CzechInvest je politická trafika

Agentura CzechInvest se místo toho, aby úspěšně lákala zahraniční investory, postupem času změnila v politickou trafiku. O tom je přesvědčen Jan Amos Havelka, který CzechInvest v roce 1993 spoluzakládal a téměř sedm let stál v jeho čele. Nyní působí mimo jiné jako poradce generálního ředitele slovenské agentury pro rozvoj investic a obchodu (SARIO).

»Na Slovensku se poměrně brzy stalo to, co se teď přihodilo CzechInvestu. Celé dlouhodobé budování agentury a její strategie se v podstatě zadrhlo, protože ředitelé se měnili jako ponožky,« říká Havelka.

CzechInvest je tedy podle vás jen místo, kam se odkládají »zasloužilí« politici?

Obávám se, že ano. Svědčí o tom výběr ředitelů, kteří se vezou hlavně na politické vlně.

Je zde naděje, že se situace zlepší, pokud bude současný ředitel (Miroslav Křížek - pozn. red.) ochoten vyvázat se ze svého politického pozadí a vytvoří pro agenturu dlouhodobou strategii. Ale podle toho, co o dnešním CzechInvestu vím, se spíše obávám, že žije od voleb k volbám.

Čím to? Souvisí to nějak s korupčním potenciálem, s možností, že se dá i přes CzechInvest plnit stranická kasa?

Ukázalo se, že bylo chybou včlenit agendu strukturálních fondů do CzechInvestu. Nedovedl jsem si představit, že se politická mizérie dostane až tak daleko, že se bude sahat na peníze, které v podstatě máme darem od někoho jiného.

Fakt, že se CzechInvest stal implementační agenturou, kterou protékaly miliardy, přispěl k tomu, aby se agentura stala atraktivní pro partaje, aby po ní politici sáhli a přeměnili ji na svoji trafiku.

Vám by se zpět do politiky nechtělo?

Do politiky se nechystám, i když byly jisté náznaky nabídek. Já tam byl třináct měsíců (v 90. letech jako náměstek ministra pro mezinárodní vztahy vlády Slovenské republiky - pozn. red.), a to mi stačilo. Jen s lítostí sleduji, jak se situace v CzechInvestu vyvíjí, přestože agentura má stále velkou výhodu ve schopných a zapálených lidech.

Pod současnou vládní garniturou byste tedy nepracoval?

Jako konzultant bych byl ochoten pracovat pro kohokoli, kdo by projevil zájem. Ale nerad bych skončil jako členové Národní ekonomické rady vlády, kteří sepíší nějaká doporučení, a ta se potom jen dají do šuplíku.

Arabští investoři nás nezajímali

V 80. letech jste řadu let pracoval v Kuvajtu. Jak jste se v té době dostal do tak exotické destinace?

Po skončení školy jsem získal zaměstnání na Slovensku na nově vzniklém ministerstvu výstavby a techniky. Díky tomu jsem se dostal do kontaktu s Polytechnou, která měla možnost nabízet experty na kontrakty do zahraničí. Mně se podařilo se svojí žádostí uspět, a byl jsem vyslán do Kuvajtu na ministerstvo veřejných prací.

V čem tam spočívala vaše práce?

Pracoval jsem tam nejdříve jako projektový architekt v designové sekci a později jako šéf této sekce. Později jsem z ministerstva přešel do soukromého sektoru, působil jako architekt a projektoval řadu administrativních, obchodních i obytných objektů a komplexů. Asi nejvíce si cením budovy centrály kuvajtské televize, dřívějšího sídla Komise pro cenné papíry.

Pro řadu lidí je architektura vysněnou profesí. Proč jste u ní nezůstal a úplně změnil obor?

Takřka celá moje profesní praxe byla v Kuvajtu a v Zálivu. A když se vrátíte po delší době a nemáte vybudované kontakty, a architektura je převážně o kontaktech a vaší pověsti v daném místě, tak bylo velmi obtížné znovu začínat. Ale já měl zase na rozdíl od většiny architektů zkušenosti s prací v podmínkách klasické tržní ekonomiky. Uměl jsem to, co oni v té době ne: projektový management, spolupráce s investory, studie proveditelnosti a další ekonomicko-technické záležitosti. A díky tomu jsem se posunul mimo klasickou architekturu.

Jak jste se pak přes Kuvajt a Slovensko nakonec dostal k tehdejšímu ministrovi průmyslu Vladimíru Dlouhému jako jeho poradce?

Byla to nabídka ze strany Dlouhého a také v tom hrálo roli moje krátké politické angažmá na Slovensku. Byl jsem náměstkem slovenského ministra pro mezinárodní vztahy. Vladimír Mečiar byl v té době vyhozen z premiérského sedla, a když se po volbách vrátil do funkce, ocitl jsem se na blacklistu lidí, kteří neměli dál působit ve státní správě. Udělal jsem si živnostenský list a chtěl působit jako specialista na zadávání veřejných zakázek, čemuž se tu nikdo pořádně nevěnoval. Ale místo toho přišla ta nabídka z Prahy.

S Dlouhým jsme se znali, protože jsem pravidelně jezdil na federální ministerstvo. Tam byla styčná skupina pro otázku investic a já měl na starost vytvoření agentury pro podporu zahraničních investic na Slovensku.

Když jste byl v čele CzechInvestu, nesnažil jste se využít svých zkušeností a lákat třeba i investory z bohatého arabského světa?

Arabské země nejsou nositeli know-how, jsou nositeli peněz. Jsou to klasičtí spekulativní investoři, aniž to myslím pejorativně. Investují do zavedených podniků, s vysokou bonitou a mají vysoké výnosy. A to platí i o realitách. I v Česku mají řadu investic, často přes nastrčené fondy z Británie. Ale takové investice jsme my v 90. letech nepotřebovali. Bylo nutné sem dostat moderní technologie, moderní manažerské metody řízení, firmy s vysokou exportní schopností. A to žádná arabská země neskýtá.

Slovensko má více výhod než jen euro

Nyní se věnujete poradenství v oblasti nových investic, fúzí a akvizic. Podle toho se dá celkem dobře poznat, zda už skončila finanční krize. Skončila?

První vlaštovky naznačují, že ano. Zejména v realitách. Stoupá i důvěra podnikatelského sektoru. Osobně to spatřuji třeba při přípravě pozemků pro nové investory...

Pokud tedy krize končí, projeví se to i novým přílivem zahraničních investic do Česka?

To bude záviset na stavu eura, vývoji v eurozóně a celé unii. Obecně jsou patrné náznaky růstu přímých zahraničních investic. Na Slovensku je to vidět o něco více než v Česku. Hodně bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet případná druhá fáze bankovních problémů, které souvisejí právě s eurem.

A jaké mezery vidíte v přívětivosti Česka pro zahraniční investory?

Pro investory jsou nezbytné tři základní podmínky.

V první řadě je to politická stabilita a vlídnost vůči investicím. Neméně důležitá je sociální soudržnost. Tím myslím to, do jaké míry existuje smír mezi zaměstnanci a odbory na jedné straně a podnikatelským sektorem na straně druhé. To je velmi důležitý faktor, který se v současné době dostává trochu na hranu. A další podmínkou je ekonomický vývoj v konkrétní zemi a to, jaká je její konkurenceschopnost vůči jiným teritoriím, kam by investoři mohli také směřovat své investice.

Jak si podle vás v těchto kritériích stojí Česko?

Pokud jde o politickou stabilitu, situace u nás není dobrá. Vidíme nekonečné tahanice v rámci koalice, jež se už promítají do faktu, že někteří stávající investoři sice uvažují o další expanzi, ale chtějí ji uskutečnit někde jinde - na Slovensku nebo v Polsku. Příkladem může být společnost Foxconn. Ta odstupuje od investice v Česku a přesouvá expanzi na Slovensko.

Myslíte, že výhodou Slovenska je to, že zavedlo euro?

To je velká výhoda. Slovensko jich ale má více. Patří k nim stabilní, dlouhodobý růst produktivity práce.

Cena práce je na Slovensku stále ještě nižší než v Česku, přičemž všeobecně se má za to, že kvalifikovanost pracovní síly je v obou zemích prakticky stejná.

Pokud jde o euro, je otázkou, zda bude i nadále výhodou. Samozřejmě že společná měna s teritorii, kam ze země směřuje většina vývozu, je velkou předností, protože odpadají kurzová rizika. Slovenská vláda má navíc vlídnější postoj vůči průmyslu, takže myslím, že na Slovensku je nyní pro investory mírně lepší prostředí než v Česku.

Nemohou ale na euro nakonec Slováci doplatit? Vidíme, v jakém stavu je eurozóna, panují obavy z krachu Řecka, který by sice ohrozil celou unii, ale více země eurozóny...

Na Slovensku se o tom vedou velmi ostré diskuse. Ale jde o problém celé unie. V případě krachu Řecka, či dokonce eura, což ale myslím nemůže nastat, by fakt, že Česko není v eurozóně, nic neřešil. Možná bychom to odskákali ještě více, protože jsme na ni těsně navázáni. Jsme ekonomika tažená investicemi a exportem. V případě, že skončí investice a ztratí se exportní potenciál české ekonomiky, těžce na to doplatíme.

Probíhá tady ve střední Evropě něco jako bratrovražedný boj ve snaze přilákat investory a odradit je naopak od sousedů?

Taková je realita. V rámci Světové asociace agentur na podporu investic jsme se snažili o spolupráci. Ta se dařila třeba mezi evropskou a africkou zemí, ale jak se začalo jednat o spolupráci ve střední Evropě, nešlo to. Každý stát bojuje o to, aby investice přišla právě k němu.

Jak velký problém z hlediska byznysu pro Českou republiku je zdejší korupce?

To je velký problém. Ale na obou březích řeky Moravy jsou stejné trable. V Česku se v posledních letech vnímání korupce prohlubuje. Možná přitom ani nedochází k tomu, že by míra korupce nějak dynamicky rostla, ale citlivost vůči ní se zvyšuje. O boji s úplatkářstvím se hodně hovoří, ale málo se koná. To odrazuje každého podnikatele, který má smysl pro etiku podnikání a nechce zabřednout do nějaké šedé ekonomiky.

Montovna není žádné sprosté slovo

Má podle vás česká vláda vůbec jasno, zda a jaké zahraniční investice chce?

Obávám se, že nemá. Už po nástupu Topolánkovy vlády se začalo brojit proti takzvaným montovnám, a do tohoto pojmu se zcela diletantsky začalo zahrnovat všechno možné. Výsledkem je, že se staví průmysl proti vědě a výzkumu místo toho, aby se hledaly synergie.

Nemůže to skončit tak, že zde budeme mít výkonnou vědu a nulový průmysl. Nemůžeme být zemí založenou na službách a nemít k tomu adekvátní výrobu. To pak dopadneme jako Británie, odkud odešel průmysl, zůstaly služby, bankovnictví. Britové na to byli léta hrdí, ale nyní vidí, že to zřejmě byla chyba. Každý záchvěv bankovní sféry má teď pro britskou ekonomiku mnohem vážnější důsledky než třeba pro německou.

Slovo montovny se používá poněkud pejorativně. Vy ho tak evidentně nevnímáte...

Ne, protože tady je nutné se vrátit do 90. let. Nadšení nad kapitány českého průmyslu, jako byli Stehlík, Soudek, Maroušek, skončilo zhruba v letech 1997 a 1998, kdy se náš národní důchod začal propadat, a to v dobách, kdy kolem všichni - včetně Mečiarova Slovenska - rostli.

To byl naprosto jasný signál, že někde se stala chyba. V CzechInvestu a na ministerstvu průmyslu a obchodu jsme se proto soustředili na budování ostrovů moderního průmyslu.

To se ovšem nedá dělat jinak, než lákáním zahraničních investic. Nejefektivnějším způsobem vybudování klastrů čili shluku moderních, vzájemně propojených firem bylo získat finálního výrobce, jehož teď někdy neprávem nazývají montovnou.

Automobilka zajišťuje výrobu velice sofistikovaného produktu, není to nějaká montovna.

Nejvíce volných peněz je dnes asi v Číně. Kdybyste byl čínský investor, kam byste s nimi šel?

Asi bych dal přednost Polsku. Velcí ekonomičtí hráči se napřed dívají na velikost lokálního trhu. Po rozpadu Československa tu vznikly dva malé trhy a dnes je těžké vysvětlovat investorům, kteří přicházejí z daleka, že nyní je celá EU jedním trhem. Polsko je i přímořský stát, což je důležité.

Pokud bych ale byl čínským investorem zaměřeným vysloveně na německý trh, rozhodoval bych se mezi Českem a Polskem.

Robert Břešťan
Petr Korbel

Zakladatel CzechInvestu a jeho první ředitel Jan Amos Havelka nemá rád slovo montovna, o kapitánech českého průmyslu si nemyslí nic dobrého a při lákání zahraničních investorů by se podle něho Česko mělo více snažit. Foto: Jan Rasch