Velmoci na pokraji krachu: Které země čeká osud padlých starověkých národů?

Evropa, Čína, nebo Amerika? Koho čeká skvělá budoucnost a která z těchto současných velmocí propadne? Před sto lety Evropa ovládala ostatní světadíly. Pak se ale její mocnosti mezi sebou popraly a po dvou světových válkách ji předehnaly Spojené státy. Ty nakonec porazily i ruský komunismus.

Západní civilizace zestárla a zmalátněla, topí se v dluzích a vnitřních sporech. Kolonie dávno neexistují, dříve zaostalé země jako Čína, Brazílie či Turecko nabírají dech.

To nebezpečně připomíná minulost, kdy se mocné říše dominující svému okolí téměř přes noc rozpadly. Před tisíciletími byrokracie zničila faraonský Egypt a sázka na cizí práci Asýrii na území dnešního Iráku (viz Nekonečné vzestupy a opakované pády).

A tak nelze vyloučit další velké změny v rozložení sil. Za další století možná čínština v byznyse vytlačí angličtinu, mešity v západní Evropě přečíslí kostely a Američany v závodě o prvního člověka na Marsu předběhnou třeba Japonci či Indové.

Státy jako organismy

Věhlasný britský historik Arnold Toynbee před půlstoletím prosadil názor, že se civilizace a mocnosti rodí, rostou a pak, stejně jako každý živý organismus, uvadají a zanikají.

V Česku se pády prastarých i nedávných říší zabývá egyptolog Miroslav Bárta. Srovnání dávné minulosti a současnosti je podle něho na místě se dvěma připomínkami.

Kolapsy jsou dnes oproti minulosti daleko rychlejší, což souvisí hlavně se současnou rychlostí šíření informací. A nebývají absolutní - obvykle následuje regenerace, začíná se znovu, i když na nižší úrovni.

Společným jmenovatelem pochmurných úvah je přesvědčení, že se euroamerická civilizace ocitla na sestupné dráze. Ve střetu s militantním islámem a pod čínským ekonomickým tlakem oslabuje pozice USA a neovladatelnou se stává bohatá, ale byrokraticky přebujelá a zadlužená Evropa.

Průlom ve vnímání těchto nebezpečí nastal před patnácti lety, když NATO uspořádalo odborný seminář o zániku staroegyptské říše. Generálové chtěli na názorném příkladě pochopit, jak se mocný stát může během několika let úplně rozsypat.

V zajetí setrvačnosti

Při porovnání kolapsů mocných říší je možné najít mnoho společného. Do očí bije hlavně neschopnost elit rozpoznat včas hrozící nebezpečí.

Naopak pod vlivem zkostnatělých tradic krytých náboženstvím či ideologií nejsou ochotné měnit zvyklosti, případně nahodilými reformami problémy jen zvýrazňují. Což platí jak pro dávné doby, tak pro současnost.

Jednoho jediného společného jmenovatele ale nenajdeme.

Všemocní úředníci a fragmentace země na jednotlivé regiony porazily starý Egypt a v třetím, devátém a znovu i ve dvacátém století srážely Čínu. I když se už ve starověku stala nejlidnatějším státem.

Militarismus a přistěhovalci zničili Asýrii. Z jejích původních obyvatel - zdatných obchodníků a vojáků - se postupně stala vládní kasta, o výrobu se museli starat poražení nepřátelé.

Pozvolný úpadek přemohl jak Římskou říši závislou na silné armádě, tak stejně velká námořní impéria Španělů a Britů. Tyto státní celky narazily i na problém přílišné velikosti. Centrum, podobně jako dnes Brusel, ztratilo možnost efektivně vládnout.

Střet s vyspělejší technologií nepřežili Turci. Za evropskými armádami totiž stál rostoucí průmysl, za sultánovou armádou jen rukodělná výroba v řemeslnických dílnách.

Ekologické problémy pohřbily říši středoamerických Mayů. Vzestup zemědělství tam zastavila lidmi zaviněná eroze půdy a související zničující sucha.

Někdejší říše pochopitelně měly ve srovnání s dneškem omezené možnosti. Ekonomika zůstala jednoduchá, technika primitivní a vzdělání se dostalo jen privilegovaným.

Jenomže dnešní státy jsou lidnatější, složitější a »setrvačnější«. Rychlost reakcí brzdí samotná demokracie, protože přesvědčit veřejné mínění bývá obtížné a zdlouhavé.

Ve výsledku je tak míra současného ohrožení asi obdobná jako v minulosti. Kdo se tedy podle týdeníku Ekonom bude potýkat s největšími problémy?

1. Vylidněná Evropa

Evropa jako celek čelí úbytku obyvatelstva a zvyšujícímu se podílu přistěhovalců, zejména muslimského vyznání. Což může představovat výbušnou směs.

Soužití různých národů a náboženství se v dějinách nikdy moc neosvědčilo, zejména v dobách, kdy vymizel ekonomický vzestup. Příkladem může být i Rakousko-Uhersko, které se v roce 1918 rozpadlo.

Při omezení migrace je nevábnou alternativou vymírající kontinent, kde během několika staletí může populace klesnout o třetinu.

Současný stav charakterizuje polovičatost. Může mít například Evropa jednotnou měnovou a rozpočtovou politiku, aniž by měla stejné daně a sociální zákonodárství?

Vše komplikuje fakt, že nejde o etnicky homogenní celek a že v minulosti nikdy sjednocená nebyla.

Evropě se přitom již dnes nedaří v globální konkurenci. »Například v USA je HDP na obyvatele v porovnání s původní patnáctkou o čtvrtinu vyšší a zámořský náskok se dále zvyšuje,« připomíná analytik Duncan Currie v článku pro National Review Online.

Díky velikosti dotírá i Čína. Pro srovnání: Podle odhadu Mezinárodního měnového fondu letos dosáhne HDP pětisetmilionové Evropské unie stejně jako třísetmilionových USA zhruba 15 bilionů dolarů. A Čína - s 1,3miliardovou populací - to dotáhne na 11 bilionů dolarů.

Faktem je, že se evropské ekonomiky velice liší a není tu jen vyčerpané Řecko a Portugalsko, ale i ostrůvky pozitivní deviace. Některé země jsou na světové špičce.

Ve velice dobré kondici se podle Currieho zdá právě německé hospodářství. Nahoru šlo v poslední dekádě zreformované Švédsko nebo i Švýcarsko.

Do budoucna někteří experti prorokují vzestup i postkomunistickým zemím, protože je tolik nesvazují finanční nároky západoevropského sociálního modelu. Ten totiž vznikal ještě v době, kdy si to Evropa díky náskoku před třetím světem mohla dovolit.

Pak by, jak soudí americký geopolitik George Friedman, mohla přijít chvíle pro Polsko, největší a nejlidnatější zemi v tomto regionu (polská ekonomika je čtyřikrát větší než česká).

Varšava vždy aspirovala na velmocenskou roli a nyní by s americkou podporou a ve střetu se slábnoucí Moskvou mohla konečně uspět.

»Německo si ponechá ekonomiku, která bude obrovská, ale stagnující. Polsko, jako předního spojence USA, naopak zaplaví americká technologie a odborné znalosti,« píše Friedman v knize »Příštích sto let«.

Připomíná snad starý kontinent některou z dávných říší? Bruselská byrokracie asi Egypt, spoléhání na přistěhovalce (jen ze severní Afriky jich má v následujících letech přijít podle plánů EU skoro sto milionů) zase Asýrii.

S ní kontinent spojuje i fakt, že si svoji životní úroveň před několika stoletími vybojoval díky převaze svých armád, která se však dávno rozplynula. Současná nízká hospodářská dynamika zase dovoluje srovnání s chřadnoucím Britským impériem.

Už teď má Evropa ohromné problémy s centralizací a aktuálně také s jednotnou měnou.

Přitom se v obou případech stala zajatcem svých vizí. Zrušení eura, nebo dokonce konec integrace by nepochybně vedly ke katastrofě. Ani jedno, v horizontu nějakých deseti dvacet let, přitom nelze vyloučit.

Tím spíše, že z evropské politiky začnou z důvodu věku odcházet lidé, kteří na evropské integraci a bruselském federalismu v uplynulých desetiletích založili kariéry, a hlavu zvednou nacionalisté.

Co by se z trosek rozbité Evropské unie vynořilo? Zdaleka tu není jen polská varianta. Po rozpadu by se také mohlo vynořit německé středoevropské jádro. Jehož součástí by nepochybně byla i Česká republika. Jde o tradiční představu.

Skotský ekonomický historik Niall Ferguson tvrdí, že k takovému stavu jasně směřoval hospodářský a politický vývoj už před rokem 1914.

Kolem německého bloku by se pak nacházely podstatně slabší a dále se propadající státy na periferii.

Výjimkou by snad byla Velká Británie, která by těžila z faktu, že je díky jazykové spřízněnosti a zeměpisné poloze přirozeným předmostím amerického vlivu.

2. Stárnoucí Čína

Evropu snadno může zavalit rostoucí Čína. Ekonomicky a vlastně i mocensky se tak již děje. Což nejlépe dokládá fakt, že čínské společnosti vytlačují v afrických zemích firmy ze starého kontinentu a Peking v Evropě již také investuje.

Jenomže na rozmach někdejší říše středu existují diametrálně odlišné pohledy. Podle mnoha národohospodářů oslněných statistikami jde o zemi na vzestupu. To je například názor proslulého Samuela Huntingtona. Od sjednocení a revoluce uběhla jen krátká doba a tradiční cyklus se tedy teprve rozbíhá.

Co když se ale Čína jako už mnohokrát v dějinách začne rozpadat? Země nemusí zvládnout ohromné rozdíly mezi bohatým pobřežím a podstatně chudším vnitrozemím.

Podobně se rozštěpila už v 19. století a zůstala roztříštěná po desítky let až do příchodu Mao Ce-tunga a jeho komunistů.

Čínská moc navíc vyvolává obavy sousedů - v prvé řadě Indie, ale i Indonésie, Japonska či Koreje. Všichni jsou přirozenými spojenci USA, které - na rozdíl od starého kontinentu - jen tak nevyklidí svoji dominantní pozici. Americký expert Richard Bernstein už před patnácti lety předpověděl, že čínský vzestup povede k neodvratné válce s USA.

Otázky ale vyvolává samotný čínský růst. Zatím je enormní, ale podobně neuvěřitelný se zdál před třiceti lety v nedalekém Japonsku. A to se nyní neumí vymanit ze stagnace. Jestliže se hospodářský růst v přelidněné Číně zastaví, tak také začnou mít v Pekingu ohromné problémy udržet stát pohromadě.

Jasným varováním je obrovský rozsah rizikových úvěrů, které čínské banky ochotně poskytují domácím firmám. K němu se zanedlouho přidá stárnutí obyvatelstva. Na tento rizikový moment upozorňuje i český ekonom Pavel Kohout s tím, že už po roce 2020 bude mít Čína starší populaci než USA.

Zastavení populační expanze politikou jednoho dítěte se tak může ukázat nedomyšleným reformním krokem. Takovým, který krizi nevyřeší, ale naopak prohloubí.

Kritickým okamžikem bude i chvíle, kdy se stále početnější střední vrstvy začnou brát o svá politická práva a zpochybňovat moc státní byrokracie kryté zástěrkou komunistické strany. Čína pak může přijít o svoji dnešní schopnost rychlé reakce na globální ekonomické problémy. Což je - jak tvrdí analytik mezinárodních vztahů Petr Robejšek - jedna z mála výhod autoritativních režimů.

Na čínskou realitu lze pohlížet prizmatem vlastních dějin, platí pro ni ale i zkušenosti stejně cyklického vývoje Egypta. Dřímající hrozba ekologické katastrofy v přelidněné zemi navíc vyvolává vzpomínku na pád říše Mayů, kde odlesnění nakonec vedlo k hladomorům.

Co Čínu čeká? Zatím se bude dál dotahovat na Evropu a USA. Až ale její dosud mladá populace zestárne, tak za nějakých čtyřicet či padesát let, tedy za dvě generace, může čínský drak překvapivě klesnout k zemi.

3. Mexikanizované USA

Americké elity vycházejí z toho, že jejich země musí zůstat jedinou světovou supervelmocí. Aby - jak teď tvrdí ministryně zahraničí Hillary Clintonová - mohly po světě prosazovat globální zájmy a udržet si v něm vedení.

USA mají jako supervelmoc mnoho protivníků, je ale pravdou, že stále jde o nejsilnější ekonomiku. Země disponuje rozsáhlým a zatím málo zalidněným územím, úrodnou půdou a bohatými nerostnými zdroji. Není jako Čína přelidněná, počet obyvatel, na rozdíl od Evropy, stabilně roste.

Navíc USA ovládají světový obchod a finanční systém a bez konkurence je prozatím americká armáda.

Ve prospěch americké budoucnosti hraje technologický pokrok, který může nahradit úbytek pracovních sil daný stárnutím populace.

Před USA se otevírá i nový prostor, vesmír. Ten se za pár generací může stát stejně důležitý, jako byly pro Španěly a Brity světové oceány. Už nyní Pentagon rozvíjí projekty na získávání energie z kosmických slunečních elektráren.

Ve srovnání s těmito možnostmi se rizika nezdají nepřekonatelná. Tím prvním je změna dominantního etnika a hrozba vnitřních nepokojů přibližně za sto let.

Tři století vlády Anglosasů a jejich »severské« kultury může nahradit převaha španělsky hovořících lidí z Mexika a jejich jižních emocí.

Podle projekce Pew Research Center bude v zemi v roce 2050 žít už 29 procent hispánců (nyní 14 procent) a tento trend se nezastaví.

Dalším hrozbou je, že již dnes je americká společnost v souvislosti s nástupem informačního věku nesmírně složitým organismem. A co je sofistikované, bývá křehké.

Největším nebezpečím je však přecenění ambicí a sil. Amerika žije nad poměry. Obyvatelstvo je zadlužené a pochybná je i praxe, kdy kulhající ekonomiku mají znovu roztočit stamiliardy vládou natištěných dolarů.

Francouzský sociolog Emmanuel Todd soudí, že by po ztrátě světové dominance a nadvlády nad globálním bankovním systémem, které zatím žití na dluh umožňují, mohla v USA klesnout životní úroveň nejméně o čtvrtinu.

K vnitřnímu dluhu se přidávají ohromné náklady na armádu i konkrétní války. Britský historik Paul Kennedy v této souvislosti připomíná imperiální přepětí, které v minulosti zničilo většinu vojenských mocností.

Obtížně vyčíslitelný poměr mezi náklady na ovládání světa a zisky z takové nadvlády připodobňuje USA k Britskému impériu, které ostatně po roce 1945 v roli vládce světa vystřídaly.

Samotným Američanům je blízké srovnání se sebevědomým a rozmařilým Římem. Dává to totiž určitou naději, že vrcholné období nevystřídá okamžitý pád, ale dlouhé období, kdy se stále dá dobře žít.

Harvardský profesor mezinárodních vztahů Joseph Nye však jakoukoli skepsi odmítá. Soudí, že USA v následujících desetiletích hlavně díky vysokým investicím do výzkumu a vývoje dál zůstanou nejsilnějším a nejbohatším světovým hráčem.

Josef Pravec

INFOGRAFIKA: Svět v roce 2050

- Geopolitik George Friedman načrtl barvitou vizi, jak bude svět vypadat v polovině 21. století. Nejde o nepodloženou fabulaci, je totiž zakladatelem a šéfem společnosti Stratfor, největšího soukromého dodavatele ekonomických a politických prognóz. Právě ty jsou základem jeho knihy, která v České republice vyšla pod názvem »Příštích sto let«.

- V ní za budoucí silné hráče označuje na prvním místě USA. A velice překvapivě Polsko a Turecko a nakonec i jinými odepisované Japonsko.

- USA si udrží dominantní postavení díky vojenské síle, nadvládě nad světovým obchodem a technologické převaze.

- Polsko se stane centrem střední Evropy, vytvoří blok sousedních států a začne expandovat na východ. Má jít o hlavního spojence USA. Ty ho budou ekonomicky podporovat a poskytnou mu nejmodernější technologie.

- Turecko má šanci stát se nejsilnější zemí muslimského světa. Již nyní učinilo velký pokrok na cestě mezi vyspělé ekonomiky, v islámském světě jde o nejstabilnější zemi. Čeká ho rozsáhlá územní expanze, jeho vztahy s USA ochladnou.

- Japonsko má být pro Američany hlavním rivalem. Půjde o technologicky vyspělou zemi, která při hledání surovin a hlavně pracovních sil znovu začne pronikat na asijský kontinent, do Číny a Ruska.

- Na rozdíl od jiných Friedman nevěří v budoucnost Číny. Té předvídá ekonomické problémy a dezintegraci.

- Totéž podle něho platí o Rusku, které se stane obětí vlastní velmocenské politiky a nevydrží s ní spojené náklady.

- Rozlet Indie přibrzdí špatné geografické umístění země, které neumožňuje žádnou větší expanzi.

- Americký geopolitik (jehož kořeny tkví v Maďarsku) je skeptický rovněž k možnostem málo pružné západní Evropy a zejména Německa. To má zatlačit do pozadí dynamičtější polská federace. Evropská unie přestane existovat.

- George Friedman po roce 2050 nevylučuje ani válku mezi USA a Polskem na jedné a Japonskem, Tureckem a Německem na druhé straně. Vítězství připisuje - jak jinak - svým Spojeným státům, které využijí hlavně převahy v kosmu. Budou ale pak čelit tlaku Mexika.

O pády říší se zajímají i generálové NATO. Uspořádali například konferenci o zániku starověkého Egypta.

Čínu může do padesáti let srazit na kolena její současná populační politika. Starých bude více než mladých.