Zásahové komando na pražské Národní třídě obsazuje směnárnu Aktiv Change. Mluvčí protikorupční jednotky Roman Skřepek si pochvaluje, že policie právě získala důkazy o »vyprání« dosud největší částky v české historii – 5,3 miliardy korun. Psal se rok 2008.

Nyní, po dvou letech vyšetřování, už je jasné, že z kauzy desetiletí se stalo jen další fiasko. A oba jednatelé Aktiv Change, Egypťan Omar Mogheth a Brit Jason Lee Dupuy, si mohou oddechnout.

Státní zástupkyně Pavla Pokorná se totiž v září definitivně rozhodla, že ani na jednoho z cizinců nepodá obžalobu. Místo deseti let ve vězení za praní peněz tak budou čelit jenom správnímu řízení České národní banky kvůli nedodržení oznamovací povinnosti.

Policii se totiž nepodařilo prokázat, že miliardy odeslané z Aktiv Change do zahraničí pocházely z  daňových úniků. Není-li trestného činu, nejsou ani špinavé peníze a Aktiv Change ani nemůže být jejich pračkou, zní výsledek kauzy.

Příběh největší české akce proti praní špinavých peněz jenom dokresluje, jak komplikovaný a neúspěšný je boj českých úřadů proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Podle odhadu Milana Cícera, ředitele Finančního analytického útvaru ministerstva financí, se daří zachytávat pouhé jednotky procent případů.

V neprospěch úřadů a policie hovoří i další statistiky. Například ty o počtu lidí skutečně odsouzených za praní peněz. V letech 2005 až 2009 jich bylo pouze 29.

V Česku se ročně »vypere« několik set miliard korun. V sítích policie však zpravidla uvíznou jen malé ryby. Pachatele praní peněz ve velkém se dosud chytit nepodařilo.

Jedním z největších úlovků tak byl letos architekt Marek Řičář. Ten byl na konci října odsouzen na sedm let za dotační podvod ve výši 15,5 milionu korun. Část těchto peněz se přitom pokusil legalizovat pomocí přesunů mezi bankovními účty.

 

Peníze s rodokmenem

Praní špinavých peněz je trestným činem, který nemůže existovat sám o sobě. Vždy je spojen s jinou trestnou činností, jejíž »zisky« je třeba legalizovat. Tedy vybavit věrohodnou a účetně doloženou legendou o jejich původu.

Způsobů, jak toho dosáhnout, existuje mnoho (viz Deset praček). S postupem času a zvětšující se obezřetností bank se vyvíjejí a zdokonalují.

Stále však platí základní pravidlo – aby bylo možné peníze bez rizika utrácet a používat i pro legální obchody, nejprve je zapotřebí »špinavou« hotovost dostat na bankovní účet. A to třeba přes firemní pračku formou fingovaných či nadhodnocených tržeb.

Primitivní metody z minulosti jako například »smurfing«, tedy vkládání malých obnosů v hotovosti na účet, už dnes příliš nefungují.

Banky ve většině zemí totiž mají povinnost hlásit úřadům jakékoli podezřelé transakce, mezi něž pravidelné vkládání částek těsně pod kontrolní limit (patnáct tisíc eur) patří. Mají na to speciální programy a pokusy o smurfing hravě odhalí.

»Tyto programy jsou schopny zaznamenat i další podezřelé okolnosti – například rizikovost firmy s ohledem na její vlastnickou strukturu,« dodává Petr Barák z České bankovní asociace.

Dalším krokem pak bývá zametání stop. I když už peníze na bankovním účtu mohou být vybaveny přijatelným původem, jistější je přesunovat je pomocí dalších převodů dál, nejlépe přes více zemí včetně daňových rájů.

Pokud se navíc provede další mezistupeň – výběr hotovosti z účtu a vložení přes další osoby na jiné účty u jiných bank – stopa k původu peněz se definitivně přeruší. Policie pak prakticky nemá šanci se zdrojového trestného činu dopátrat. A tím pádem neprokáže ani praní peněz.

Vzhledem ke složitosti celé procedury většinou legalizaci peněz neprovádí jediný člověk, ale organizované mezinárodní skupiny. I proto je velmi nákladná – každá zapojená osoba si strhne nějakou provizi.

»Lidé, kteří potřebují peníze proprat, jsou ochotni akceptovat ztrátu mezi 20 a 60 procenty,« tvrdí Kateřina Halásek Dosedělová z oddělení forenzních služeb společnosti PwC.

V České republice nicméně neexistuje zákon o povinnosti prokazovat původ majetku. Čistě teoreticky si lze proto peníze z trestné činnosti nechat doma v šuplíku a postupně je utrácet.

Předpokládá to ale, že od držitele nevede přímá stopa k trestnému činu. Policie pak nemůže udělat nic horšího než předat případ například finančnímu nebo celnímu úřadu. Ten může maximálně vyměřit dodatečnou daň.

 

Policie chytá jen malé ryby

Většina pachatelů pochází ze zahraničí, většinou ze zemí bývalého Sovětského svazu. Ministerstvo financí registruje také mnoho podezřelých převodů peněz do Číny nebo Vietnamu, a to často ve stamilionech korun.

Má to však jeden háček – policistům se v drtivé většině případů podaří dopadnout jen poslední články řetězu, často bílé koně. K hlavám gangů v cizině, operujícím s miliardami, se ani nepřiblíží.

»Úspěšnost je totiž závislá na mezinárodní spolupráci. A ta je v případě některých zemích zdlouhavá,« vysvětluje mluvčí protikorupční policie Roman Skřepek.

Z tohoto hlediska jsou problematické například země typu Kajmanských ostrovů. Prokázat spojení mezi trestnou činností a penězi přicházejícími z některé ze zemí offshorové zóny v doprovodu dobré krycí legendy, je podle předsedy správní rady Transparency International Václava Lásky takřka nemožné.

To však neznamená, že by peníze z trestné činnosti neprali také Češi. Jen se je prozatím nedaří chytat.

Například hospodářská kriminalita podle odhadů policie vynese tuzemským pachatelům minimálně 100 až 150 miliard korun ročně. A i tyto peníze je třeba legalizovat.

Podle Milana Cícera z ministerstva financí je praní peněz velmi těsně spojeno i s korupcí. Pověstné provize za veřejné zakázky, jinými slovy úplatky, jsou také »špinavé« a dosahují desetimiliardových částek.

Horní hranice odhadů v Česku ročně propraných peněz (včetně těch ze zahraničí) proto dosahuje až 700 miliard korun.

V ostrém kontrastu jsou pak částky, které zadržel Finanční analytický útvar resortu financí kvůli podezření z praní peněz. Pohybují se totiž o několik řádů níže – například v roce 2009 útvar zadržel celkem 191 milionů korun, letos to prozatím bylo 270 milionů.

Nabízí se tedy otázka – je Česko rájem pro praní peněz? »Nejsme atraktivnější než okolní země. Kdybych si měl vybrat, šel bych více na východ. Tam jsou opatření slabší,« říká Jiří Tvrdý z ministerstva financí.

Přesto existuje několik zásadních problémů, které praní peněz v Česku zločincům usnadňují: chybějící zákon o prokazování původu majetku, nepříliš úspěšná práce policie nebo prozatím nedostatečná kontrola bank, směnáren, heren a dalších rizikových firem, které potenciálně mohou peníze prát.

 

Finanční policie? Zbytečný luxus

Jedním z nejčastěji kritizovaných kroků, jež významně zhoršily podmínky pro odhalování legalizace výnosů z trestné činnosti, bylo zrušení takzvané finanční policie. Tedy speciální jednotky, která se zaměřovala právě na vyhledávání »praček«.

Útvar, jenž v nejlepších dobách čítal zhruba 300 elitních detektivů, zrušil v roce 2006 tehdejší ministr vnitra Ivan Langer. Nikdy svůj krok pořádně nevysvětlil. Hovořil pouze o tom, že se činnost finanční policie dubluje s prací protikorupční jednotky a pro Česko je zbytečný luxus mít 700 mužů v uniformách řešících hospodářskou kriminalitu.

Důsledky zrušení finanční jednotky byly nicméně tristní. Podle jejího bývalého ředitele Vladimíra Zimmela výrazně klesla efektivita vyšetřování. »A co hůř, řada specialistů odešla do civilu,« tvrdí Zimmel. Policie tak podle něho dnes trpí akutním nedostatkem zkušených lidí.

S nepříliš přesvědčivou prací vyšetřovatelů souvisí i další problém. V současnosti se totiž kriminalisté ve velké míře spoléhají jen na trestní oznámení podaná ministerstvem financí.

Výsledkem jsou právě zatčení bílí koně operující s částkami v řádu tisíců eur. Špičky organizovaných gangů však zůstávají na svobodě.

Samotné »pračky« pozornosti úřadů také dosud unikají. Řeší je pouze v případě, kdy na podezřelé nesrovnalosti v účetnictví upozorní například finanční úřady. Zlepšit by to mohly kontroly bank, kasin, heren a dalších rizikových společností, které letos na podzim zahájilo ministerstvo financí.

Je totiž logické, že firemní pračka sama na sebe oznámení ministerstvu z podezřelé transakce nepodá, přestože podle zákona tuto povinnost má. Bez fyzických kontrol na místě ji prakticky odhalit nelze.

 

Špinavé peníze zůstávají

Česká legislativa proti praní peněz se podle ministerstva financí drží evropských standardů. Přesto má jeden závažný nedostatek. Tím je neexistence povinnosti prokazovat zdroj příjmů.

Neprokáže-li policie spojení peněz s takzvanou zdrojovou trestnou činností (tedy jejich nelegální původ), má svázané ruce.

»Není-li zdrojového trestného činu, nemůže být ani trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. A v českém právu neexistuje žádný nástroj, kterým by bylo možno takovou osobu přimět k vysvětlení původu drženého majetku,« vysvětluje Jiří Herczeg z Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Podobný problém mají i policisté v zahraničí.

Jenže tam mají často jiné nástroje, díky kterým mohou podezřelý majetek v případě, že vlastník není schopen prokázat jeho legální původ, postihnout. A to například sankčním zdaněním (výše příslušné daně se pohybuje okolo 80 procent), nebo propadnutím ve prospěch státu. Takové možnosti mají v USA či Velké Británii.

A měl je i náš slovenský bratr. V roce 2005 na Slovensku přijali zákon o prokazování původu majetku.

 »Ústavní soud Slovenské republiky ho však v roce 2008 zrušil s tím, že představuje nepřiměřený zásah do ochrany vlastnického práva,« upozorňuje Herczeg.

Slovenští legislativci se však nevzdali a připravili nový zákon a pro jistotu spolu s ním i změnu ústavy. Od příštího roku tak bude slovenským zločincům opět hrozit nebezpečí, že výnosy z jejich činnosti skončí ve státní kase.

Podobný zákon se v Česku snažila prosadit ČSSD. K jeho schválení však dlouho chyběla politická vůle.

Ministerstvo vnitra si však nyní problém začíná uvědomovat. S postižením majetku, jehož původ nedokáže vlastník věrohodně vysvětlit, počítá i nejnovější návrh protikorupční strategie šéfa resortu Radka Johna. Analýza možných řešení by měla vzniknout na přelomu příštího roku.