Kdo za to může?

 

1. Iva Šedivá

Někdejší poslankyně ČSSD prosazovala úpravu, která už v roce 2005 omezila pravomoci ERÚ snížit výrazně výkupní cenu elektřiny.

"Počítala jsem s tím, že zákon lze kdykoli novelizovat. K tomu bohužel Topolánkova vláda nepřikročila."

2. Martin Bursík

Výrazně se podílel na přípravě zákona o výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů, který stanovil štědrou státní podporu.

"Ještě počátkem roku 2009 nebylo možné prudký nárůst počtu slunečních elektráren předvídat. Dostupná data to nesignalizovala."

3. Martin Říman

Jako ministr průmyslu nepředložil žádné opatření, které by dopředu mohlo zastavit prudký nárůst výroby elektřiny ve slunečních elektrárnách.

"Problém to byl až v polovině roku 2009, a to už jsem ministr nebyl."

4. Josef Fiřt

Jeho Energetický regulační úřad nedokázal politiky v roce 2008 a 2009 přesvědčit, aby včas zasáhli a změnili zákon.

"Přišel jsem mezi poslance s takovou žádostí už před dvěma roky, ale nebylo to nic platné."

5. Mirek Topolánek

Byl premiérem v době, kdy ve Španělsku v roce 2008 úřady přijímaly razantní opatření, která brzdila ohromný nárůst žádostí tamních producentů solární elektřiny o dotace.

(Jeho stanovisko se nepodařilo získat.)

 

Na počátku byl dobrý úmysl. Na konci desítky miliard, které zaplatí následujících 20 let tuzemské podniky a domácnosti ze svého.

Příběh o zbabrané podpoře energie ze slunce je směsicí dobrých úmyslů, neodpovědnosti politiků, laxnosti státních úředníků a neschopnosti poučit se z chyb, které už před námi dokázali napravit za hranicemi.

Energetika nemůže být závislá jen na fosilních palivech a jádru. Obnovitelné zdroje jsou cestou, se kterou se počítá v celé Evropě, Česko nevyjímaje. Experti odhadují, že v roce 2050 zajistí čtvrtinu spotřeby energie nové technologie. Vedle spalování biomasy, geotermálních zařízení či větrných elektráren to budou právě fotovoltaické elektrárny.

U každé nové technologie platí, že ji je nutné zpočátku podpořit, protože jinak nemůže v ostré konkurenci obstát. Domácí pokus vykročit rychle do budoucnosti se však bohužel ukázal jako vskutku bizarní.

Bursíkova stopa

V květnu 2005 poslanecká sněmovna po roční debatě přijala zákon o podpoře výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Zákon podobně jako v celé Evropě stanovil, že provozovatelé fotovoltaické elektřiny musejí mít zajištěn výkup za pevnou cenu a záruku návratnosti investice do patnácti let. Tehdy se uvažovalo spíše o podpoře biomasy nebo větrných elektrárnách.

ČSSD, lidovci, unionisté i většina komunistů zákon podpořili. ODS byla proti. Alternativní energetice nevěřila z principu, státní podporu považovala za plýtvání a místo zákona by jí stačila ministerská vyhláška. Prezident Václav Klaus zákon dokonce odmítl podepsat a musel ho zastoupit tehdejší premiér Jiří Paroubek. Na opačné straně barikády než ODS stálo ministerstvo životního prostředí. Řídil ho lidovec Libor Ambrozek. Jeho poradcem byl v letech 2002 až 2005 pozdější šéf Strany zelených Martin Bursík, přesvědčený propagátor zelené energetiky.

Celý zákon měl i širší rámec. Hlavně premiér Vladimír Špidla snil o tom, že se ekologové a zelení jednou stanou hlavními spojenci ČSSD, a tak jim jeho strana šla, pokud jde o obnovitelné zdroje, na ruku. Což vydrželo i chvíli po jeho pádu.

Přičinlivá levice

Na poslední chvíli do hry vstoupila poslankyně ČSSD Iva Šedivá. Při hlasování o zákonu v únoru 2005 prosadila, aby Energetický regulační úřad (ERÚ) mohl výkupní cenu fotovoltaické elektřiny snižovat meziročně maximálně o pět procent.

Podle původních představ expertů tam žádné takové omezení být nemělo. Ale už ve vládním návrhu se objevilo deset procent, což tam prosadil právě Bursík.

Šlo o výraz nedůvěry k regulátorovi. Ekologové i jejich spojenci mezi poslanci se obávali, že ERÚ začne nahrávat elektrárenské společnosti ČEZ a bude alternativní energetice házet klacky pod nohy.

Šedivá argumentovala, že drobní investoři potřebují záruku stabilních cen, jinak nemají šanci uspět při jednání s bankami o úvěru. Přidal se k ní i komunistický poslanec Ladislav Urban. Ruku v ruce prosadili, že meziroční pokles nesmí být desetiprocentní, ale jen poloviční.

Přitom právě tento zdánlivě triviální rozdíl znemožnil rychlejší omezení výkupní ceny solární elektřiny v letech 2008 a 2009. A odběratele elektřiny přijde v následujících 20 letech (po které mají výrobci výkupní cenu garantovanou) v součtu na neskutečných 300 až 500 miliard korun.

Nadvakrát svázané ruce

Nemožnost meziročně výrazně snižovat výkupní cenu je ale jen jedním dílkem skládačky. Zásadní bylo i to, že sama výkupní cena jednorázově vylétla nahoru na více než dvojnásobek. A to jen na základě nového zákona (šlo vlastně o přepsanou evropskou směrnici). ERÚ musel změnit metodiku svých výpočtů, fotovoltaická elektřina rázem vyskočila z šesti korun na třináct.

ODS tvrdí, že za postup ERÚ nese odpovědnost exministr průmyslu za ČSSD Milan Urban. Protože šéfa regulačního úřadu Josefa Fiřta sám dosadil, respektive tak učinila vláda vedená sociálními demokraty. Urban se brání. "Nebyl jsem žádný generál, úřad je samostatný, do jeho činnosti jsem nemohl zasahovat," zdůrazňuje.

Fiřt má úplně jiné vysvětlení. Prý měl zcela svázané ruce.

"Podle našich výpočtů nám vycházela cena na šest korun. Přijatý zákon nám však uložil, že musíme vycházet ze zadaných technicko-ekonomických požadavků. A hned je i stanovil. To je důvod náhlého zdvojnásobení výkupní ceny," řekl Fiřt Ekonomu.

Kombinace přísného limitu pro snižování cen a závazných parametrů pro jejich výpočet se ukázala jako smrtící.

Promeškaná příležitost

V každém případě vláda Mirka Topolánka, která nastoupila půldruhého roku po přijetí kritizované normy, měla příležitost zasáhnout. A tolik proklínaný paragraf, případně i metodiku výpočtu cen upravit.

V krajním případě šlo stavbu nových solárních elektráren blokovat: zastropovat jejich výkon, neudělovat nové licence, neuvolňovat zemědělské pozemky. Nic takového neudělala, i když se o možnosti prudkého vzestupu počtu solárních elektráren mezi odborníky mluvilo. Exposlankyně Šedivá to přičítá lobbistickým tlakům - v solárním byznysu se začaly točit ohromné peníze.

Nabízí se i politické vysvětlení.

Existence Topolánkova kabinetu závisela na hlasech Strany zelených, která zhoršení podmínek pro fotovoltaiku odmítala stejně nesmlouvavým způsobem, jako bránila dostavbě Jaderné elektrárny Temelín.

Sám ministr životního prostředí a šéf zelených Bursík při polemikách se zastánci jádra o solární energii (a plynu) mluvil s velkým nadšením.

Šéf ERÚ Josef Fiřt začal bít na poplach už v roce 2008, kdy také přikročil ke snížení výkupní ceny (zhruba o maximálně možných pět procent).

Především ale požádal poslance hospodářského výboru o změnu zákona a větší kompetence. Domníval se, že to přes ně půjde rychleji než přes vládu. Neuspěl. "Požádali jsme tehdy kabinet, aby rychle připravil novelu. Jenomže vláda padla a pak se už nikdo o změnu nestaral," vzpomíná místopředseda výboru Pavel Hojda (KSČM).

Ne všichni Fiřtovu snahu uznávají. "Z jeho strany šlo jen o alibi. S takovou žádostí měl přijít dávno. Jeho experti přece museli dlouho dopředu vědět, k čemu tak výrazná státní podpora fotovoltaiky povede," zlobí se poslanec ODS Michal Doktor.

Naopak Martin Bursík regulační úřad opakovaně bránil. "ERÚ se chová velmi odpovědně, konzervativně," řekl Bursík počátkem roku v poslanecké sněmovně. Ocenil současně, že díky tomu se daří podíl obnovitelných zdrojů zvyšovat.

"Nic jsme nevěděli"

Kdy podle Bursíka nastal problém s fotovoltaikou? Až v okamžiku, kdy se investiční náklady na tyto elektrárny propadly o 40 procent. Ještě počátkem roku 2009 se o prudkém nárůstu jejich počtu v Česku nic nevědělo. "Data hovořila jen o 66 megawattech instalovaného výkonu," podotýká bývalý ministr životního prostředí. Dnes to je více než 700 megawattů, do konce roku se toto číslo může zněkolikanásobit.

Kupodivu téměř stejně jako Bursík mluví exministr průmyslu Martin Říman (ODS). I když jako poslanec v roce 2005 nechtěl o větší státní podpoře alternativních zdrojů energie ani slyšet.

Ze všeho viní nečekaný technologický skok, který umožnil vyrábět solární panely levněji. Rovněž pro něj to bylo až v polovině roku 2009, kdy Topolánkova vláda už neexistovala (padla v březnu). Do té doby byla vládní podpora fotovoltaiky marginálií.

Španělský příklad nestačil

Nejde ale jen o výmluvy? Vždyť jasné varování přišlo ze Španělska a s předstihem. Tam si solárním boomem prošli v roce 2008 a od ledna následujícího roku Madrid razantně snížil výkupní ceny a další vzestup zastavil. I tak tam na podporách v následujícím čtvrtstoletí vyplatí na 125 miliard eur.

V Česku preventivnímu zásahu zabránila politická krize. Strany se připravovaly na předčasné volby, na fotovoltaiku si nikdo nevzpomněl.

Také úřednická vláda Jana Fischera se rozhýbala až v okamžiku, kdy si její ministři uvědomili, že v křeslech nezůstanou jen pár týdnů. Teprve v listopadu předložila návrh, aby ERÚ konečně při snižování garantovaných cen dostal volnou ruku. Na rozdíl od daleko méně důležitých norem nebyl přijat hned a s okamžitou platností, což by ještě mohlo zabránit nejhoršímu.

Pospíchejme pomalu

O zdržování nemůže být sporu. Ministerstvo průmyslu původně předpokládalo, že novela nabude účinnosti hned od prvního ledna 2010.

Problém s takovou rychlostí měla hlavně ODS. Její zákonodárci pozapomněli na dřívější pochybnosti ohledně obnovitelných zdrojů. Místo toho projevili pozoruhodnou starost o to, aby náhlá změna nepoškodila už rozjeté investiční záměry. V prvé řadě plány společnosti ČEZ.

Zákon přišel až ve chvíli, kdy bylo jasné, že letošnímu uvádění fotovoltaických elektráren do provozu nemůže zabránit.