Místo chleba budiž světlo

Anketa

Kolik procent energie by mělo Česko (i za cenu státních dotací) vyrábět z obnovitelných zdrojů?

do 5 procent

24%

do 13 procent, jak požaduje EU

17%

více než 13 procent

19%

zelenou energii nevyrábět

40%

Hlasovalo 501 čtenářů

Na českých polích tiká časovaná bomba. Už dnes je přes čtvrt milionu hektarů určeno pro »krmení« bioplynových stanic, spaloven biomasy nebo pohon automobilů. Plán vlády přitom počítá s tím, že do roku 2020 ovládne energetika už skoro milion hektarů - přes čtvrtinu veškeré zemědělské půdy v zemi.

To vše v době, kdy ceny obilí na světových trzích už beztak trhají rekordy.

»Půjde-li to tak dál, pak se bouře proti drahým potravinám nemusejí odehrávat jen ve třetím světě,« varuje před energetickým boomem v zemědělství prezident Potravinářské komory Miroslav Toman.

Podobné obavy mají další potravináři. Ekonomové zase upozorňují, že zelená energie přispěje hlavně ke zdražení samotné elektřiny nebo paliv. A hrozí také ekologické nebezpečí - především eroze půdy při neregulovaném rozšíření energetických plodin.

Vláda přitom tvrdí, že má vše pod kontrolou. »Podobný úlet jako u fotovoltaiky nám v podpoře zelených energií nehrozí. A ceny potravin také dramaticky nestoupnou,« slibuje ministr zemědělství Ivan Fuksa.

Jenže týdeník Ekonom zjistil, že hrozby skutečně existují.

Pozor, bioplyn!

Donedávna nesla nálepku největšího »požírače« potravinářských surovin biopaliva. Tuzemští ekonomové i experti Světové banky je označovali za jednu z klíčových příčin strmého růstu cen potravin.

V Česku už dnes zaujímá řepka pro výrobu bionafty nejméně 180 tisíc hektarů, což je více než polovina celkové výměry této plodiny. Na bioetanol, povinně přidávaný do benzinu, se zase pěstuje na více než dvanácti tisících hektarů cukrová řepa a na dvojnásobně větší výměře pšenice.

Vzápětí se vynořila biomasa. Její rostoucí využití na produkci tepla i elektřiny může nejen »vyluxovat« lesy od štěpky i dalších zbytků dřeva, ale spolyká i třeba senáž produkovanou na zemědělské půdě (více viz Ekonom č. 1/2011).

V teplárnách se ročně spálí přes 1,6 milionu tun dřevní biomasy, ale v kotlích na výrobu tepla i elektřiny mizí také rostlinná produkce z několika desítek tisíc hektarů polí a luk.

Jak v biopalivech, tak v biomase se angažují přední firmy, elektrárenským molochem ČEZ počínaje a třeba Agrofertem konče.

Současným hitem jsou ovšem bioplynové stanice. Nemine snad týden bez otevření nějaké nové. Často je to i se slavnostními fanfárami. Například minulý měsíc se ministr Fuksa zúčastnil otevření bioplynové stanice v Klučenicích, kterou vybudovalo tamní zemědělské družstvo.

Dnes je v Česku těchto stanic zhruba 170. Ale další stovka by mohla ještě letos zahájit provoz. A plány do budoucna jsou velmi smělé.

»V roce 2020 bychom v Česku měli mít 742 bioplynových stanic o celkovém výkonu 520 megawattů. Jsme rádi, že se nám to podařilo prosadit do Národního akčního plánu na rozvoj obnovitelných zdrojů energie,« chválí se viceprezident Agrární komory Bohumil Belada (více viz Nenažrané bioelektrárny).

Národní akční plán má Česku zajistit, aby v roce 2020 v souladu s požadavkem Evropské unie země vyráběla třináct procent energie z obnovitelných zdrojů.

Pro zemědělství to znamená, že bude potřebovat 150 tisíc hektarů na »potravu« pro bioplynové stanice, k tomu půl milionu hektarů polí pro biopaliva a dalších 300 tisíc pro biomasu. Energetické plodiny by tak teoreticky pokryly celou plochu Jihočeského kraje.

Ovšem například jen těch 150 tisíc hektarů zemědělské půdy obětovaných pro bioplyn by dalo zhruba 750 tisíc tun zrna, pokud by se na nich pěstovala potravinářská pšenice.

»Z tuny pšenice se přitom dá upéct 16 500 rohlíků,« vypočítává Jaroslav Kurčík, šéf pekáren Penam ze skupiny Agrofert, dvojky v oboru.

To teoreticky znamená, že z uvedené plochy pro bioplyn by pekaři mohli upéct kolem 12,5 miliardy rohlíků. Z tohoto počtu by si každý občan Česka mohl dopřát denně nejméně tři rohlíky po celý rok a ještě by zbylo.

Není divu, když potravináři bijí na poplach. Jako například Marko Pařík, spolumajitel největších tuzemských pekáren United Bakeries.

»Je úplná pitomost používat zemědělskou produkci na energii. Ceny kvůli tomu letí nahoru a čeká nás ohromný problém nedostatku jídla. Brzo nás bude na planetě devět miliard - a co si počneme dál?« ptá se.

Statisíce hektarů ladem

Zcela jiný pohled na zemědělskou energetiku však nabízejí farmáři. Přestože domácí produkce většiny potravinářských surovin v posledních dvaceti letech klesá, kvůli rostoucím dovozům mají stále potíže s odbytem nadprodukce. Proto možnost pěstovat řepku na bionaftu nebo kukuřici na plyn vítají.

»Nebezpečí, že obnovitelné zdroje energie vytlačí výrobu potravin, zatím nevidím. Je tu prostor pro oba obory. Máme vytipováno nejméně půl milionu hektarů půdy, které na potravinářské účely nepotřebujeme,« říká Josef Stehlík, šéf Asociace soukromého zemědělství.

Prezident Agrární komory Jan Veleba s ním souhlasí, plocha pro energetické využití podle něho může být až 700 tisíc hektarů. Ty by jinak ležely ladem.

Veleba navíc prohlašuje, že »agrární energetika« může přinést zemědělcům tržby kolem deseti miliard korun a zajistit patnáct až dvacet tisíc pracovních míst. Vzhledem k tomu, že dnes v zemědělství pracuje už jen něco přes sto tisíc lidí, je i sociální rozměr agrární energetiky významný.

»Netvrdím, že se má kvůli tomu obilí nebo řepka pěstovat třeba na Sněžce. Ale ztratili jsme už soběstačnost v mnoha potravinářských komoditách, energetika je proto naše šance,« zdůrazňuje Veleba.

Někteří experti ovšem upozorňují, že dosavadní potravinářský blahobyt - kdy vyspělé země pociťují růst cen jen jako nepříjemnost a hlad nehrozí - nemusí trvat navěky.

Právě přírodní podmínky v zemích střední Evropy, na rozdíl od Skandinávie nebo vyprahlého Středomoří, jsou pro produkci potravin nejvýhodnější. Nebudou pak třeba Česku chybět pole vhodná pro potravinářské obilí a krmiva, když je zaplní energetické plodiny?

»Nebudou. Na rozdíl od lánů fotovoltaických panelů můžeme porosty s plodinami pro výrobu plynu či biopaliv z roku na rok vrátit na potravinářské účely,« ubezpečuje Veleba.

Drahá energie...

Potravináři proti bioenergii brojí, zemědělci ji hájí. Roli arbitra - alespoň pokud jde o vliv zelené energie na ceny potravin - by mohl sehrát maloobchod. Vždyť právě obchodní řetězce jsou tím článkem, který stanovuje konečnou cenu potravin.

»Odklon zemědělců od produkce potravin ve prospěch energií vliv na ceny nemá,« prohlašuje Petr Vyhnálek, jednatel obchodní sítě Globus. Nechává si však otevřená zadní vrátka. »Tedy zatím,« dodává.

Jednoznačná odpověď na aktuální hrozbu zdražování jídla tak zatím chybí. Zato však odborníci upozorňují na dvě jiná rizika, která jsou už dnes jasně viditelná.

»Bioenergie neohrozí potravinovou bezpečnost spotřebitelů, ale paradoxně spíše tu energetickou. Přesněji řečeno, lidé kvůli nim budou za energie platit víc,« upozorňuje přední agrární analytik Tomáš Doucha, náměstek ředitele Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky.

Podle propočtů ústavu již nyní kvůli bioplynovým stanicím a spalování biomasy rostou výdaje státu na obnovitelné zdroje energie nejméně o třetinu.

Státní podpora přitom nejde na samotné pěstování energetických plodin, ale výrobny pelet, kotelny na biomasu a bioplynové stanice získávají investiční podpory. Ze tří čtvrtin jdou z pokladny Bruselu, z jedné čtvrtiny rovnou z kapes českých daňových poplatníků.

Samotný provoz je pak dotován na stejném principu jako fotovoltaika, to znamená přes vyšší výkupní cenu vyrobené elektřiny.

...a zničená pole

Druhým zjevným rizikem energetických plodin je vliv na životní prostředí. Česko už léta bojuje s vodní a větrnou erozí na polích, kritická situace je zejména na jižní Moravě.

Plodinou, která půdu nejvíce ohrožuje, je kukuřice. A právě kukuřice je dnes hlavní »potravou« bioplynových stanic.

Dotační pravidla jsou totiž nastavena tak, že se už nevyplácí provozovat bioplynové stanice podle jejich původního poslání: Jako zařízení na výrobu plynu z exkrementů prasat nebo skotu, tedy z odpadu. Farmářům přinášejí zisk, i když jedou převážně na kukuřičnou siláž nebo travní senáž.

Farmy se tak vlastně obejdou bez zvířat. Podnikatel přeměňuje krmivo (siláž, senáž) rovnou na bioplyn bez zvířecího mezičlánku - a taková praxe by nakonec mohla vést i k dalšímu poklesu stavu hospodářských zvířat. Což může mít zase dopad na růst cen masa a mléka, jejichž produkce se v uplynulých dvaceti letech už beztak snížila skoro na polovinu.

Kromě toho půdě prospívá, když se hnojí organickými hnojivy - chlévskou mrvou. Absence tohoto hnojiva tak opět snižuje kvalitu polí. A ze špatných polí je horší úroda - čímž se opět uzavírá kruh, na jehož počátku je hrozba růstu cen potravin kvůli nižší produkci.

»Stát by měl povolit bioplynové stanice jen zemědělcům, kteří mají živočišnou výrobu. A neposkytovat další prostor lidem, kteří si nadělali peníze na slunečních elektrárnách a teď se pokoušejí o něco podobného s bioplynem,« stěžuje si největší sedlák v republice Andrej Babiš, majitel agrochemického gigantu Agrofert.

Jeho podniky se přitom nyní do výroby zelené energie pouštějí stále častěji (viz též Babiš na lesním lovu).

Bezstarostní úředníci

Tikot bioenergetické bomby zatím nechává politiky v klidu. Je ale třeba mít se na pozoru. A to nejen kvůli zkušenosti s fotovoltaikou, kdy stát neuvěřitelně »přepískl« výkupní ceny solární energie a průšvih dodnes ještě pořádně neuhasil.

Je pravda, že výkupní ceny ostatních obnovitelných energií nejsou nastaveny tak hrůzostrašně, jako tomu bylo u elektřiny ze slunce. Ale všechna výše uvedená rizika bioplynu, biopaliv nebo biomasy se nevyhrotí jen tehdy, když stát jejich živelný rozvoj ukočíruje. To platí především o nejrychleji rostoucích bioplynových stanicích. A právě tady je kámen úrazu.

Ministr Fuksa například poukazuje na to, že chce zavést pravidla jako v Německu. Tam musí využívat bioplynová stanice alespoň 30 procent odpadů.

»V opačném případě budou nároky na pěstování energetické kukuřice opravdu příliš vysoké. Nejenže by hrozila eroze, ale například i útlum pěstování brambor ve prospěch energetických plodin,« připouští.

Ale zatím, bez zmíněného regulačního pravidla, rostou za Fuksova souhlasu nové stanice jako houby po vydatném dešti.

»Našeho oboru se to sice týká, ale zodpovědnost za bioenergetiku nese ministerstvo průmyslu a obchodu,« myje si ministr ruce.

Klíčový státní úředník přes energetiku, náměstek ministra průmyslu Tomáš Hüner, žádné drama nepřipouští.

»Vše konzultujeme i s ministerstvem zemědělství. Národní akční plán stanovil stropy pro podporu zelené energie, budeme mít férovou regulaci,« ubezpečuje.

Ujišťování politiků mají ale drobnou trhlinku. Rada pro energetickou a surovinovou strategii, ustavená vládou, teprve teď dává dohromady konkrétní zástupce jednotlivých úřadů, kteří v ní mají pracovat. Chybí tak akceschopný nástroj státu právě v době, kdy tisíce hektarů ukusují bioenergie na úkor potravin.

(Viz též komentář.)

Martin Mařík
Robert Zelenka