Katastrofický scénář pro Evropu

Před deseti lety bylo naprosto mimo rozsah fantazie ekonomů, že v roce 2010 bude reálně hrozit státní bankrot některé členské země Evropské unie. Nebo dokonce několika zemí. Fantazie ekonomů bývá omezená, zejména pokud jde o budoucnost. Pokusme se však nastínit možný katastrofický scénář pro Evropu.

1. Řecko nebude schopno plnit své závazky navzdory úsporným opatřením a mezinárodní pomoci. Nastane částečná platební neschopnost. Zničí to euro? Ne.

2. Irsko se ocitne v podobné situaci jako Řecko. Důsledky? Významnější, jelikož riziková angažovanost zejména německých a britských bank do Irska je vysoká. Německé banky nejsou na rozdíl od exportního průmyslu příliš silné a mají relativně nízké rezervy na krytí špatných úvěrů.

3. Po Řecku a Irsku se vlna bankrotů přelije do Portugalska. Odtud je jen skok do Španělska, které je vysoce »proúvěrovanou« zemí. Španělské banky se doposud nezhroutily pravděpodobně jen proto, že jejich pohledávky vůči hypotečním věřitelům a developerům jsou účtovány bez započtení poklesu cen nemovitostí. Přecenění by mohlo vyvolat krizi.

4. Pád Španělska by znamenal, že evropský »ochranný val« byl protržen, neboť v něm nejsou peníze. Za takových okolností se může stát cokoli. Krize v Belgii (o této možnosti se mluví již nyní), ve Francii a tak dále. V tomto případě je na řadě i samotné Německo, protože angažovanost německých bank ve Španělsku, Francii, Belgii, Itálii..., je obrovská a nelze ji pokrýt žádným »bailoutem«.

5. Následoval by kolektivní bankrot členů eurozóny, její rozpad a návrat národních měn? S velkou pravděpodobností nikoli. V případě podobného kataklyzmatu by se zřejmě sešel francouzský prezident Sarkozy s prezidentem Evropské centrální banky Trichetem. První z obou jmenovaných by druhému vysvětlil, že v sázce je osud nejen Francie, ale celé Evropy, a že nyní nadešel okamžik, aby Velký národ (La Grande Nation) vykonal velké činy.

6. Těmito velkými činy se rozumí kvantitativní uvolnění zatím blíže neurčeného počtu bilionů eur s cílem nákupu státních dluhopisů krachujících států Řeckem počínaje a Německem konče.

7. Výsledek: státy eurozóny jsou zachráněny před bankrotem. Euro nezaniká, dokonce je nemusí žádný členský stát opustit. Hyperinflace nenásleduje, jelikož dočasné ochromení úvěrové aktivity komerčních bank má silný protiinflační účinek. Objem měnové báze v eurozóně sice podstatně vzroste, ale všichni viděli, že v USA se stalo totéž, aniž by to americkou ekonomiku zlikvidovalo.

8. Propagandisté se předhánějí v ódách, jak ta báječná jednotná Evropa vše bravurně zvládla a jak je nutné pokračovat v procesu další integrace. Řešení sice v sobě nese počátek další úvěrové bubliny a morální hazard gigantických rozměrů, ale to momentálně nikomu nevadí.

Pro body 5 a 6 již existuje precedens z května 2010, kdy Trichet podlehl Sarkozymu v otázce nákupu státních dluhopisů Evropskou centrální bankou.

ECB stále tvrdí, že má politickou nezávislost, ale jednou ztracené panenství již nelze obnovit. Opakování podobných praktik v případě celoevropské krize je naprosto reálné.

Katastrofický scénář tedy nepočítá s rozpadem eura. To by bylo příliš optimistické!

Naopak počítá se zaplacením dluhů inflačními penězi a s utužením EU podle francouzských not.

Tedy vytvoření evropského ministerstva financí, zavedení nových daní, »harmonizaci« (čti »zvýšení«) daňových sazeb a tak dále. Podobná opatření by zničila konkurenceschopnost české ekonomiky.

Nakonec se může stát, že noví členové Evropské unie budou solidárně ručit za souhrn všech evropských dluhů. Může přijít ještě něco horšího? Fantazie selhává...

(Více viz peníze & burzy)

Pavel Kohout
ekonom společnosti Partners