V době renesance a baroka byli mecenáši lidé ochotní utrácet za umění a platit malířům, sochařům, architektům či básníkům. Již krátce na to však tento pojem získal nový význam. Stále častěji označoval ty, kteří byli ochotni dát peníze na veřejně prospěšné účely.

Oba aspekty spojoval na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století hrabě František Antonín Špork.

K malé radosti jezuitů vydával knihy, které v době temna překvapivě nabádaly k náboženské toleranci. Podporoval divadelní společnosti a především sochaře Matyáše Brauna, který vyzdobil jeho zámek Kuks.

Většinu peněz však Špork vynaložil na čirou filantropii. Založil špitální nadaci, která se přímo na Kuksu starala o stovku nemocných a nemajetných mužů. Spotřebovávala k tomu většinu výnosů panství.

O století později šlechtičtí mecenáši stáli u zrodu české vědy. Například hrabě František Antonín Kolovrat-Libštejnský, který měl v rakouské monarchii několik let na starost finance, patřil mezi zakladatele Národního muzea. Věnoval mu i svoji knihovnu a rozsáhlou sbírku minerálů. Knihy a sbírky muzeu daroval i další český šlechtic Kašpar Šternberk.

Dary aristokratů (dokonce i samotného císaře Františka Josefa I.) pomohly k vybudování Národního divadla. Centra, kolem něhož se pak řadu let točil pražský kulturní život.

Éra stavitelů

Koncem devatenáctého století mezi českými mecenáši kraloval architekt, stavitel a zapálený vlastenec Josef Hlávka. Pohádkově zbohatl jako majitel stavební kanceláře, která měla zakázky po celé monarchii včetně Vídně. Financoval zrod České akademie věd, kterou v roce 1890 prosadil i proti vůli panovníka. Stálo ho to ve své době astronomickou sumu 200 tisíc zlatých, kterou daroval anonymně.

Přepočet je obtížný, ekvivalentem by dnes byla suma asi tisíckrát vyšší. Podporoval chudé studenty a stavěl pro ně koleje (150 tisíc zlatých). Založil i nadaci na podporu výtvarného umění (100 tisíc zlatých), a zasloužil se tak o resuscitaci skomírající Akademie výtvarných umění. Do jejího čela se pak postavil sochař Josef Myslbek - tvůrce jezdeckého pomníku sv. Václava.

Hlávka zaplatil i kompletní překlad Shakespearova díla nebo pomáhal spisovateli Juliu Zeyerovi a českým hudebníkům včetně svého přítele Antonína Dvořáka.

Národu věnoval jeden a půl milionu zlatých, sám žil doslova spartánsky.

Tradovalo se o něm, že v době výstavby studentských kolejí bránil své hospodyni v nákupu nového nádobí. Šetřil na tuto stavbu.

V roce 1904 úspěšný podnikatel, který velkou část života strávil kvůli pracovnímu přepětí na invalidním vozíku, odkázal veškerý majetek (sedm milionů korun) nadaci. Ta dodnes nese jeho jméno. Ekonomové kupříkladu znají studie obnoveného Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky.

Od umění k emancipaci

Vzestup národního sebevědomí, české vědy a zejména umění před sto lety byl spojen s dalšími osobnostmi. Mezi ně patřil Jihočech Vojtěch Lanna, který po otci zdědil prosperující firmu a stavěl mosty, přístavy a železniční tratě.

Přispíval na činnost kulturních institucí, po padesát let shromažďoval sbírky užitého umění a z nich většinu věnoval pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu. Vedle toho finančně podporoval malíře Josefa Mánesa.

Výtvarníky podporoval rovněž hrabě Arnošt Silva-Tarouca. Ten navíc kolem svého zámku v Průhonicích vybudoval rozsáhlý a z botanického hlediska cenný park, kam svezl rostliny z celého světa. V roce 1927 předal areál státu, i když ne programově - hlavně kvůli finančním obtížím.

Mecenáškou byla i majitelka pivovaru a rázná obchodnice Anna Náprstková. Peníze potřeboval hlavně její syn Vojtěch, který v druhé polovině devatenáctého století po návratu z USA propagoval emancipaci žen a především technické novinky. Ty měly pozvednout domácí průmysl. Založil k tomu účelu dokonce muzeum, které se ale nakonec orientovalo na národopis a etnografii.

Baťa, Preiss i Masaryk

Proslulost si v první polovině minulého století vydobyla baronka z Borutína Sidonie Nádherná a její salon na zámku ve Vrchotových Janovicích.

Setkávali se tam básník Rainer Rilke, spisovatel Karel Čapek či malíř Max Švabinský.

S nástupem republiky se objevili noví donátoři. Průmyslník Tomáš Baťa nechal ve Zlíně vystavět nemocnici, později přibyly internáty, školy nebo kino, které patřilo k největším v Evropě.

Jeho obuvnické závody spolufinancovaly turecké vykopávky největšího z českých orientalistů, světově proslulého luštitele chetitského klínopisu Bedřicha Hrozného.

Význačným mecenášem byl šéf Živnostenské banky a jeden z nejbohatších mužů meziválečné republiky Jaroslav Preiss. Zasadil se třeba o stavbu pražského Mánesa či Národního technického muzea.

Mecenášem svého druhu byl i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který měl k ruce rozsáhlý a nikým nekontrolovaný dispoziční fond ve výši několika desítek milionů korun. Do něho přispívali přední podnikatelé té doby.

Mohl proto podporovat nejen sobě nakloněné vědce, publicisty a novináře, ale věnovat například v roce 1925 čtyři miliony korun nově vzniklému Svazu osvětovému na nákup knih, filmů a pořádání přednášek.

Josef Pravec

Mecenášem byl i prezident Masaryk. K ruce měl nikým nekontrolovaný fond, do kterého přispívali podnikatelé.

1,5 milionu zlatých
Tolik věnoval národu architekt a stavitel Josef Hlávka.

Mecenáši stáli u zrodu české vědy. Vybudovali Národní muzeum či Českou akademii věd.

Hrabě František A. Špork podporoval barokního sochaře Matyáše Brauna. Na svém Kuksu ale založil i velký špitál. Foto: Archiv, Jan Šilpoch

Stavební podnikatel Josef Hlávka i prezident T. G. Masaryk se penězi a vlivem zasloužili o domácí vzdělanost. Foto: ČTK

Související
Zobrazit