestě za bezcenným kýčem projde bez povšimnutí okolo klenotu.

Petra Sýkorová


 

K orientaci v oboru ale pomohou i návštěvy starožitnictví, aukcí či nejrůznějších veletrhů. »Dobré je všímat si cen a jejich pohybů a příliš nevěřit tomu, že se může podařit obzvlášť výhodný nákup. Podobné šance totiž bývají podezřelé,« varuje Šustková. Foto: Shutterstock

Zaměstnanec aukční síně Sotheby's představuje obraz italského malíře 15. století Tiziana. Toto mistrovské dílo bylo loni vydraženo za 16,9 milionu dolarů. Foto: Isifa

Související