Je slunečné nedělní odpoledne. V jednom z pavilonů na pražském holešovickém Výstavišti se pomalu schází poměrně nesourodá skupina několika desítek lidí. Spojuje je snad jen jediné - přišli přejít přes žhavé uhlí. Jejich pohyb řídí několik organizátorů v černých tričkách s rudým nápisem »Jsem firewalker« (tedy ten, který prošel ohněm).

Ze všeho nejdříve je nutné podepsat »revers«. Když píšu své jméno pod prohlášení, že veškerou zodpovědnost za své zdraví beru na sebe, přemýšlím, jestli by se daly případné popáleniny vyhodnotit jako pracovní úraz. Pak tu otázku hodím za hlavu. Nebudu-li chtít, přes žádné uhlí prostě nepřejdu.

Začínáme. Lektor Jiří Vokáč Čmolík energicky vběhne »na scénu« a začne nám vysvětlovat, co se bude dít. »Nepřejít je stejně dobré jako přejít. Rozhodnutí je jenom na vás. Poslouchejte svůj vnitřní hlas,« klade nám na srdce. Všechny mé vnitřní hlasy se ptají, jak chce - proboha - dokázat, aby všichni ti lidé okolo mě dobrovolně vlezli na uhlí, které má 500 °C.

Vnitřní hlas, bubny a střepy

Nejdříve jen tak trochu boucháme do vypůjčených bubnů. Bouchání po čase nabírá docela zajímavý rytmus. Hrajeme, tančíme, čas mile plyne. Najednou lektor vytáhne podivně chřestící pytel.

Jsou v něm střepy - obyčejné zelenoa hnědoprůhledné střepy z lahví od vína. Pečlivě je urovná a přejde po nich. Vyzve nás, ať se projdeme taky. Nejdříve se chci ztratit v davu. Jenže pak si řeknu, že je to stejně jen hra, a postavím se do fronty na střepy. Přejdu bez problémů - stejně jako všichni ostatní.

Strach, trik a pokora

Večírek se chýlí k závěru. »Až ucítíte, že je váš čas, můžete vyrazit na uhlí,« řekne nám lektor. Samozřejmě po něm nejdříve přejde sám. Následuje jeho kolega Pavel Sudík. Oba jdou s přehledem, zvesela, jako by dělali tu nejobyčejnější a nejsamozřejmější věc na světě.

Po nich začínají vycházet první »neprofesionální« účastníci akce. Nedůvěřivě si je prohlížím. To, že se nic nestalo ostatním, přece vůbec neznamená, že se nespálím já, říkám si. Jenže jsem zvědavá. Zajímá mě, jestli jsem na stejné vlně jako ostatní.

Najednou se dostaví pocit, že to nějak půjde - a tak vykročím. Překvapí mě, že to pálí. »Přece se nespálíš,« bleskne mi hlavou - a další kroky už jsou vysloveně příjemné.

Okamžitě po přechodu mě napadne, že je to trik. A tak se jdu projít ještě jednou. Druhý přechod už ale pálí o poznání více. Dokázala jsem si, že uhlí je skutečně žhavé. Naštěstí se ten »důkaz« obešel bez následků. Na nohách nemám ani stopu po ohni.

Asi jsem opravdu měla štěstí. V zápětí totiž narazím na ženu se sice malou, ale ošklivou spáleninou. »Ztratila jsem pokoru,« okomentovala ji s úsměvem.

Petra Sýkorová

Přece se nespálíš, bleskne mi hlavou - a další kroky už jsou vysloveně příjemné.

Související